Irský debutant Noel O’Regan předkládá čtenáři román tiché osobní tragédie, která se mlčky rozpíná nad drobnými osobními tragédiemi jiných. Přitažlivost pádu zobrazuje člověka v nenápadné, přesto nadmíru exponované situaci, a ptá se po důvodech a dopadech této extrémní situace. To vše navíc autor doprovází střízlivým zachycením rázovité krásy irského venkova.

Není pochyb o tom, že recenzovaný soubor Jordanky Belevy je cenným počinem nakladatelství Runa a Jana Macheje, jehož překlad je stejně jako v případě děl španělské literatury kultivovaný. Výsledný dojem však místy oslabují samotné rysy autorčiny poetiky, jak se ve výboru projevují. Několik textů působí poněkud překombinovaně v množství závažných témat, jež chtějí na omezené ploše zachytit.

Měly by přijít další soubory básní pro tuhle věkovou kategorii. Citlivé výběry kousků, které osloví a zachutnají těm, na koho jsou cíleny. Pohledné obláčky poetické krásy i řezavých apelů, oděných do výtvarné práce rodících se umělců. To chceme!

Při čtení mi opakovaně vyvstávala otázka „A dál…?“ Je nedořečenost a fragmentárnost v některých textech funkčním prvkem významové a kompoziční organizace, účelně provokujícím asociační hru se čtenářem? Pro mě tomu tak vždy nebylo, jakkoli budu další autorčiny prozaické či básnické knihy vyhlížet se zájmem a očekáváním.

Pro úvodní seznámení se Schnitzlerovou prozaickou tvorbou však doporučuji raději spisovatelovy novely pro jejich větší uměleckou intenzitu a psychologickou dramatičnost, již v recenzovaném románu poněkud postrádám.

Kéž bychom si všech těch nakonec velkých (třebasže občas ne-patrných a zneuznaných) osobností uměli vážit jako šumavští skláři, kteří provázejí předčasně zemřelého, poměry uštvaného lékaře na místo posledního odpočinku za svitu pochodní (jak o tom píše Anna Jelinek) – a nechovali se k nim jako komunismem a lihem zpitá doba poúnorová, hanobící hrobku i ostatky slavného sklářského rodu Abele (jak o tom píše Ondřej Fibich).

Autofikce italského spisovatele se rozbíhá doširoka, a přesto si uchovává mimořádnou intenzitu. Přirozeně se pohybuje mezi privátní a globální rovinou, které Giordano dokáže mistrně propojovat. Motivy z obou sfér umí propracovat, vrstvit a nechat je navzájem zrcadlit i osvětlovat.

Tato oscilace mezi faktem a alegorií otevírá prostor pro interpretaci města jako palimpsestu, v němž se vrství dějiny přírodní i civilizační, individuální i kolektivní. Přesahy sbírky sahají od environmentálního humanismu přes antropocénní imaginaci až k osobní lyrice, jež se nebojí ironie a intertextových dialogů (s Garym Snyderem, Paulem Celanem či Louise Glück).

Ne že by si Marie Iljašenko libovala v pestrobarevném vršení a kombinování disparátních obrazů, to by její přece jen poklidné, intimní lyrice nebylo vlastní. Něco podstatného z toho však můžeme odvodit: tak jako při četbě volně přecházíme mezi světy, jak jsem se pokusil popsat, i pozice lyrické mluvčí se rozšiřuje na celé básnické universum.

Napadne nás typ „homo sovieticus“, i když ten pojem výslovně zazní až v jedné ze závěrečných povídek. Asi ano, ale ne úplně v komplexnosti; Osipov nepíše společenský, politický nebo historický román, ale všímá si vybraných situací, kde se mentalita paternalistického režimu setkává s tlakem současnosti, heroismus s přizpůsobivou rezignací, nostalgie s hořkostí.

Řečené by nemělo být chápáno tak, že Osipovova kniha postrádá kvalitu: Osipov je skvělý a uznávaný autor, ale já k němu jaksi obtížně hledám cestu. Kvalitu knihy ostatně podtrhuje i tradičně výborný překlad Jakuba Šedivého, kterému se podařilo věrně zprostředkovat českému čtenáři onu lakonickou, přísnou, strohou, skalpelem provedenou formu, kterou Osipov píše.

Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy.

Neboť touha je nakonec tím, co vede k plodnosti, a tedy tím, co tenhle básnický svět drží celý pohromadě.

Byt je dvojromán, o kterém se bude jistě ještě mluvit, a možná dojde i na nějaké to ocenění. Napsali ho dva autoři, kteří psát umějí, každý svým osobitým stylem, což tedy nutně znamená včetně manýr, které mohou působit v některých případech rušivě, jako je ostentativní lpění na lyrické senzitivitě a jazykové vynalézavosti u Šrámkové nebo sklony k autorské dominanci a přemoudřelému mudrlantství u Němce.

Vzniká poněkud komplikovaná situace, protože do ohniska vyprávění se protlačuje postava Honzy, jíž Zuzana i Daniel věnují velkou pozornost, ale zároveň se v náhledu na ni a v jejím hodnocení tak zásadním způsobem neshodují, že to zákonitě narušuje snahu o integraci obou vyprávění v jeden celek, což jsem – možná mylně – považovala za nadrámcový a nevyřčený cíl, k němuž má dílo dospět.

Tak nevím, v čem přesně spočívá malá srozumitelnost Šuhájkovy poezie. Mně připomíná divokou kaskádu, místy trans. Obrazy, které čtenář nedokáže snadno vstřebat, zatímco básník jimi dýchá.

Vršení obrazů a emocí podporuje dojem, že text spěchá, hrne se, možná i proudem vznikl. Tak aspoň výsledek působí. Pokud zde konala ruka redaktora Petra Čermáčka, byly to zásahy mimořádně citlivé a podařilo se nezředit vjem prudké plavby, ba stržení…

Filipu Topolovi by letos bylo šedesát. Pil jako Dán a do piana třískal jako Jerry Lee Lewis. Českého Jima Morrisona k abstinenci donutila až nemoc. „Střízlivost je největší droga,“ rozloučil se se svou sebedestruktivní image, svět přesto opustil už v červnu 2013, kdy mu bylo pouhých osmačtyřicet – před dvanácti lety.

Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.

Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.

Kniha jménem Lvov je kandidátem na čtení historicko-kritickou metodou: nejde v ní jen o to, co se tu píše, ale stejně naléhavě i o to, kdo a pro koho píše – a tedy i o to, co se tu nepíše. Cesta dějinami města v minulých zhruba 150 letech podle Klevemana je objevná a napínavá, stejně jako smutná a znechucující. S lehkým kritickým odstupem ji možná budeme číst s větším užitkem.

O tom, jestli byl bez zásad náš Jaroslav, nebo ti, které přiváděl k pomstě a nenávisti, je dobré uvažovat v konkrétních situacích a se znalostí lidí i okolností. Když nad Solouchovým románem znovu Haška pozoruji a poznávám, znovu se mi potvrzuje přesvědčení, že byl přese všechno čistý. Eticky. Což je nejdůležitější.