„Škrapové pole“: poslední sbírka Radka Fridricha zaujme už svým názvem, slovo „škrap“ nepatří v úzu češtiny zrovna do nejvyššího frekvenčního pásma. Také jsem se musel podívat do slovníku. Jde o terénní nerovnosti krasového typu, které vznikají na vápencovém podloží. „Škrapové pole“ tedy vzbuzuje představu rozbrázděné plochy, na níž se po odkrytí svrchní vrstvy – ornice, když jsme na poli, nebo i sněhu, pokud čteme sbírku právě nyní, ve stále se zkracujících dnech mdlého světla a počínající zimy – objevují zvláštní útvary a nepravidelnosti.

Je to možná příliš velká zkratka, ale autor nás na ni koneckonců názvem sbírky navedl: takto, s vazbou na prostor, s odkrýváním vrstev a s citlivostí pro nepravidelnosti, nerovnosti, a proč ne, i jizvy, lze sbírku Škrapové pole číst. Radek Fridrich je znám mimo jiné tím, že se jeho tvorba koncentruje kolem krajiny, sám tento její typ nazývá „topografickou lyrikou“. Konkrétně se týká té jeho rodné, severočeské, prostoru bývalých Sudet. Ztracená paměť do textů však neproniká v prvním plánu, nýbrž – a to už přecházíme k tomu odkrývání vrstev – v podloží této krajiny, na povrchu dnes již dávno zničené. V podloží dvojího druhu, mytického a jazykového, jež se v básních snaží objevovat. A konečně i k oněm podivnostem, jež tam nacházíme.

Škrapové pole se člení na čtyři oddíly, které se mezi sebou co do poetiky dost odlišují, ale v něčem nalézají překvapivé shody. První, nazvaný „Ten s ptačí hlavou“, nabízí výše popsanou typicky fridrichovskou topografickou lyriku v nejvýraznější míře. V poměrně minimalistických, koncentrovaných básních se paměť krajiny setkává s motivy makabrózně temnými, které by mohly klidně pocházet z pohádek či podobných pramenů mytologického původu. A ano, právě toho germánského, který je znejišťující, démonický i strašidelný. V úvodních básních sbírky tak ve starých úvozech, roklích, v polomech a na lukách (to všechno jsou motivy skutečně užité) ožívají v noci chocholatí černí koně táhnoucí pohřební vozy, zemřelí na mor, oběti starých mordů, „v tmách hmatá hnát“ (b. „Úžlab“). Je to prostor, kde podobně jako v pohádce každodenní předměty, těla, jevy získávají nebo přinejmenším mohou získat ambivalentní, nadpřirozený charakter:

Koho chytí račí klepeta?
Svědivé ruce větru
b. „Na břehu“.

Citovaných několik slov z básně „Úžlab“ je dokladem dalšího typického rysu Fridrichovy poetiky, jímž je důležitost hláskové instrumentace. Ta se přelévá spolu s dalšími rysy do dalšího oddílu, nazvaného příznačně „Koutkem oka“. Příznačně proto, že se tu silně tematizuje lyrický subjekt, a to ve své observační roli. Druhý oddíl po nás vyžaduje vynaložení trochu většího úsilí; v něm obsažené básně jsou delší, košatější a komplikovanější – a také rozrůzněnější. Podle „autorské poznámky“ na s. 105 se jedná o „básně evokované […] analogovými kolážemi“. Co si pod tím představit?

Opět zde hraje výraznou roli prostor, v převážné většině rozprostraněný v objektové pozici  vůči básnickému já, které se zpravidla někam pohybuje a ještě častěji se někam dívá, zaměřuje pozornost: na detaily, které se – podobně jako v oddíle prvním, třebaže ne tak intenzivně – evokativně skládají v celek. Celek scenerie, která může nabývat opět charakteru volné krajiny, ale také struktury města, včetně jeho odvrácené strany noční nebo až noirově ambivalentní. Často jsou ovšem tyto scenerie silně imaginované, ať už vyloženě snové, nebo třeba starozákonní (b. „V kobaltové noci“), variující archeologické motivy dávných Atlantid, nebo – coby vrcholný výraz tohoto druhu – báseň „Kouřící město“, v níž se spojují motivy groteskní, postapokalyptické a exotické jako z prvorepublikového dobrodružného románu. Znovu však: tato práce s jednotlivostmi je přísně ukázněná, Fridrich si nijak nelibuje v opulentním a rozkošnickém vršení barev a vůní; tady není hlavním vektorem rozlet, ale pohyb dostředivý, koncentrace neboli soustředění.

