Devětatřicetiletá Dánka Tine Høeg napsala v roce 2017 svůj debut Přistoupili, prosím (Fra, 2024) minimalistickým, útržkovitým stylem na způsob básní Jana Těsnohlídka ml. Ve své paper performanci prózu nasekala do veršů, aniž by ji jakkoli jinak přizpůsobovala básnickému žánru. Tedy až na to, že píše do větru. Nic nedovysvětluje, jako by si črtala jen tak pro sebe nebo pro maminku. Pro maminku vlastně ne, protože do větru je i ona sama. Kromě vyučování na základní škole vášnivě touží po ženatém protějšku tak, jak je to v naší společnosti vyhrazeno výhradně mužům. Že by tím minimalistickým formátem bojovala o rovnoprávnost a okázale se odkouzlovala od tisíce stran vlekoucího se monstrprocesu se sebou samým autofikční modly Karla Oveho Knausgårda?

[S]tudent v tmavomodrém obleku močí

ššš říkám mu

když vstupuju do auly hraje techno
s. 204.

Jak naznačují dvojitá lomítka v citaci, jednotlivé verše jsou odděleny prázdnou řádkou, stejně jako jednotlivé měsíce prázdnou stránkou před i za jeho názvem, kterému je samozřejmě také vyhrazena samostatná stránka, takže text pěkně luftuje a vy si čtete jako na procházce.

Filipu Topolovi by letos bylo šedesát. Pil jako Dán a do piana třískal jako Jerry Lee Lewis. Českého Jima Morrisona k abstinenci donutila až nemoc. „Střízlivost je největší droga,“ rozloučil se se svou sebedestruktivní image, svět přesto opustil už v červnu 2013, kdy mu bylo pouhých osmačtyřicet – před dvanácti lety. Pro autora těchto párků, který onoho léta páně skoncoval s alkoholem, jako by to bylo včera. Pár let nato dal etanolu vale i Filipův bratr Jáchym. Modročerné Filipovo portfolio Zubama po skle (Revolver Revue, 2024) mu jistě udělalo radost. Méně už to, co následovalo – Zbyněk Fišer: Egon Bondy a Státní bezpečnost (Muzeum paměti XX. století, 2025). Západní filosof Miroslav Vodrážka podrobil mýtus Jáchymova a Filipova raného autorského mentora Egona Bondyho demolici. Mýtus chlastu si s Bondyho mýtem nezadá. Oba jsou na první pohled jiní než na ten druhý a ani na jednoho hned tak nezapomenete. Z jistého úhlu pohledu je Filipovým nejcennějším odkazem to, že s ním sekl. V závěsu znějí desky jeho kapely Psí vojáci, která debutovala na Hrádečku Václava Havla už v roce 1978, kdy bylo zpěvákovi teprve třináct let. Zanechal pár nesmrtelných, všeobjímajících hitů jako „Žiletky“ nebo „Krasobruslař“. Kniha Zubama po skle nabízí „best of“ jeho psaní a kreslení. Převážně nejde o prvotisky, skvěle poslouží hlavně jako rozcestník pro začátečníky. Obsahuje symbolistické „lyrics“, které nejlépe vyzní při poslechu desek, jim podobné básně i originální kresby. Last but not least láká na skvělé prózy, třeba „Karla Klenotníka cesta na Korsiku“ (1999). Rozdílnost i podobnost Filipa a Jáchyma ovšem nejlépe vyniká při Filipově poklidném autorském čtení. Zvídavý čtenář ho může zhlédnout a vyslechnout díky vynálezu, kterým se lidstvo dosud nejvíc přiblížilo stroji času – serveru YouTube –, ale kniha také ujde.