Hnízda jsou román plný dějových zvratů, snů, mystiky i reálné faktografie, román, který čtenáře pohltí – tak, jako pohltil prales Hansiho. Místy může být čtenář trochu přesycený všemi těmi vnitřními světy, sny a magickými setkáními, každopádně je však próza Markéty Pilátové působivou oslavou Bohemios, česko-německých osadníků brazilského pralesa.

Už tedy víme, že ruská duše neexistuje, ale víme skutečně něco o Rusku? Pokud si přečtete knihu Ruská duše neexistuje, budete vědět o něco víc.

Jazyk však selhává, míní básník, a nemá na jazyku výlučně básnickou řeč, pročež raději odbočme k promluvě nepoetické a literárněkriitičtější. Zmínili jsme sice neodekadentní poetiku, to byl však pravděpodobně pouze dílčí souzvuk a souběh, poněvadž Trdlovo vědomí močálů a bažin nepramení z huysmansovské kulturněhistorické skepse, nýbrž především z vrcholné rozporuplnosti a rozladěnosti nynějšího bytí a času.

Nakonec se román převrací v jakousi temnou sci-fi, kdy lidé na Islandu mutují (vlastně asi spíše zmutují), můžeme si číst dlouhé seznamy zemřelých a jejich úmrtních dat, a už se všechno šine ke konci. V epilogu autor mluví o svém díle jako o „biomase fikce“ a nechává lidstvo zahubit pomocí superinteligence…

Ještě důležitější však je, co autor Medvědího románu soudí o svém způsobu psaní. Nuže, s pokorou se z určitého pohledu přiřazuje k Milanu Kunderovi, poněvadž podle jeho úsudku oba jsou, ačli nemálo odlišní, spisovatelé „nerealisté“. Pokud se ovšem Kundera obecně vzato hlásí k filosofii literárního existencialismu, Kratochvilovi jsou prý bližší podněty tzv. magického realismu.

Přebal knihy působí nenápadně, výrazně však pracuje s atmosférou. Tlumená, téměř monochromatická fotografie navozuje dojem zastavení a odstupu a působí o to signifikantněji, že se jedná o motiv svatby (přechodového rituálu). Postavy zachycené zezadu v pohybu ztrácejí svou konkrétnost a získávají obecnější, symbolickou rovinu. Typografie komorního brožovaného vydání je střídmá, odpovídající charakteru textů a podtrhující celkovou melancholickou náladu sbírky.

Navazující sex je ovšem přeskočen, neboť naprosté nemravnosti se do slušné prózy o velké lásce nehodí.
No, není to báječné?
No, nevím… asi to může někoho oslovit… pro mě je ale tato novela spíše bizarní kuriozitou.

Borkovcův vypravěč je pozorovatelem reflektovaně nedokonalým, nedůvěryhodným. Stále znovu ohledává svou schopnost odívat pozorované do slov, promýšlí vlastní psaní a současně nepopisuje pouze kvazi-skutečný svět, ale prolíná ho se svými vnitřními snovými krajinami, v nichž vážky požírají volavky, podivné ženy táhnou po zahradě rozsvícený stánek z celtoviny a kolem cest se válejí balíky mrtvých těl.

Medúzy jsou pro mě těžce čitelné, přestože se nejedná o literaturu formálně náročnou. Chybí mi hlubší psychologické prokreslení postav i jejich osobní příběhy, které by pomohly lépe porozumět jejich motivacím a snad s nimi i soucítit. Postavy tak zůstávají spíše nositeli témat než skutečnými lidmi z masa a kostí a textu by místy prospěl humor nebo ironický odstup; román se totiž bere natolik vážně, až tím paradoxně oslabuje svůj účinek.

Vypravěčka se stává medúzou, omámená jedem po žahnutí, nakažená prokletou nemocí, s možností chapadlovitě ovládat cizí Moničino tělo, jež lze zraňovat, ďoubat a šťourat do něj a jeho ran a pak ho skoro zabít.

Autorčina schopnost prolínat realistické prozaické líčení s poetickou hloubkou a emocionální intenzitou dává románu výraznou identitu a rezonanci. Kniha zanechává dlouhotrvající dojem a silné reflexe nad lidskou existencí.

V celku jsou Víry kniha, která sice neoplývá interpretační otevřeností, ale vyznačuje se jakousi uživatelskou přívětivostí, lze-li to takto říct. Vybízí k tomu, aby si každý našel způsob čtení, který je mu blízký; lze ji totiž číst jako sociologickou sondu do prostředí sex work, jako společenský román pranýřující aktuální problémy, ale trochu i jako román iniciační, rodinný, a dokonce i – v některých vrstvách – humoristický.

Jiří Dynka slovy neplýtvá; zdá se, že každé z nich má důkladně promyšlené. Připadá mi jako racionální typ básníka. Nenechává se unášet senzuálními vjemy ani emocionálně strhnout snadno se nabízejícími velkými slovy, ač „řeč nás chce přemluvit k rozjařenosti“ (s. 24).

Tato poezie je zralá v tom nejlepším slova smyslu. Jistě, nemůže si jaksi pomoci. Ví o sobě. Ví o sobě, že o sobě ví, a proto zůstává v nadhledu. Zůstává ovšem v nadhledu, aniž by se stávala odosobněnou – autor se mistrně trefuje do všech a všeho, ano, i do autora. Rozhodně do konvencí. Do očekávání. Do velmi nemilých nevyhnutelností. Trefuje se, tedy zraňuje. Ano, i sebe. Odpustíme mu?

V tomto smyslu kniha připomíná spíše psychologický dokument a nedostatek soudržnosti se zde jeví spíše jako slabina než jako volba. Vyprávění se často utápí v nevyřešených emocích a celek jako by postrádal hlubší umělecký záměr.

Součástí autorova textového zakoušení sebe sama jsou proto četné návraty do minulosti, přesněji k příznačným epizodám z otcova života. Jejich cílem je s jistým ostychem polemizovat s jeho náboženským založením, respektive s rodinnou tradicí, která mu velela být evangelíkem, ale také zpřítomnit a předvést otcův náhled na smysl literatury a literární tvorby.

Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“.

I z této snahy se může stát model, jenž uvázne na mělčině všeobjímající manýry, ale k tomu má neokázale zelená poezie Jitky Bret Srbové daleko. I když všechno nemyslí tak docela vážně, to hlavní myslí smrtelně vážně. A my jí to věříme.

Evokativní, fragmentární styl, otevřenost, zdrženlivost a nedořečenost mohou být frustrující pro čtenáře toužící po hutnějším a systematičtějším výkladu či praktickém návodu na meditaci.

Poněkud oslabena a posunuta je tu, na rozdíl od jejích předchozích knih, funkce traumatu kolektivního, „velkých dějin“, proti kterým stojí „malý člověk“, jako tomu bylo typicky ve Slepé mapě nebo Tichých rocích. Spíše jsme tu svědky nenápadného naznačování, jak jsou malý člověk a velké dějiny vzájemně rozpojeny.

Básník Paul Celan je nehynoucím důkazem, že do končin absolutní poezie vede cesta pouze přes hluboce prožívané lidství, lemované jeho radostmi i strastmi. Člověka, který s pokorou přijímá životní realitu takovou, jaká je. Není proto nutné dávat vlastnímu bytí nějaký zvláštní význam, ale zásadní je být v něm opravdově přítomný.

Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.