Lidé
(1968, Děčín) debutoval v roce 1996 sbírkou PRA, poté publikoval řadu básnických sbírek v nakladatelství Host – V zahradě Bredovských (1999), Molchloch (2004), Žibřid (2006) a Krooa krooa (2011). Vydal také česko-německé sbírky Šrakakel / Der Schreckliche (2005), Řeč mrtvejch / Die Totenrede (2001), Nebožky/Selige (2011) a Linie S1 (2019). K dalším titulům patří např. soubor fónických básní Ptačí řečí (2017) a řada francouzských překladů vydaných v pařížském nakladatelství Revue K – crôa crôa (2017), Beffroi (2018), Pobřeží / Bord de mer (2019) a Perte de sens (spolu s Janem Sojkou, 2023). Publikuje také bibliofilie, na kterých spolupracuje s různými výtvarníky, např. Krevker (2020) s Petrem Čermáčkem, Zjevení (2021) s Lubošem Drtinou nebo Blatt? Nie! (2023) s Martinem Stöhrem. V roce 2012 získal za sbírku Krooa krooa cenu Magnesia Litera za poezii. V roce 2023 vydal souborně své tři sbírky, Řeč mrtvejch, Erzherz a Nebožky, v opavském nakladatelství Perplex. Jeho dosud poslední knihou je Škrapové pole (Host, 2024).
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
S básníkem Radkem Fridrichem o odporu k nostalgii a „velkým pravdám“, o tom, jak se za třicet let změnil literární provoz, i o pevném přátelství mezi básníky.
Sbírka Škrapové pole nabízí čtenářský zážitek na několika různých úrovních. To, co její jinak docela heterogenní části propojuje, by se snad dalo popsat jako vylaďování formy i obsahu a jeho řízené opětovné rozkolísávání – lexikem, rytmem, hudebností, temnými motivy, pointami, přesmyky mezi jazykovým materiálem a jeho metaforickou potencí.
Určitou nejistotu ohledně záměrů demonstruje i následující část, nazvaná „Podle“: Fridrich zde variuje ukázky textů různých autorů. Je to skutečná koláž z citátů, jsou to adaptace, amplifikace, nebo jde o úplnou mystifikaci?
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.
V rámci Dne poezie vystoupí 14. listopadu v Knihovně na Vinohradech Radek Fridrich a Nela Bártová za moderace Roberta Wudyho.
Víc než třicet hostů zavítá na 15. ročník Mezinárodního literárního festivalu v Ostravě, na kterém ve třech dnech, od středy 20. října do pátku 22. října 2021, vystoupí literáti ze sedmi zemí Evropy. Tématem letošního ročníku bude již tradičně současná maďarská, slovenská, česká i polská poezie a
próza.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
S básníkem Radkem Fridrichem o odporu k nostalgii a „velkým pravdám“, o tom, jak se za třicet let změnil literární provoz, i o pevném přátelství mezi básníky.
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.
Radek Fridrich (nar. 1968, Děčín) je básník, výtvarný autodidakt, překladatel a recenzent, občanským povoláním středoškolský učitel. Vydal řadu básnických sbírek, v česko-německém zrcadlovém vydání básnické knihy Nebožky-Selige (Perplex, 2011) a zatím poslední sbírku Linie S1 (Perplex, 2019). Za sbírku Krooa krooa (Host, 2011) získal v roce 2012 cenu Magnesia Litera. V roce 2017 vyšla v nakladatelství dybbuk sbírka fónických básní Ptačí řečí. Když se mluví o jazyku básně, Radkova poezie je přirozeně jednou z prvních, které vytanou na mysli. Vyprávíme si, jak je zvykem v pandemii, písemně, z Hořovic do Děčína.
Foto: Jan Hrouda
Sbírka Škrapové pole nabízí čtenářský zážitek na několika různých úrovních. To, co její jinak docela heterogenní části propojuje, by se snad dalo popsat jako vylaďování formy i obsahu a jeho řízené opětovné rozkolísávání – lexikem, rytmem, hudebností, temnými motivy, pointami, přesmyky mezi jazykovým materiálem a jeho metaforickou potencí.
Určitou nejistotu ohledně záměrů demonstruje i následující část, nazvaná „Podle“: Fridrich zde variuje ukázky textů různých autorů. Je to skutečná koláž z citátů, jsou to adaptace, amplifikace, nebo jde o úplnou mystifikaci?
Nevešlo se také několik sbírek autorů již poměrně uznávaných a nepochybně talentovaných, kteří však podle mého mínění svůj mistrovský kus teprve napíšou. Napíšou ho, až si odloží, uvolní si ruce. Možná jim překáží příliš masivní selfie-tyč, možná jen úzkostné sebekontrolovací zrcátko.
(Božena Správcová)
Obcházení ostrova vytrhává Děžinského poezii z času, je meditací zaměřenou na bod. Dění je ponecháno perifernímu vidění. (Tomáš Gabriel)
