Nepochybně, až si, děcka, knihu přečtete, se shodneme na tom, že některé Godwinovy myšlenky jsou zbrklé, nepodložené či přinejmenším kacířské. […] Žádný pátrač, vědec, jak říkám osvícenec v temnotách, se nevyhne omylům, ani takový vykuk jako já! – přes drobnůstky rozpoznatelných výtek takové dílo brousí a rozšiřuje obzor myšlení – možná i za obzor Západu, ač si myslíme, že právě tam dosahuje naše moudrost.

Jistěže je Nikolaj Ivaskiv evidentní poetický příslib a záblesky jeho talentu živě a působivě světélkují v mnoha verších a v mnoha básních. Promlouvá z nich poučené tíhnutí k postromantickému vnímání neromantického světa a nejpřesvědčivější jsou zejména tam, kde z nich posmutněle sálá vyznavačská generační tónina.

Přestože je výchozí situace hrdinky Evy více než neradostná (smrt blízkých, exekuce, odebrání dětí), setrvává Iva Hadj Moussa při ztvárnění jejího příběhu u své tendence k nadhledu a optimismu, grotesknosti a společenské satiře. Specifický je sklon k černému humoru a vytváření více či méně povedených bonmotů.

Možná je tato „odjinud spadlá“ zranitelná melancholie hlasem mlčícího Boušky. Hlasem, jemuž autor neupřel nejednoznačnost člověka ani možnost prostě bydlet v básni, která je sice usvědčený nepřítel, ale je možné s ním uzavřít dočasné příměří.

Maňák na tyto otázky neodpovídá neutrálně ani vyváženě, odpovídá zaujatě, místy přepjatě, ale vždy s pozoruhodnou intelektuální energií. Jeho kniha není pouhým popisem queer reality, ale pokusem tuto realitu interpretovat, strukturovat a obhájit. A právě proto může dráždit i fascinovat zároveň.

Tato něžně subversivní kniha je sama velkým emancipačním tahem. A soudě dle obrovského a bleskového úspěchu na německém trhu i evropskou literární senzací.

Můžeme ji vnímat jako poetickou rodinnou kroniku, což vlastně je. Musíme také připustit, že je to (v dobré víře) poezie maskulinní.

Podoby, kterým držíme palce, i podoby, které nesnášíme, se neustále křižují v místě knihy, jako by se jinak setkávaly doma u rodinného stolu. V rodinném fotoalbu. V rodinné hrobce. Doma v bezpečí.

Je třeba říci, že navzdory všem výtkám je konstrukce Konceptu transparence funkční a velmi osobitá. Básníkovi se daří udržet pozornost, místy nás bez lítosti přiměje k pohledu na existenciální linku našich životů tak zblízka, jak zuřivě se snažíme to nedělat.

Básně, jako je „Tlukot“, jsou jen zdánlivě souborem pokynů. Všechny jsou konkrétní, jejich nesourodost napíná pocit souvislosti mezi jednotlivými verši až na hranici prasknutí. Jako v symbolismu tu není uveden žádný z možných účastníků tušené interakce. Ani ten, kdo uděluje pokyny, ani adresát. Báseň se tak maximálně osvobozuje od funkce nějakého popisu světa a nabývá téměř matematického půvabu.

Autor se ale nikdy netajil tím, že nepatří k bytostným hledačům příběhů. Svými nově vydanými texty naopak už poněkolikáté dokazuje, že hranice prózy jsou mnohem širší a prostupnější, než by se při pohledu na většinu tuzemské produkce řazené do této kategorie mohlo zdát.

Borkovcův vypravěč je pozorovatelem reflektovaně nedokonalým, nedůvěryhodným. Stále znovu ohledává svou schopnost odívat pozorované do slov, promýšlí vlastní psaní a současně nepopisuje pouze kvazi-skutečný svět, ale prolíná ho se svými vnitřními snovými krajinami, v nichž vážky požírají volavky, podivné ženy táhnou po zahradě rozsvícený stánek z celtoviny a kolem cest se válejí balíky mrtvých těl.

Medúzy jsou pro mě těžce čitelné, přestože se nejedná o literaturu formálně náročnou. Chybí mi hlubší psychologické prokreslení postav i jejich osobní příběhy, které by pomohly lépe porozumět jejich motivacím a snad s nimi i soucítit. Postavy tak zůstávají spíše nositeli témat než skutečnými lidmi z masa a kostí a textu by místy prospěl humor nebo ironický odstup; román se totiž bere natolik vážně, až tím paradoxně oslabuje svůj účinek.

Vypravěčka se stává medúzou, omámená jedem po žahnutí, nakažená prokletou nemocí, s možností chapadlovitě ovládat cizí Moničino tělo, jež lze zraňovat, ďoubat a šťourat do něj a jeho ran a pak ho skoro zabít.

Konfrontuje sama sebe a různé názorové proudy myšlenkového univerza, které je snadnější démonizovat než proniknout. Všem včetně pohlavních a genderových konformistů nabízí poctivé bádání po (ne)smyslu bytí. Povzbuzena disociačním antidepresivem se nevyhýbá ani intimitám, ale podle administrátorů pornoserverů v poslední době transgender videa vystřídaly na špici sledovanosti lesby. Takže v pohodě.

Jeho Goethe není klasicistní mramorová socha, nýbrž živý, rozporný organismus – a i kdyby tato modernizující perspektiva místy přeháněla, právě v ní se skrývá ono Goethovo „věčně živé“, které se nedá vyčíst z komentovaných vydání, ale nejlépe je ho prožít.

Evokativní, fragmentární styl, otevřenost, zdrženlivost a nedořečenost mohou být frustrující pro čtenáře toužící po hutnějším a systematičtějším výkladu či praktickém návodu na meditaci.

Poněkud oslabena a posunuta je tu, na rozdíl od jejích předchozích knih, funkce traumatu kolektivního, „velkých dějin“, proti kterým stojí „malý člověk“, jako tomu bylo typicky ve Slepé mapě nebo Tichých rocích. Spíše jsme tu svědky nenápadného naznačování, jak jsou malý člověk a velké dějiny vzájemně rozpojeny.

Básník Paul Celan je nehynoucím důkazem, že do končin absolutní poezie vede cesta pouze přes hluboce prožívané lidství, lemované jeho radostmi i strastmi. Člověka, který s pokorou přijímá životní realitu takovou, jaká je. Není proto nutné dávat vlastnímu bytí nějaký zvláštní význam, ale zásadní je být v něm opravdově přítomný.