Prkna ztracené autobusové zastávky.
Nadržené kresby.
Blátem zastříkaná tabulka
bez jízdního řádu.
Bílý husí mrak na zeleném břehu.
Syčení.

Dužnatá noc s francouzským přízvukem; pečlivě
balím do dárkového papíru glycerinové mýdlo
a přibaluji svoje ruce, aby sis vymyl rány
Nebem oslepneš, podívej se mi do očí
Co tam vidíš?

Mé karty svítí ve tmě,
přestože z jedné strany jsou černé
jsem tvá černáda listeruška
jsem i mladším bratrem Lilith,
který po každé souloži krvácí z penisu

Slunečný den je jak chycený do ledu.
Cítím jen to, že nejsem při sobě,
nevím ale, kde jsem. Však víš.
Dáš veselé, sladké
vlnky do krve? Dáš?

A tak pro lidi, jako jsem já, se svými ekologickými názory, věřící, masarykovsky sociální demokrat, prostě všechno, co se nenosí, a nebo jak jsi Ty, věřící, a ne klerikální, ekumenicky orientovaný, prolnutý duchem druhého Vatikánu, mají dneska české země pramálo pochopení.

Dnes je má velká, triumfální chvíle. Zlomilo se kouzlo – to, co jsem v úžasu nahromadil, v záchvatech obdivu vydávil, dosud cizí a obrácené proti mně – mě potvrzuje a přijímá. Díky.

A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl.

Až tam civilizace došla, slovo láska se stalo označením pro coitus. A přitom jsem nasraný i na sebe, že se nějak nemohu se vším tím svinstvem vyrovnat. Už si pomalu s nikým nerozumím, lidi nerozumějí mně, s kdekým se vzdaluju, jako kdybych vjel na jinou výhybku, kolej.

chvalozpěv v žalozpěv
oslavu v proudy slz
vítězný v žalostný
oslavný v slzavý
ukaž se Bakchovi
tanči nad smrtí
Penthea jásej
do skal a svahů

NEZNÁMÝ: (skočí mu do řeči) Ano, dávno předtím, než jste se vyšplhal až k Hitlerovi… A teď vám všechno, co se stalo potom, přijde jako neskutečný sen. Nejdřív jste si myslel, že jste si vybral svůj osud nejlépe, jak to šlo. A nakonec jste pochopil, že si osud vybral vás, a ne zrovna moc dobře. Nemám pravdu?

Tak svým způsobem jsou všechny knížky kapitalistické, že ano. Vezměte si jenom výraz knižní trh. Vtip je ale v tom, že většina básníků se po roce 89 snažila být apolitická. Po vzoru bájných předchůdců věřili v samotnou poezii.

Odlétám a podlamují se mi kolena. / Je to tady. / Je to on.

Globálně vzato, ten globus nemá jméno.

V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…

Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.

Zasněžený park se zjevením obličeje hodin
Nějaký sladký zapadák civilizace
Cesty
Po nichž jsem kdysi odcházel
Přehlušen nezbytnostmi právě jako dnes

Vstoupím do prostoru stromu, do zeleného stínu. Dotknu se skloněné větve, dlaní sleduji linii jejího růstu až ke kmeni. Pohladím zakřivení větve, obejmu její rameno. Vytáhnu se nahoru a kmen stromu sevřu koleny.