Z evropských filmů mě nejvíce zaujala politická groteska maďarského režiséra Gábora Reisze Vysvětlení všeho (cena pro nejlepší film v sekci Orizzonti loni v Benátkách). Na kulturní války mezi konzervativci a liberály (nejen) v Maďarsku se dvouapůlhodinový snímek dívá s nesamozřejmým odstupem – tomu napomáhá vyprávění týchž scén z perspektivy různých aktérů a nečernobílé pojetí postav.

Ovšem pro mě vůbec nejkrásnější duchovní film přišel, nikoliv už překvapivě, z Asie, konkrétně z Vietnamu. Debutující režisér Thien An Pham natočil tříhodinovou fresku Uvnitř žluté kukly, v níž je veškerá spiritualita svěřena obrazu a diegetickému zvuku.

Není náhoda, že filmy lehké jako pohlazení přicházejí od filmařů ze západní Evropy a filmy tvrdé jako rána pěstí z Evropy východní.

Parazit je v každém případě zručně natočená satirická komedie, která buduje komično kolem stýkání a potýkání dvou rodin z protilehlých společenských tříd v jednom luxusním domě.

Je pozoruhodné, jak hluboce mylný je tento Žižekův závěr, stejně jako je pozoruhodně mylný závěr levicového aktivisty a dokumentaristy Michaela Moorea, který chce pro změnu v Jokerovi vidět výmluvnou sociální kritiku a oslavu lidové schopnosti boje za lepší svět.

Zábavná a ironická spása filmem, již nám Tarantino předkládá, v jistém smyslu vrací smysl základnímu ideovému schématu hollywoodských filmů, které pracuje s motivem spásy z rukou (super)hrdinů a bezohledně ji vykořisťuje do podoby schematického kýče.

První část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

Filmům Pedra Almodovara je vlastní jistý vitalismus: hypersexualita, sentimentální emoce a oslnivá barevnost v nich figuruji jako gesta intenzifikace života.