V úvodu autorka píše, že v autoportrétu se malíř dotýká

vlastních hlubších vrstev, jakkoliv k nim nemusí mít vědomý a slovy pojmenovatelný přístup.

Očekávala jsem tedy, že v knize budou především psychologické autoportréty Rembrandta, Goyi, van Gogha, Cézanna, Muncha, Egona Schieleho nebo třeba Gentileschi, která svou podobu vtěluje do tváří hrdinek svých obrazů, například Salome či Judity, zatímco ve vlastním autoportrétu ji (záměrně?) skrývá. Ale proč Plautilla? A už vůbec jsem nerozuměla tomu, že je do knihy zařazen i společenský autoportrét, v němž malíř neusiluje o sebepoznání, ale o předvedení svého sociálního statusu, taková je například vlastní podobizna Marie-Gabrielle Capet nebo Marietty Robusti (samozřejmě nemluvím o jejím domnělém autoportrétu s obnaženým ňadrem).

Bylo však nutné prohlédnout si a pročíst knihu několikrát, abych pochopila klíč k autorčině výběru a uvědomila si hlubší obsahové vrstvy této neobvyklé knihy. Klíč, podle kterého Daniela Vodáčková vybírala, je jiný, než jaký jsem očekávala, a také autoportrétu rozumí jinak, přesněji používá ho jinak, než tomu obvykle bývá. Pochopila jsem (snad správně), že autoportrét je pro ni zrcadlo, které odráží to, co má před sebou, v tomto případě malíře, který před zrcadlem stojí a zhlíží se v něm, poznává se v něm, ale zároveň, a to je důležité, se do tohoto zrcadla dívá i autorka knihy a také se v něm odráží. Tyto „odrazy“ se překrývají – sebepoznání malíře se otiskuje do mysli básníka a umožňuje mu jeho vlastní sebepoznávání.

Jinými slovy, domnívám se, že básnířce šlo především o vlastní sebereflexi, a vybírala tedy přirozeně takové malíře, k nimž má empatický vztah, kteří jsou jí blízcí, s nimiž je tak či onak spřízněna, a je jedno, zda jsou to muži, či ženy nebo v jaké době žili. Nic z toho pro ni není důležité. Důležité je vědomí spřízněnosti. Ta je klíčem k jejímu výběru.

Kniha by se možná měla jmenovat Autoportrét. Ale nejmenuje. Snad proto, že v průběhu života nemáme jen jedno sebepoznání, ale míváme jich víc. Mou domněnku potvrzuje skutečnost, že Daniela Vodáčková „mluví“ ve svých básních za autory obrazů (a nejsou to jen autoportréty), vžívá se do jejich života, dokonce používá básnické formy (sonet, madrigal aj.), které odpovídají době, v níž žili. Takovou spřízněnost cítím například v básni doprovázející podobiznu Aurelie de Sousa. Nebo v první části básně k autoportrétu Samuela Dirksze van Hoogstraten. Jako by v ní byly dvojnásob prožity

stíny, které se pnou po zdi

a chvílemi mi připadalo, že v jejich mísení rozpoznávám i tvář Daniely van Hoogstraten. A také báseň provázející autoportrét Chaima Soutina vyzařuje spřízněnost autorky s malířem.

Někdy může být portrét výpovědí o prolínání subjektu s objektem, portrétisty s portrétovanou, učitele se žačkou. Takový je obraz Bernardina Campiho, který maluje Sofonisbu. Nebo snad ona maluje jeho? Může být výpovědí o tak hlubokém prolínání dvou osob, že je těžké rozlišit já a ty. A do takového prostoru obrazu vstupuje i autorka básně.

Otázka, kdo jsem já. Vedle něj je snadné čas
od času se ztratit.
Lákavé prozkoumat, kde začíná mé vlastní
já.
A tak se převléknu. Beru si punčochy, košili,
nabraný límec,
černý plášť. Mé jméno je nyní
Bernardino Campi
(to je on, učitel). Jsem tedy Bernardino
a maluji Sofonisbu

Někdy ale Daniela Vodáčková používá složitou hru zrcadel, průniků sebereflexí, jako v případě Rogiera van der Weydena, nebo přímo labyrinty zrcadel, jako v případě Mantegnova a Belliniho obrazu Uvedení do chrámu, či v případě pravděpodobného portrétu Agnès Sorel. Ale možná se můj klíč ne vždy hodí. Možná klíčů k porozumění je víc.

Zato výběr Mantegnovy tváře na pilastru u vchodu do Komnaty snoubenců byl pro mne pochopitelný hned. Okamžitě mě napadla paralela s Apollinairem, který ve Svatováclavské kapli uviděl svou skrytou podobu.

„Edukativní texty“, které obrazy a básně doprovázejí, jsou důležité, bez nich by čtenář možná nevěděl, o čem je v básních řeč. Četla jsem je s chutí, ačkoli uměnovědné texty obvykle nečtu zrovna s potěšením. Ostatně je nutné říci, že tyto texty nejsou v pravém slova smyslu uměnovědné, jsou osobní, alespoň většina z nich, jedná se tedy vlastně o prózu. Pro mne bylo zajímavé právě tohle mísení různých žánrů – obrazů, básní, prózy. I když se tím moje „poetické rozpoložení“ k vnímání poezie obrazů poněkud ředilo a usměrňovalo.

Kniha Daniely Vodáčkové je v mnoha směrech jedinečná. Výtvarná reflexe básní je běžnou záležitostí (ilustrace básní, volný obrazový doprovod k básním), ale naopak tomu bývá jen zřídka. Obrazy inspirují básníka ojediněle, takže už to je výjimečné, zvlášť jde-li o celou sbírku. O výběru a důvodu, proč básně vznikaly, již byla řeč, respektive byla řeč o mém porozumění této nezvyklé básnické sbírce jako mnohonásobné vlastní podobizně autorky, jako její sebereflexi skrze portrétní sebereflexe malířů. To však neznamená, že nejsou i jiné klíče, které mohou otevírat smysl a koncepci této knihy.