Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)

Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)

Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
Romantismus je dehet na mé duši
Romantismus je Madona ve skalách

Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…

Představ si, že přímo pod nosem normalizačních dohlížitelů si Chalupecký dělal vlastní kulturní vztahy. Věděl, že kontakty se západními umělci zdaleka nejsou pro režim tak nebezpečné jako ty s Poláky, Maďary, natož s Rusy.

Genezi tohoto fenoménu lze popsat různě, já dávám přednost tomu začít na předměstí Moskvy na stanici Dolgoprudnaja (železniční trať Savjolovskaja).

Pochopila jsem (snad správně), že autoportrét je pro ni zrcadlo, které odráží to, co má před sebou, v tomto případě malíře, který před zrcadlem stojí a zhlíží se v něm, poznává se v něm, ale zároveň, a to je důležité, se do tohoto zrcadla dívá i autorka knihy a také se v něm odráží.

Teprve při osamělém čtení, když se samota čtenáře a samota pisatele protnou (bývá to při nočním čtení oproštěném od zákeřností dne), jsem začala vnímat tvary a pohyby Vašich slov. Vaše slova připlouvala k mému pobřeží a já si povšimla, že mají rty.

Obecenstvo se rozchází. Stodola, ta obrovská vznešená stodola, připomínající antický chrám, má vrata dokořán, vržou, jsou vidět girlandy z papírových růží, ty ze scény korunovace, špinavé talíře se zbytky jídel, povalují se na dlouhém stole, po nakousnutých dortících lezou mouchy.

Jenže já si myslím, drahá Virginie, že Hannah, ačkoli má intelekt ráže nejméně .50, zasáhla zlo jen částečně, a nikoli ranou do srdce. Cosi mi říká, že zakopaný pes vězí v povaze lidské lásky. Měla by být opakem nenávisti, ale není.

Myslím, že Hannah Arendtová neměla na mysli nějakou „heideggerovskou cestu“, po níž má kráčet a následovat svého profesora, ale právě naopak.

Už jsme opět v parku zlatých jilmů. Poslední paprsky zapadajícího slunce zazářily v korunách stromů, listí prudce vzplálo a park se ponořil do režné městské tmy.

Událost, která přiměla Simonu Weilovou růst proti gravitaci vlastního ega, se přihodila uprostřed noci v jedné portugalské vesnici. Simone poslouchala při bohoslužbě pod širým nebem zbožné písně chudých rybářů.

Simone Weilova kráčí po své cestě životem vratkou chůzí.

Usedáte na lavičku, ve štíhlých prstech pableskuje cigareta ve špičce ze slonové kosti, náruživě, příliš náruživě do sebe nasajete kouř, kouř cigarety, kouř města, svého města, a smísíte ho se svým dechem.

Do deníku jste si při příležitosti jakési přednášky, na níž jistá dáma horlila proti kolonialismu, poznamenala, že Vám její slova připadala falešná jako uměle květiny a že je Vám čím dál víc jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci.

Sympatizuji se spisovatelkami, které se vědomě prezentují jako feministické autorky – demonstrativně deklarují svou ženskou percepcí světa.