Simone Weilova kráčí po své cestě životem vratkou chůzí.

Usedáte na lavičku, ve štíhlých prstech pableskuje cigareta ve špičce ze slonové kosti, náruživě, příliš náruživě do sebe nasajete kouř, kouř cigarety, kouř města, svého města, a smísíte ho se svým dechem.

Do deníku jste si při příležitosti jakési přednášky, na níž jistá dáma horlila proti kolonialismu, poznamenala, že Vám její slova připadala falešná jako uměle květiny a že je Vám čím dál víc jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci.

Sympatizuji se spisovatelkami, které se vědomě prezentují jako feministické autorky – demonstrativně deklarují svou ženskou percepcí světa.

Autorka sice není dcerou „vzdělaného a váženého muže“ (tak jste přeci nazývala sebe), její větná forma není brilantní, ale přesto si myslím, že Vám může být tato její poema blízká pro bezedný smutek, který tají stejně jako mnohé Vaše virtuózní prózy.

Ženy byly příliš dlouho ponižované a kvůli této zkušenosti neumí mužům důvěřovat, nemají chuť si mužů vážit. A muž, náhle a nečekaně – a pro něj zcela nepochopitelně – znevážený, bez zkušenosti s dřívějšími ústrky, má chuť se mstít.

Citujete se sympatiemi Cyrila Chaventryho, který přiznává ženám jiný smysl pro hodnoty, jiný způsob řešení konfliktů, a dokonce předpokládá, že by mohly na tomto základě vybudovat lepší svět.

Nebo bych mohla zkusit popsat výraz očí Milady Horákové ve chvíli, kdy ji k trestu smrti odsoudila jiná žena, příslušnice pokrokové avantgardy, když už mám v referátu k avantgardám přihlížet. Asi bych to nedokázala.

V každém případě Wernisch nehodlá připlácnout pravdu ke stolu, přišpendlit si ji na košili, přibít hřebíkem ke dveřím. Podobá se chlapci, kterému v pokoji poletuje sluneční prasátko, kdosi mu ho posílá oknem, rejdí po stěnách, po podlaze, po stropě, občas se ocitne na básníkově ruce, na jeho obličeji. Nechytá ho. Vždyť se chytit nedá.

Ale co s cizími slovy, která se do veršů nijak neukládají? Neukládají, protože jsou cizí. Ivan Blatný, coby básník, branou anglického jazyka neprošel.

Některá díla vypadají jako rozvinuté a silně poškozené svitky Tóry a jiná zase jako na cáry trhaná těla, jako Erbenovy svatební košile rozházené ráno na hřbitově.

Představ si, že přímo pod nosem normalizačních dohlížitelů si Chalupecký dělal vlastní kulturní vztahy. Věděl, že kontakty se západními umělci zdaleka nejsou pro režim tak nebezpečné jako ty s Poláky, Maďary, natož s Rusy.