Jenže já si myslím, drahá Virginie, že Hannah, ačkoli má intelekt ráže nejméně .50, zasáhla zlo jen částečně, a nikoli ranou do srdce. Cosi mi říká, že zakopaný pes vězí v povaze lidské lásky. Měla by být opakem nenávisti, ale není.

Myslím, že Hannah Arendtová neměla na mysli nějakou „heideggerovskou cestu“, po níž má kráčet a následovat svého profesora, ale právě naopak.

Už jsme opět v parku zlatých jilmů. Poslední paprsky zapadajícího slunce zazářily v korunách stromů, listí prudce vzplálo a park se ponořil do režné městské tmy.

Událost, která přiměla Simonu Weilovou růst proti gravitaci vlastního ega, se přihodila uprostřed noci v jedné portugalské vesnici. Simone poslouchala při bohoslužbě pod širým nebem zbožné písně chudých rybářů.

Simone Weilova kráčí po své cestě životem vratkou chůzí.

Usedáte na lavičku, ve štíhlých prstech pableskuje cigareta ve špičce ze slonové kosti, náruživě, příliš náruživě do sebe nasajete kouř, kouř cigarety, kouř města, svého města, a smísíte ho se svým dechem.

Do deníku jste si při příležitosti jakési přednášky, na níž jistá dáma horlila proti kolonialismu, poznamenala, že Vám její slova připadala falešná jako uměle květiny a že je Vám čím dál víc jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci.

Sympatizuji se spisovatelkami, které se vědomě prezentují jako feministické autorky – demonstrativně deklarují svou ženskou percepcí světa.

Autorka sice není dcerou „vzdělaného a váženého muže“ (tak jste přeci nazývala sebe), její větná forma není brilantní, ale přesto si myslím, že Vám může být tato její poema blízká pro bezedný smutek, který tají stejně jako mnohé Vaše virtuózní prózy.

Ženy byly příliš dlouho ponižované a kvůli této zkušenosti neumí mužům důvěřovat, nemají chuť si mužů vážit. A muž, náhle a nečekaně – a pro něj zcela nepochopitelně – znevážený, bez zkušenosti s dřívějšími ústrky, má chuť se mstít.

Citujete se sympatiemi Cyrila Chaventryho, který přiznává ženám jiný smysl pro hodnoty, jiný způsob řešení konfliktů, a dokonce předpokládá, že by mohly na tomto základě vybudovat lepší svět.

Představ si, že přímo pod nosem normalizačních dohlížitelů si Chalupecký dělal vlastní kulturní vztahy. Věděl, že kontakty se západními umělci zdaleka nejsou pro režim tak nebezpečné jako ty s Poláky, Maďary, natož s Rusy.