Závěr Leppinova života byl neradostný – zemřel krátce před koncem války, a ač vždy oddaný masarykovské republice, byl nakonec vzhledem ke své národnosti vnímán jako nepřítel. Jeho knihovna je zničena, manželka odsunuta do Německa, kde záhy též umírá. Jeho dílo je v bývalé vlasti bezmála zapomenuto.

Jestliže jsem se v úvodu snažil popsat, co by se s tu větší, tu s menší jistotou dalo očekávat od mladého ostravského básníka, ptám se nyní, zda tuto představu Jakub Pergler (1999) nějak přesahuje. Odpovídám, že ano –
v několika případech. Například v básni na straně 25 se autorovi podařilo dobře snoubit obraznost, symboliku i zvukomalbu…

Bez ohledu na názor, který můžeme na Hanu mít, nelze románu upřít kompaktnost, ucelenost a vyzrálost, takže si můžeme odpustit hledání originálního balicího papíru, do kterého by se nějak pěkně schoval kriticko-povzbudivý recenzní povzdech – bude to dobré, až se autor vypíše, počkejme si na druhý titul.

Rozhodnutí hlásit se na uměleckou vysokou školu nepochybně formují i předchozí zkušenosti se základní a střední školou, ale také se zájmovými institucemi (sporty, kroužky, ZUŠky apod.). Jak ale podotýká Jiří Skála, „jako pedagoga a výtvarného umělce mě na našich rozhovorech překvapila důležitost neformálních, neinstitucionalizovaných aktivit“

Přetrvávající pohádkové nápaditosti dodává uvěřitelnost i literární a motivickou zajímavost pátrání v hlubších i temnějších vrstvách lidské duše. Věřím, že poezie, která se nebojí zachycovat hluboce intimní děje (navíc bez úkrytu v lyrickém mluvčím), může být podstatnou pomocí v hledání slov i zkoumání způsobů, kterými se jako čtenářky a čtenáři vztahujeme ke svým nejbližším světům.

Autorčino tíhnutí k sentimentalitě a supermarketovým happy endům (průhledná milostná povídka s bedekrovým podtónem „Blahonauti“ nebo terapeuticky temperovaný text s tématem strastí ukrajinských válečných uprchlíků „U Slepejch“) může vybízet k otázce, nakolik jde o vyprávěnky napaběrkované po časopisech a „vydupané“ na zakázku a nakolik o výsostnou, umělecky nezávislou tvorbu.

V první polovině knihy budou čtenářovy pocity nejspíše zmatené a rozpačité: povídky střídají témata, naladění, prostor i čas, a než se člověk rozkouká, trochu zorientuje (a občas zavře oči nad nelogičnostmi zvolených situací), povídka končí. Společné jim je to, že jde o texty starší, vznikající od roku 2010; nejméně čtenářsky přístupné a logické jsou ty, které již byly otištěny v debutu Vrhnout.

Furióznost básně graduje a stupňuje se i brutalita jazyková, odrážející ztřeštěnost hmoty, masy, obsedantnost živoucího i příliš neživého masa, ale i slov, názvů, označení, celou tu tupou valivost předmětnosti…

Nevím, zda jsem kdy v české poezii četl silnější verše o vědomí smrti. A ani nevím, zda jim zcela rozumím – vím jen, že zasahují pomyslný terč v prázdnu.

Román Pasáže tak čtu jako výraz autorského nutkání zeslovnit a zpříběhovat naznačené komunikační dilema. A Ajvazovo psaní mi je – jak pravil Ivo Osolsobě, byť si myslel, že to platí jen pro dramatické dílo – komunikace komunikací o komunikaci.

Poslední Ajvazův román je opět virtuózní a volá po mnohaměsíční analýze všech svých subtilností, fazet a filiací.

Hlavní úskalí přítomného románu je ovšem v tom, že v něm vztahy mezi Áčky a Béčky nejsou vnímány jako problém, nýbrž ideologicky. Neboť autorský subjekt předem ví, jak mají být věci správně, a při výběru témat a při formulaci svých myšlenek a soudů tak nemá potřebu používanou realitu poznávat, zkoumat, analyzovat, zvažovat. Za důležitější považuje potvrzovat si předem dané téze na náležitě vybraných příkladech.

Také Denemarková nám ve svém díle stále neúprosně opakuje: „Jak jste to všechno mohli připustit? Jak to všechno můžete připustit?“ Považuji to sice za legitimní, nicméně byl bych raději, kdyby se tento hlas přesunul do sféry politické agitace; s uměním, jehož smyslem je tvořivě postihovat nezměrnou mnohotvárnost a složitost světa, se většinou míjí.