Divadlo Komedie pod vaším uměleckým vedením (2002–2012) bylo jednou z prvních divadelních scén u nás, která v roce 2004 uvedla dramatický text Elfriede Jelinek (jednalo se o hru Klára S., inscenovanou u nás tehdy poprvé a zatím naposledy v režii Davida Jařaba). S jakým záměrem jste vybrali tento text?

Vedle her Wernera Schwaba, Heinera Müllera, Rainera Wernera Fassbindera nebo Thomase Bernharda patřily texty Elfriede Jelinek k pevným bodům dramaturgického plánu „ideálního“ divadla, jak jsme si je s Davidem Jařabem představovali. Uvažovali jsme o dramatizacích velkých románů první poloviny 20. století, textech Ladislava Klímy, Thomase Manna, Eliase Canettiho, Hermanna Brocha, Franze Kafky nebo Roberta Musila, ale i o divadelních hrách autorů, které ovlivnila literární moderna a meziválečná avantgarda. V mnoha případech se jednalo o autory nebo texty, se kterými se české publikum do té doby ještě nesetkalo, nebyly to tedy žádné dramaturgické sázky na jistotu. Jinými slovy: z provozního hlediska sebevražedné plány, jejichž uskutečnění bylo možné jen ve vlastním divadle. Na první realizaci hry Elfriede Jelinek však došlo až ve třetí sezoně. Tehdy už v Komedii pevně zakotvil Martin Finger a začali jsme spolupracovat s Vandou Hybnerovou, měli jsme tedy bezmála ideální obsazení Kláry S., jednoho z textů, ve kterých Elfriede Jelinek přes veškerou nádhernou tezovitost a modelovou vykonstruovanost ještě „píše postavy“. Tato hra je nesmírně zajímavá i svou společensko-politickou apelativností. Jelinek se v ní vymezuje vůči dobře míněnému a většinou naivně formulovanému feminismu „made in Germany“ 70. let. Pro naše divadlo perfektní zadání – fašista Gabriele d’Annunzio si na svém sídle vydržuje německého skladatele a pianistu Roberta Schumanna a jeho ženu Kláru, která je nucena kvůli duševní chorobě manžela existenci rodiny zabezpečit sama. Vydržet sexuální obtěžování machistického italského kance pro ni přitom není jedinou těžkou zkouškou. Musí vydržet i soužití s již dlouho intelektuálně i umělecky neplodným ňoumou, svým mužem, vedle něhož její talent pianistky a skladatelky zaniká, protože jej mužský svět ještě neumí nebo nechce vnímat a rozpoznat. Fašista a nadsamec na straně jedné, emotivní slaboch a vyhořelý tvůrce na straně druhé, mezi nimi žena bojující o přežití. Prostě Jelinek v kostce. Několik měsíců po zveřejnění našeho plánu na sezónu 2004/2005 Švédská akademie oznámila, že autorce bude udělena Nobelova cena za literaturu. Najednou o ni projevovala zájem i jiná divadla, její hry se už nejevily jako nehratelné a na pokladně neprodejné zboží.

Jaké místo měla dramatika Elfriede Jelinek v dramaturgii Divadla Komedie, které se cíleně orientovalo na současnou německojazyčnou dramatiku (např. Thomas Bernhard, Peter Handke)? Jaká byla recepce těchto – u nás tou dobou neznámých – děl?

Repertoár Komedie byl svého času jiný než obvyklý program tehdejších českých divadel. Kladli jsme otázky, na které jsme v mnoha případech sami neznali odpověď: Proč se – nejen česká – společnost tak těžce vyrovnává s minulostí? Vystačíme si skutečně jenom s osočováním Němců, nebo jsme ochotní zabývat se i vlastními chybami a selháními? Proč se občanům, rovná se voličům, jeví vyšlapané cesty a staré, s politickou exekutivou a mocí propojené struktury bezpečnější než otevřená konfrontace s umírněnou a v mezích demokratického státního zřízení volitelnou levicí? Proč si nikdo neuvědomuje, že světové války byly evropským vynálezem? Takovými tématy se ze svého velmi specifického úhlu pohledu zabývali autoři, jejichž texty jsme v Komedii uváděli, a nám se i díky tomu podařilo vyprofilovat divadlo a jeho inscenační styl. Časem jsme totiž zjistili, jak málo prostředků stačí, když je téma samo o sobě dost podstatné na to, aby publikum zaskočilo, inspirovalo nebo třeba naštvalo. Celý takzvaný úspěch Komedie pak úzce souvisel i s tím, že nejen v Praze, ale posléze i v Evropě diváci přivítali divadlo, které je provokovalo a podněcovalo k myšlení. Vybavuji si příspěvek publicisty a dramaturga Rolanda Koberga, který psal o tom, že divadlo jako Komedie, divadlo, jehož repertoár je založen na světových a českých premiérách, by bylo v daném okamžiku i v německy mluvícím prostředí ojedinělým jevem. „Našim“ autorům tedy vděčíme za mnohé. Umožnili nám jít vlastní cestou a zanechat stopu. A Elfriede Jelinek je jedna z mála, kterým jsem za to mohl osobně poděkovat.