Nemyslím si, že je nutné, aby každá básnická sbírka byla událostí nebo aby pokaždé přinesla úplně nový typ poetiky. Básnická sbírka může bez problému sloužit k ukojení každodenní čtenářské potřeby, a v tomto ohledu je možné se s knihou Tak akorát čas jít domů spokojit. Na druhé straně je přece jenom dobré zcela neupouštět od nároku, aby nám také řekla „něco nového“

Nad celým příběhem se vznáší otázka ztráty ideálů a srážky s realitou, moci propagandy. Velká pozornost je věnována i dobovému tisku, ukázky z něj tvoří předěly mezi kapitolami. Na straně komunistického tisku jsou to nekriticky působící obrazy o prosperující zemi plné nových příležitostí. Na straně nekomunistického (i levicového) tisku jsou to výpovědi navrátilců, kteří s hrůzou zjistili, jaká je realita.

Jsem ráda, že se kniha V zajetí obrazů dotkla (byť jen v pár řádcích) i výtvarné vizuality. Pokud autorka bude psát další pokračování, ráda si o tomto tématu přečtu víc. Zajímaly by mě odpovědi na otázky, jak vizuální umění komunikuje současná témata, co v sobě všechno dokáže odrážet, nebo jestli a jak s námi také nějak manipuluje.

I přes tuto drobnou disonanci sbírka pozoruhodně funguje jako celek – zejména u debutů je to spíše vzácný jev. Můžeme předpokládat, že svou zásluhu na tom mají již zmíněný Petr Borkovec a Tomáš Gabriel, kteří knihu doprovodili k jejímu vzniku – první jako editor, druhý jako autor poznámky na obálce, oba jistě jako mimořádně pozorní čtenáři.

Hájíček však není typ spisovatele, který by tvořil jednoduché agitky. Boj hrdinů není pouze tažením za jihočeskou idylu, naopak je neustále podrýván otázkou, co znamená domov a rodný kraj a hlavně, zda všechno úsilí o jejich zachování stojí za to. Jestli věci vlastně nejsou trochu jinak, než jak se na první pohled zdají.

Napsala tedy Zahladko perfektní nepohodlnou knihu? Téměř. Slabinou výsledné kompozice je těkavost mezi velkými motivy, kterých je mnoho a sbírka je nestihne pevně obejmout: sociální aspekty nemoci, nemoc jako jiná samota, než jakou si člověk chce vybrat…

Právě možnost emotivního znovuprožití a nového utváření minulosti určitého místa, přepsání paměťové stopy prostřednictvím příběhů, které „se takto mohly skutečně stát“, je v rámci současné vlny historizujících románů určující.

Čtení každé Švandovy básně je zážitkem, který staví do popředí autorovy přednosti. Kromě syté imaginace, vytvářející živé a pestré obrazy, se spisovatel ve sbírkách předchozích i v té aktuální může opřít o dovedné nuancování, dodávající zobrazeným objektům, postavám, dějům i emocím motivickou a výrazovou specifičnost.

Přetrvávající pohádkové nápaditosti dodává uvěřitelnost i literární a motivickou zajímavost pátrání v hlubších i temnějších vrstvách lidské duše. Věřím, že poezie, která se nebojí zachycovat hluboce intimní děje (navíc bez úkrytu v lyrickém mluvčím), může být podstatnou pomocí v hledání slov i zkoumání způsobů, kterými se jako čtenářky a čtenáři vztahujeme ke svým nejbližším světům.

Autorčino tíhnutí k sentimentalitě a supermarketovým happy endům (průhledná milostná povídka s bedekrovým podtónem „Blahonauti“ nebo terapeuticky temperovaný text s tématem strastí ukrajinských válečných uprchlíků „U Slepejch“) může vybízet k otázce, nakolik jde o vyprávěnky napaběrkované po časopisech a „vydupané“ na zakázku a nakolik o výsostnou, umělecky nezávislou tvorbu.

V první polovině knihy budou čtenářovy pocity nejspíše zmatené a rozpačité: povídky střídají témata, naladění, prostor i čas, a než se člověk rozkouká, trochu zorientuje (a občas zavře oči nad nelogičnostmi zvolených situací), povídka končí. Společné jim je to, že jde o texty starší, vznikající od roku 2010; nejméně čtenářsky přístupné a logické jsou ty, které již byly otištěny v debutu Vrhnout.

Furióznost básně graduje a stupňuje se i brutalita jazyková, odrážející ztřeštěnost hmoty, masy, obsedantnost živoucího i příliš neživého masa, ale i slov, názvů, označení, celou tu tupou valivost předmětnosti…

Nevím, zda jsem kdy v české poezii četl silnější verše o vědomí smrti. A ani nevím, zda jim zcela rozumím – vím jen, že zasahují pomyslný terč v prázdnu.

Román Pasáže tak čtu jako výraz autorského nutkání zeslovnit a zpříběhovat naznačené komunikační dilema. A Ajvazovo psaní mi je – jak pravil Ivo Osolsobě, byť si myslel, že to platí jen pro dramatické dílo – komunikace komunikací o komunikaci.

Poslední Ajvazův román je opět virtuózní a volá po mnohaměsíční analýze všech svých subtilností, fazet a filiací.

Čtenáře stimuluje nejistotou, jestli je mu kamarádem, nebo sociopatem. Sociopat stejně jako „markeťák“ nezná výčitky svědomí a vyniká uměním tvářit se jako kamarád. „Mára“ ničeho nelituje. Otvírá se jako zaprášená láhev vína, kterou jste našli ve sklepě a nemůžete se rozhodnout, jestli je ten pach vůně a jestli ochutnat, nebo vylít. Pijete a přemýšlíte.