Cvrček je další sebevědomou připomínkou síly současné holandské literatury určené dětem a je nesporně jednou z nejvýraznějších knih letošního podzimu. Pro děti i pro dospělé.

Přes převažující civilní a civilistickou tóninu a přes nevyhnutelné stoické a skeptické ladění velké většiny veršů nakonec Dušan Spáčil – ať ve své osmé básnické sbírce promlouvá jako jin, nebo zároveň pořád ještě i jako young – nezapře své lyrické pnutí. Možná ani postlyrické nebo občas paralyrické nahlížení každodenního člověčího všehomíra, sužovaného neslitovnou nelyričností uplývajícího, ne-li již odumírajícího času.

Závěr románu ovšem reálnou možnost obrany nabízí. Promítnutou do postavy šéfa všech koček, jenž se nikoli náhodou jmenuje Tyr, čti Tyran. Jde o kultivovaného jedince, co dokonce čte a oceňuje literaturu. O mudrce tak moudrého, že jej jeho rozum přivedl k rozhodnutí zlikvidovat všechny, kdo brání sjednocení Ganzy pod jeho osvíceným velením.

V esteticky často krutě souzeném světě Mišimovy prózy sice na sebe ti dva adonisové, Juiči a Kijoaki, strhávají hodně pozornosti, jsou to však hoši stojící mimo morálku a běžné lidské cítění, jejichž krása umí být pro druhé, a zvláště pro ženy, pořádně toxická. Kolem nich jsou postavy jako Šunsuke, které by to rády dotáhly na démony, ale nedaří se jim to.

Pokud lze knize něco vytknout, pak snad právě její úspornost. Některé motivy – například Františčin vztah k náhodnému muži Jakubovi nebo některé návraty do minulosti – by si zasloužily více prostoru. Na druhou stranu je možné, že tato fragmentárnost je součástí autorčina záměru. Povídka nepůsobí jako zkrácená novela, ale jako pečlivě vybroušený tvar, který přesně ví, kdy skončit.

V době, kdy dystopická literatura často soutěží v originalitě katastrofických scénářů, volí Martina Leierová opačný přístup. Nezajímá ji technická stránka zániku světa ani mechanismus společenského převratu.

Kouzlo Kotenova básnického gesta je v nenápadné účinnosti. Záznam je upřímný, svědectví je jasné. Ano, všichni umřeme. Ale předtím máme na starost pozůstalosti a své mrtvé, které potkáme ve snech, když jsme je záměrně nepotkávali dost za jejich života. Je to chyba, kterou nelze napravit, a všichni jsme tam byli. Kdo tvrdí, že ne, přechází u hřbitova na druhý chodník ještě teď.

V určitých ohledech kniha možná připomene kunderovská témata, samozřejmost se náhle stává nesamozřejmostí, neochvějná sebejistota se začíná bortit. Jako by Beneš svým příběhem sděloval, že na složitost života nevystačí žádný algoritmus, a je nutné říct, že tak činí velmi přesvědčivě.

Eli Beneš je zdatný literát, to je zřejmé z prvního i druhého románu. Čtenářsky atraktivnější, protože živější a zajímavější, asi zůstane jeho debut z poválečné doby. Novější román, který popisuje banální milostný trojúhelník mezi úzkostným a pasivním týpkem, depresivní a hysterickou manželkou a nijakou holkou z korporátu a jejich úzkosti, deprese a neschopnost udělat správné rozhodnutí, možná až nebezpečně připomíná to, co si nechceme připustit.

Naháčci jsou kniha, která zaujme především svou naléhavostí a ochotou jít na hranici sdělitelného. Ne vždy se jí daří udržet kompoziční soudržnost a ne všechny její části mají stejnou literární sílu. Přesto jde o text, který v současné české próze působí výrazně a autenticky. Ambrožová ukazuje, že mateřství – jakkoliv často tematizované – zůstává zkušeností, kterou nelze vyčerpat ani zobecnit.

Monochromatické, indigově laděné ilustrace Jindřicha Janíčka (grafická úprava: Nikola Janíčková) následující po jednotlivých kapitolách text nepřebíjejí, ale citlivě jej doprovázejí a rozšiřují jeho významový prostor. Místy dokreslují konkrétní situace, jindy dotvářejí atmosféru a emoční ladění.

Nepropadejme však panice, samozřejmě i kniha Viktor taková, jaká je, má jistý inverzní, pozitivní náboj; když se totiž díváme do propasti, ještě to neznamená, že bychom tam hned museli skákat. Stejně jako lakování všeho narůžovo může být značně depresivní, Bouškova „citová dystopie“ má i okrajově osvobozující tón.

Možná je tato „odjinud spadlá“ zranitelná melancholie hlasem mlčícího Boušky. Hlasem, jemuž autor neupřel nejednoznačnost člověka ani možnost prostě bydlet v básni, která je sice usvědčený nepřítel, ale je možné s ním uzavřít dočasné příměří.

Maňák na tyto otázky neodpovídá neutrálně ani vyváženě, odpovídá zaujatě, místy přepjatě, ale vždy s pozoruhodnou intelektuální energií. Jeho kniha není pouhým popisem queer reality, ale pokusem tuto realitu interpretovat, strukturovat a obhájit. A právě proto může dráždit i fascinovat zároveň.

Tato něžně subversivní kniha je sama velkým emancipačním tahem. A soudě dle obrovského a bleskového úspěchu na německém trhu i evropskou literární senzací.

Můžeme ji vnímat jako poetickou rodinnou kroniku, což vlastně je. Musíme také připustit, že je to (v dobré víře) poezie maskulinní.

Podoby, kterým držíme palce, i podoby, které nesnášíme, se neustále křižují v místě knihy, jako by se jinak setkávaly doma u rodinného stolu. V rodinném fotoalbu. V rodinné hrobce. Doma v bezpečí.

Konfrontuje sama sebe a různé názorové proudy myšlenkového univerza, které je snadnější démonizovat než proniknout. Všem včetně pohlavních a genderových konformistů nabízí poctivé bádání po (ne)smyslu bytí. Povzbuzena disociačním antidepresivem se nevyhýbá ani intimitám, ale podle administrátorů pornoserverů v poslední době transgender videa vystřídaly na špici sledovanosti lesby. Takže v pohodě.

Ne, to nezní tak docela jako klišé. Vypadá to, že tihle autoři snad ani nečetli anebo nevzali vážně slepé ideologické skvrny dávného Zbyňka Hejdy, Miloslava Topinky či třeba Josefa Rauvolfa, o starém Jeanu Clairovi a stovkách dalších ideo-katů surrealismu nemluvě. To už je co říct.

Jeho Goethe není klasicistní mramorová socha, nýbrž živý, rozporný organismus – a i kdyby tato modernizující perspektiva místy přeháněla, právě v ní se skrývá ono Goethovo „věčně živé“, které se nedá vyčíst z komentovaných vydání, ale nejlépe je ho prožít.

Evokativní, fragmentární styl, otevřenost, zdrženlivost a nedořečenost mohou být frustrující pro čtenáře toužící po hutnějším a systematičtějším výkladu či praktickém návodu na meditaci.

Poněkud oslabena a posunuta je tu, na rozdíl od jejích předchozích knih, funkce traumatu kolektivního, „velkých dějin“, proti kterým stojí „malý člověk“, jako tomu bylo typicky ve Slepé mapě nebo Tichých rocích. Spíše jsme tu svědky nenápadného naznačování, jak jsou malý člověk a velké dějiny vzájemně rozpojeny.