SBOR

vzhůru vzteklé psice
vzhůru do kopců
kde Kadmovy dcery
řádí mezi svými
poštvěte je hned
na toho špeha!
šílený slídil
šílený špeh
šílený šmírák
blouznivek
který se vyšňořil
tak jako žena
to jeho matka
ho uvidí první
jak na strmé skále
nebo v stromoví
slídí
to jeho matka
ho uvidí první
a zvolá:
kdo je to?
kdo se to dívá?
kdo přišel až do hor?
kdo přišel až sem
sestry
mé sestry
moje vznícené?
kdo ho porodil?
to nebyla žena
možná že lvice?
nebo Gorgona?
šílený pátrač
šílený špeh
šílený stopař
blouznivek
který se vyšňořil
tak jako žena
přijď Spravedlivá
přijď s mečem v ruce!
pohrdá bohy
pohrdá právem
pohrdá všemi zákony
nešťastník
Echionův syn
zrozený z hlíny
šílený slídil
šílený špeh
šílený šmírák
blouznivek
pojď Spravedlivá
podřízni mu krk!
se svévolnou zlobou
s bezohledným soudem
k tvým slavnostem Bakchu
k obřadům tvé matky
s šílenou myslí
s nepříčetnou touhou
ovládat to
nad čím nemá moc
přichází nyní
Echionův syn
šílený slídil
šílený špeh
šílený šmírák
blouznivek
který se vyšňořil
tak jako žena
soudy o bozích
jakkoli moudré
bez zaváhání
potrestá smrt
žít zdrženlivě
držet se svého
znamená jedno –
život bez útrap
nezávidím
moudrým moudrost
mám radost
mohu-li jít
za jiným
za velkým
za zjevným
co vede
k dobrému
co míří
k ctnostnému:
zbožnost
a čistota
zákon
a zvyk
přijď Spravedlivá
přijď s mečem v ruce!
pohrdá bohy
pohrdá právem
pohrdá všemi zákony
nešťastník
Echionův syn
zrozený z hlíny
šílený slídil
šílený špeh
šílený šmírák
blouznivek
pojď Spravedlivá
podřízni mu krk!
zjev se Bakchu!
přijď jako býk
jak stohlavý had
přijď jako lev
co sálá!
přijď jako býk
jak stohlavý had
přijď jako lev
co hoří!
běž Bakchu
ty usměvavé zvíře!
chyť toho lovce
vznícených žen!
ať už se nad ním
navždycky zavře
stádo šílenek!

 

POSEL

Ach, dome, na nějž se s obdivem
dívalo celé Řecko! Býval jsi šťastný.
Ach, rode sidónského starce,
toho, co do hlíny zasel
úrodu vzešlou z hlíny –
oplakávám tě.
Jsem jenom otrok, a přesto pláču.

 

SBOR

Jdeš z Kithairónu? Copak se stalo?

 

POSEL

Pentheus zemřel. Echionův syn.

 

SBOR

Bože křiku! Bože výkřiků!
Bože vytržení! Jsi veliký bůh!

 

POSEL

Co to jen říkáš?
Ty se raduješ?
Z neštěstí mého pána?

 

SBOR

Euáj!
           Euój!
                      Euéj!
Jásám a volám neslýchaný nápěv,
jsem jako cizinka s neznámou písní!
Pouta mi spadla, jsem volná!

 

POSEL

Myslíš si, že Théby jsou tak zbabělé?

 

SBOR

Moc nade mnou má Dionýsos – a ne Théby!

 

POSEL

To je snad možné… Ale správné nebývá
mít radost ze zlých věcí.

 

SBOR

Jak skončil ten, co místo boha
oslavoval a hlásal bezpráví?

 

POSEL

Prošli jsme osadami thébské země a překročili proudy Asópu a ocitli se v kithairónských stráních. Byli jsme tři. Pentheus. Já, který následoval pána. A pak ten cizinec – ten, co nás na výzvědách doprovázel.

Údolí, kam jsme tiše vstoupili, bylo rozlehlé a zalesněné, a my se zastavili v jednom ze svahů, na malé mýtině, porostlé hustou trávou. Jak říkám, šli jsme neslyšně, nemluvili jsme – šli jsme tak, abychom dobře viděli a sami zůstávali nespatřeni. V údolí zela strž, na jejímž dně se vinul potok, strž obklopená skalami a celá v stínech starých jedlí.

Tam jsem je uviděl.

Blouznivky!

V plné práci.

Seděly tam a stály, každá se zabývala něčím radostným. Některé věnčily hole novými liánami břečťanu, poněvadž povadly a seschly a pozbyly svou sílu. Jiné – tak radostně jak hravá hříbata, co odhodila postroje – zpívaly vzrušené nápěvy. Střídavě, tak jako by se ptaly a odpovídaly si.

Pentheus si jich nejdřív nevšiml, a proto – ubožák posedlý tím, co chce vidět – řekl:

„Cizinče, odsud nevidím dobře. Nedohlédnu až k těm nemocným blouznivkám. Kdybych se ale dostal na vrcholek jedle, která roste nad strží, mohl bych to, co dělají, pozorovat líp.“

A od té chvíle, věřte mi, vím, jakými zázraky vládne ten cizinec. Jakoby nic chytil do ruky vrcholek jedle, co sahal do nebe, a táhl ho a táhl, až k zemi. Jedle se stočila jak luk, jak kolo vykroužené kružidlem. Takhle ten cizinec stáhl horský kmen a ohnul jej – to nebyl lidský skutek, věřte mi. A potom posadil Penthea do větví a pomalu, pomalu, tak aby vládce nesetřásl, pouštěl kmen vzhůru.

