Co je psáno, to je dáno. Co je psáno dobře, to je prodáno. Američan Travis Jeppesen vytvořil ve své snůšce esejů Špatné psaní (Centrum pro současné umění, 2023) koncept živelně nepublikovatelného „špatného psaní“, které nejde na ruku komerci. K životu probudil nejednoho rezignovaného grafomana, takže doplňme, že psaní nesmí být jen špatné, v něčem musí být i dobré. To Jeppesenovo formovala reklama stejně jako to Marka Prchala. Ten umí psát dobře copy (tj. apelativní reklamní text), ne prózu, a tak píše prózu jako copy. Obsedantně propaguje. Zkušenosti s rozsáhlejším formátem nasbíral v pracovních projektech O čem sním, když náhodou spím (2017) a Sdílejte, než to zakážou (2021). Pro projekt vlastní založil vlastní nakladatelství a pojmenoval ho stejně jako knihu, kterou v něm vydal. Máme-li věřit tiráži, místo redaktora si zaplatil vizážistu, a podle toho to také vypadá. Jeho prvotina je rozháraná, rozbíhavě rozjívená, extaticky rozvíjená, dosebezahleděná, ale také autentická a hledící „pustit chlupa“. Ne to, zda je autor koherentní nebo ctnostný, ale právě autentičnost je to, oč v konfesijní próze běží. Kousavě inteligentní energie Duše národa (Duše národa, 2024) připomíná knihy Davida Zábranského nebo posty Pavla Novotného. Oba Prchala znali a uznávali, než se „zaprodal“ miliardáři Andreji Babišovi a pomohl mu do čela státu. Hlavní talent „génia sociálních sítí“, jak ho expremiér národu představil na tiskové konferenci po vítězných parlamentních volbách v říjnu 2017, načež mu vlepil „hubana smrti“, nespočívá v elaborátech, ale v umění zkratky. „Chaty a chalupy migrantům? Nikdy!“ Hezká metafora, a jestli ji bude brát někdo vážně? Ano, tím líp. Stručný, jasný a výstižný se autor snaží být i ve své zpovědi, což působí, jako když vám někdo ve fejsbukové konverzaci „odenterovává“ každé druhé slovo a vy netušíte, kdy začít reagovat. Lehce přezíravý přístup odpovídá autobiografickému trendu, jenž vzešel z prostředí sociálních sítí a k dokonalosti ho dovedli právě „markeťáci“, kteří se ve svých zpovědích vždy obracejí čistě na svou cílovou skupinu, jakkoli počítají i s hatery, a různě se pitvoří. Snaží se o vzbuzení zájmu, a protože jsou zvyklí, že se jim to daří, zároveň ho automaticky předpokládají. Cukají tisícikorunou. „Zastavovali mě lidi, chtěli mi říct, co si o mně myslí, či to rovnou říkali. Roky jsem držel neměnný zvyk, že jsem se s nimi dal do řeči. Cílem bylo vždy končit podáním ruky. A pokud nebyl subjekt úplně na sračky, myslím tím ožralej, tak to vždy vyšlo,“ popisuje autor svůj přístup k náhlé popularitě, kterou mu na zmíněné konferenci jidášsky přivodil šéf. Manželka ho během jeho dějinotvorného období opustila, takže zrcadlo si musel nastavit sám. Čtenáře stimuluje nejistotou, jestli je mu kamarádem, nebo sociopatem. Sociopat stejně jako „markeťák“ nezná výčitky svědomí a vyniká uměním tvářit se jako kamarád. „Mára“ ničeho nelituje. Otvírá se jako zaprášená láhev vína, kterou jste našli ve sklepě a nemůžete se rozhodnout, jestli je ten pach vůně a jestli ochutnat, nebo vylít. Pijete a přemýšlíte.