Právě proto ten román potřebujeme. Protože pořád žijeme v době, kdy ženská zkušenost – zvlášť ta tělesná, bolestivá, ale i hrdá – musí být obhajována, vysvětlována a v lepším případě „korigována“. Co já? Co ty? na nic takového nepřistupuje. Dávno se pohybuje jinde – v prostoru, kde tělo a hlas nejsou metafory, ale nástroje moci. Není to román o pádu, ale o návratu k sobě. A mluví dost nahlas.

Magická přitažlivost mangy spočívá v tom, že se čtenář s postavami velice rychle identifikuje a pevně k nim přilne. Zdánlivě jednoduchá výtvarná složka je ve skutečnosti pečlivě selektovaným obrazem, který nám umožňuje soustředit se jen na to podstatné. A tak je to i s jazykem. Květnatých pasáží v této manze moc nenajdete. Pod kůži se zarývajících myšlenek a rozehraných rodinných konstelací je tu však víc než stránek.

Kniha však rozhodně není souborem příběhů nekritického liberalismu, který by v touze po moci nehleděl na své okolí. Zde stojí za zmínku židovský podnikatel F. L. Popper, který v Chrudimi vybudoval významnou obuvní továrnu. Současně také usiloval o sociální program pro své dělníky a postavil nejen továrnu, ale i zaměstnanecké bydlení, čímž se stal předmětem zájmu i pro zahraniční podnikatele.

Texty Jana Krasického na mě nepůsobí jednoznačně depresivně nebo bezvýchodně. Umí je odlehčit. Možná i tím, že dokáže vytvořit poutavý a silný obraz (kráter dřezu) a zručně jej zakomponovat do celku básně (obraz kuchyně).

Náladu v textech tvoří autorka často jazykem, až znepokojivě živoucími popisy lidí. Má jemný smysl pro vystižení nálady i krajiny. Drogový dealer je tak děsivý, že byste hrdince s jeho vraždou bez výčitek svědomí pomohli.

Většinou nekončím pateticky, ale tentokrát si to neodpustím: jsem přesvědčen, že jsme svědky zrodu další velké prozaičky naší doby, a to bez ohledu na udílení literárních cen.

Oceňuji autorčinu snahu balancovat na hraně mezi vyvoláváním každodennosti a odhodláním ji rozkrývat skrze vyfabulované příběhové perličky, jež by měly čtenáře provokovat k uvědomění hlubšího rozměru smyslu našeho pobývání na této planetě. Zda ale toto v českém literárním kontextu když už nevybuchne, tak alespoň zacinká, neodhadnu. Sám za sebe přiznávám, že mi na poctivém psaní Simony Bohaté chybí drobátko více nadhledu, humoru, a hlavně spontánní ironie.

Simona Bohatá se právem řadí mezi autorky, které dokázaly proměnit osobní a generační zkušenost v literární svědectví. I její nejnovější kniha představuje cenný příspěvek k literární výpovědi o lidských vztazích, paměti a schopnosti vyrovnávat se s minulostí.

Paolo Giordano pak s tvůrčí nadsázkou nabízí konkrétní východisko, co je záhodno vykonat v případě apokalypsy čili novodobé potopy: zkusit se uchýlit na Tasmánii, kde nežijí žádní predátoři lidí a kde se ocitneme v demokratické zemi. V celé knize ovšem nepadne ani slůvko o střední nebo o východní Evropě, tudíž se obávejme, že nikomu dlícímu v našich končinách nebude spása na vzdáleném ostrově souzena.

Autofikce italského spisovatele se rozbíhá doširoka, a přesto si uchovává mimořádnou intenzitu. Přirozeně se pohybuje mezi privátní a globální rovinou, které Giordano dokáže mistrně propojovat. Motivy z obou sfér umí propracovat, vrstvit a nechat je navzájem zrcadlit i osvětlovat.

Tato oscilace mezi faktem a alegorií otevírá prostor pro interpretaci města jako palimpsestu, v němž se vrství dějiny přírodní i civilizační, individuální i kolektivní. Přesahy sbírky sahají od environmentálního humanismu přes antropocénní imaginaci až k osobní lyrice, jež se nebojí ironie a intertextových dialogů (s Garym Snyderem, Paulem Celanem či Louise Glück).

Ne že by si Marie Iljašenko libovala v pestrobarevném vršení a kombinování disparátních obrazů, to by její přece jen poklidné, intimní lyrice nebylo vlastní. Něco podstatného z toho však můžeme odvodit: tak jako při četbě volně přecházíme mezi světy, jak jsem se pokusil popsat, i pozice lyrické mluvčí se rozšiřuje na celé básnické universum.

Napadne nás typ „homo sovieticus“, i když ten pojem výslovně zazní až v jedné ze závěrečných povídek. Asi ano, ale ne úplně v komplexnosti; Osipov nepíše společenský, politický nebo historický román, ale všímá si vybraných situací, kde se mentalita paternalistického režimu setkává s tlakem současnosti, heroismus s přizpůsobivou rezignací, nostalgie s hořkostí.

Řečené by nemělo být chápáno tak, že Osipovova kniha postrádá kvalitu: Osipov je skvělý a uznávaný autor, ale já k němu jaksi obtížně hledám cestu. Kvalitu knihy ostatně podtrhuje i tradičně výborný překlad Jakuba Šedivého, kterému se podařilo věrně zprostředkovat českému čtenáři onu lakonickou, přísnou, strohou, skalpelem provedenou formu, kterou Osipov píše.

Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy.

Neboť touha je nakonec tím, co vede k plodnosti, a tedy tím, co tenhle básnický svět drží celý pohromadě.

Být jen funkcí odmítá i pětaosmdesátiletý chirurg Pavel Pafko. Vášní, jíž se odevzdává, nejsou nedýchatelné vrcholky hor ani ženy, krása z kola a klid na kajaku. Z praxe zblízka zná, jak nechráněný a neviditelný cyklista může vypadat po střetu s realitou, ale doktorská disociace mu dává klamný pocit, že jemu se to stát nemůže. Nemůže si to připouštět, jinak by ho konstantně znejišťovala kognitivní disonance a stát by se mu to mohlo.

Básník Paul Celan je nehynoucím důkazem, že do končin absolutní poezie vede cesta pouze přes hluboce prožívané lidství, lemované jeho radostmi i strastmi. Člověka, který s pokorou přijímá životní realitu takovou, jaká je. Není proto nutné dávat vlastnímu bytí nějaký zvláštní význam, ale zásadní je být v něm opravdově přítomný.

Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.

Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.