Jedle se tyčila nad strží jako dřív. Jen v nejvyšších větvích seděl můj pán. Ale stalo se, že blouznivky neviděl – zato ony ho zahlédly záhy! Jakmile se ta jedle narovnala, cizinec, který to provedl, záhadně zmizel. A nad strží, v níž ženy pracovaly, se ozval jakýsi hromový hlas. Říkám „jakýsi“, ale myslím, že patřil Dionýsovi.

„Vedu vám, dívky, toho mladíka, co odmítá moje obřady a vás i mě tolik zesměšňuje. Pomstěte se mu! Tady je!“

A zatímco hlas burácel, mezi nebem a zemí povstalo světlo svatého ohně. Nebesa utichla a v celém údolí ustal i vítr. Listy stromů a keřů jako by trnuly, také zvěř zmlkla. A ženy, protože neslyšely, co přesně hlas volal, stály a očima pátraly kolem sebe. Bůh se ozval znovu, znovu zaburácel hlas a ženám rozkázal, aby ho pomstily. Kadmovy dcery vyrazily. A skoro letěly – rychleji, nežli letí holubice. A s nimi ostatní.

Dlouhými skoky překonaly bystřinu. Kamenů v ní se ani nedotkly.

Hnaly se údolím.

Bůh do nich vstupoval a prostoupil je šílenstvím.

Ve chvíli, kdy spatřily Penthea, jak sedí ve vrcholku jedle, vylezly na protější skálu a začaly na něho házet kameny a jedlové větve. Některé vrhaly i břečťanové hole.

Dlouho však míjely cíl.

Pentheus seděl příliš vysoko.

Výš nežli dychtivost planoucích žen.

Tak tloukly dubovými větvemi do kořenů jedle. A nejsilnější větve zarývaly pod kořeny a snažily se jedli vyvrátit. Marná námaha. A tak Agaué řekla:

„Postavte se, přítelkyně, do kruhu a chytněte kmen toho stromu. Vy, jimž je vášeň nade vše. Ať zvíře, které vyšplhalo nahoru, nic nevyzradí o tajných tancích pro našeho boha.“

A ženy přiložily ruce ke kmeni a vytrhly ho ze země i s kořeny.

Ten, který seděl na temeni, se zřítil na zem. Naříkal.

Pentheus!

Viděl, že je zle.

První se na něho vrhla jeho matka, Bakchova kněžka. A on si strhl čelenku, aby jej poznala a nezabila. Stál proti ní, dotýkal se její tváře, prosil:

„To jsem já, já, já, matko, tvůj syn Pentheus. Ten, kterého jsi kdysi porodila v Echionově paláci. Slituj se nade mnou, matko! Nezabíjej mě, vlastního syna, i když se dopustil tolika chyb!“

Agaué ale byla posedlá Bakchem, bůh v ní stál a dýchal v ní. Vzněcoval ji a ona neslyšela nic. Oči v sloup, v ústech měla pěnu. Nebyla při smyslech a ani při rozumu. Neslyšela a neposlechla. Vší silou popadla synovu pravou ruku, nohou se zapřela o jeho hruď, škubla – a vyrvala mu paži z ramene. Říkám „ona“ – avšak ta síla nebyla z ní, to bůh! V té chvíli její sestra Ínó vyrvala Pentheovi ze zad veliký kus masa. Vzápětí přispěchala Autonoé a celý dav vznícených žen. Křičely, a on strašně naříkal, a ženy jásaly a výskaly – všechno se mísilo.

Netrvalo dlouho a uviděl jsem, že se klubko blouznivek rozvinuje – a první jde a nese předloktí, druhá chodidlo, které je ještě obuté, a třetí skáče s žebry, která odlomila z hrudi. Jiné si pohazují s krvavým masem, které jim visí z rukou.

Co z Pentheova těla zůstalo, leželo rozházené kolem dokola – část pod skalami, část v houštině, část někde hluboko v lese.

Najde a sebere ty zbytky někdo?

Hlavu si vzala matka. Nabodla si ji na břečťanovou hůl. Nesla ji Kithairónem jako hlavu horského lva. A když pak – hrdá na bolestný úlovek – dorazila v čele průvodu až k hradbám, vzývala Bakcha jako toho, s nímž uhnala a dostihla svou kořist. Uctívala ho jako vítěze.

Odcházím.

Ne, nechci vidět, co se přihodí, až Agaué dorazí do paláce. Držet si dobrou míru a vždycky ctít, co náleží bohům. To je ten nejmoudřejší majetek, který je smrtelníkům dovoleno užívat.

 

SBOR

chvalozpěv v žalozpěv
oslavu v proudy slz
vítězný v žalostný
oslavný v slzavý

ukaž se Bakchovi
tanči nad smrtí
Penthea jásej
do skal a svahů

křič hrůzy které
ten potomek hada
ochutnal v ženských
šatech s holí co

radostně sevřel aby
šel do Hádu zlehka
po stezce kterou
mu ukázal býk

chvalozpěv v žalozpěv
oslavu v proudy slz
vítězný v žalostný
oslavný v slzavý

vznícené planoucí
blouznivky šílenky
vy všechny
z Kadmova města

oslavný v slzavý
vítězný v žalostný
oslavu v proudy slz
chvalozpěv v žalozpěv

jste proměnily
jaký přenádherný boj
rukou z které kape
krev vlastní dítě roztrhat

jak je to krásné…

… Agaué, támhle! Běží k paláci.
Vidíte, jak je zmatená.
Otevři náruč, přijmi ji! […]