Trochu jsme odbočili od naťuknuté hudebnosti jazyka. Zvuková kvalita je u Radka Fridricha opět něco očekávatelného, známe ji z jeho předchozích sbírek i z jeho způsobu předčítání naživo. V druhém oddílu je podobně jako v tom prvním také zřejmé, že hlásková instrumentace prostupuje jednak do formální stránky v podobě určité jednoduché či náznakovité prozódie či užíváním dalších figur, jako je např. sugestivně „zaklínací“ iterace v básni „Tam někde daleko v horách“ (s. 40), jednak do roviny lexikální, kde se projevuje v užití neologismů nebo alespoň slov neobvyklých, kladených do nečekaných juxtapozic: „Kam chůdičkuješ? / Pištkyně! // Kam si to kopýtkově štráduješ? / Minnesengro! […]“ (b. „Zjevená“); „o mrtvé hlavě / o kajdě a majdě / o brrrr v tišině / o krákoravém dymokurovi […]“ (b. „Vzpomínka“). Samostatnou kapitolou je rytmování básní citoslovci.

Stejnou minuciózní práci jako na fonetické rovině i při práci s významy slov pozorujeme, když se budeme trochu snažit, i třeba v syntaktické diferenciaci obraznosti. Tak se v jistých třech verších, zdánlivě ekvivalentních, vystřídá i trojí sémanticko-tropická funkce adnominálního genitivu:

Pugét kouře [genitiv explikativní]
hrana světla [genitiv dělivý]
znamení strachu [genitiv definující]
b. „Šifra dětství“.

Jak se tady jemně posouvá míra obraznosti jednotlivých syntagmat, ponechal bych na čtenářském prožitku každého, ale u mého čtení to zafungovalo hlavně jako pobídka hledat další místa vhodná k podobnému close reading, neboť jakkoli jsou nenápadná, najdeme je – a jsme za to odměněni.

S třetím a čtvrtým oddílem se dostáváme trochu jinam: je tu do krajnosti akcentována jazyková hra. Neznamená to, že by byly oslabeny subjekty, případně kompoziční či gradační křivka, naopak. Herní prvek spočívá ve třetím oddílu, nazvaném „Podle“, v textových montážích z textů jiných autorů, jak se autor přiznává v „autorské poznámce“: jsou složeny z „vyňatých vět z básnických, beletristických a divadelních děl“. Nedá se ale úplně říct, že by tenhle oddíl byl pouhým básnickým kapricem na způsob třeba Hiršalova pásma veršů „podle“ českých básníků Párkař; naopak. Zatímco u básnění, jako je to Hiršalovo, je efekt založen na tom, že zparodované autory poznáváme podle stylu, zde se děje maličko něco jiného. Fridrich píše „podle“ Ishigura, Calderóna, Pessoy, Kafky, Albeeho; autorů, jejichž znalost už nepatří úplně k základnímu vzdělání, a proto téměř nemáme jinou možnost než autorské poznámce věřit. Výsledné tvary jsou v něčem podobné těm, na které jsme se už naladili, nacházíme povědomé motivy spjaté s prostorem, budování vnitřní struktury (včetně těch citoslovcí – úplně úžasná řachanda vznikla „podle Albeeho“ v básni „Co ten trubač vytrubuje“), rudimentární epickou gradaci, ironické pointování. V centru pozornosti je zde, jak řečeno, jazyk sám, respektive proces básnického nakládání s ním: totiž jak k podobnému výsledku jako v prvním oddíle dojít úplně jinou cestou, cestou jakéhosi generativního pastiše. Jestliže, zopakujme, autorovi věříme.

Čtvrtý oddíl jde podobnou cestou, kombinováním vět vytržených – opět podle autorské poznámky – z gramatických příruček němčiny. Oceníme ho zejména my, kteří jsme se německy učili v letech tzv. normalizace, z učebnic zaměřených na „to správné“ Německo, tedy DDR, z nichž tu na nás z hlubin času mávají školáci se jmény jako Udo a Uwe nebo panenka Uschi. Školský a školácký vtípek založený na zvukové podobnosti s českým slovem „uši“ („Uschi má uši aneb Gramatické obrázky z NDR“, zní celý název tohoto oddílu) odkazující na zvukovou kvalitu, jež je v celku sbírky velmi podstatná, je vlastně docela nosný motiv. A ovšem, i tady se juxtaponuje a pointuje, třeba takto, hned v první básni oddílu:

Podívejte, takhle to dál nejde. Dobrý den.

Je jí teprve patnáct
b. „Dobrý den“.

Sbírka Škrapové pole nabízí čtenářský zážitek na několika různých úrovních. To, co její jinak docela heterogenní části propojuje, by se snad dalo popsat jako vylaďování formy i obsahu a jeho řízené opětovné rozkolísávání – lexikem, rytmem, hudebností, temnými motivy, pointami, přesmyky mezi jazykovým materiálem a jeho metaforickou potencí. To jsou ty úvodní podivnosti nacházené pod povrchem. Fridrichovy básně se skládají z malého počtu velmi nasycených slov; slovo „koncentrovaný“, které jsem již několikrát použil, má vlastně i tento význam.