Lidé
(1976, Praha), je básnířka, textařka, literární publicistka. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011), Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013), Les (Dauphin, 2016) a Svět: (Dauphin, 2019). Její básně byly zařazeny do antologie Nejlepší české básně (2012, 2015 a 2017) a přeloženy do několika evropských jazyků. V letech 2020–2022 byla předsedkyní Výboru Asociace spisovatelů. Od roku 2020 je editorkou webového magazínu Ravt. Žije v Hořovicích.
Barbora Klimszová
Zázemí pro ušáka můžeme vyčítat jistou nahodilost, nerozhodnutost. Zároveň není třeba na tuto knihu nakládat ambice, které patrně ani neměla. To nejlepší, co s ní můžeme dělat, je náhodně ji otvírat a vyzobávat momentky, které jsou možná úplně vymyšlené, ale nebezpečně se podobají tomu, co prožíváme. Kdo jsme, když se nikdo nedívá.
Nesmíme ale mezi těmito temnými trumfy zapomenout na polohu, která je V nebi (a nejen tam) také přítomná: mírná, zranitelná, naprosto osobní. Je to otevření se všemu, jakkoliv bolestivému. Je to básnické naslouchání druhému člověku, často v intimní blízkosti, s nebezpečným, ale nezbytným vydáním se. Právě takovou básní celá sbírka končí (najděte si ji). Takové básně jsou rozesety po všech Ohniskových sbírkách (najděte si je).
Kouzlo Kotenova básnického gesta je v nenápadné účinnosti. Záznam je upřímný, svědectví je jasné. Ano, všichni umřeme. Ale předtím máme na starost pozůstalosti a své mrtvé, které potkáme ve snech, když jsme je záměrně nepotkávali dost za jejich života. Je to chyba, kterou nelze napravit, a všichni jsme tam byli. Kdo tvrdí, že ne, přechází u hřbitova na druhý chodník ještě teď.
Možná je tato „odjinud spadlá“ zranitelná melancholie hlasem mlčícího Boušky. Hlasem, jemuž autor neupřel nejednoznačnost člověka ani možnost prostě bydlet v básni, která je sice usvědčený nepřítel, ale je možné s ním uzavřít dočasné příměří.
Podoby, kterým držíme palce, i podoby, které nesnášíme, se neustále křižují v místě knihy, jako by se jinak setkávaly doma u rodinného stolu. V rodinném fotoalbu. V rodinné hrobce. Doma v bezpečí.
Je třeba říci, že navzdory všem výtkám je konstrukce Konceptu transparence funkční a velmi osobitá. Básníkovi se daří udržet pozornost, místy nás bez lítosti přiměje k pohledu na existenciální linku našich životů tak zblízka, jak zuřivě se snažíme to nedělat.
Kniha, která vzdoruje, je kniha, ke které se můžeme chtít vracet, protože se nevyčerpává, neukáže se celá na první ani na druhé čtení. Verš, který jsme minule četli jako vedlejší motiv, může náhle nasvítit báseň jako skutečná pointa. V poezii Kláry Goldstein se můžeme snadno mýlit. S tím se myslím počítá.
Je dobré nezapomínat, že Bártová pracuje s různými médii: součástí Házeliště granátů je i zvuková kompozice, v níž se střídají noisové plochy s dokumentárním zvukem z hospod či mejdanů – soudě dle dikce mluvčích z té části noci, kdy se střízlivost definitivně rozloučila. Střih ale obratně vylučuje jakýkoliv smysl, zůstává koláž momentů rozbitého vědomí kdesi nad tím vším.
Je to vlastně odvážné gesto odporu proti antropocénu: toho si musíme všimnout, v tom je básnický hlas Nehybové jedinečný. Člověk je v této poezii příčinou, v nejlepším případě souputníkem či hostem – ale nikoliv hostitelem. Měl by po sobě umět dojídat zbytky, přistrčit židli ke stolu a poděkovat.
Tato poezie je zralá v tom nejlepším slova smyslu. Jistě, nemůže si jaksi pomoci. Ví o sobě. Ví o sobě, že o sobě ví, a proto zůstává v nadhledu. Zůstává ovšem v nadhledu, aniž by se stávala odosobněnou – autor se mistrně trefuje do všech a všeho, ano, i do autora. Rozhodně do konvencí. Do očekávání. Do velmi nemilých nevyhnutelností. Trefuje se, tedy zraňuje. Ano, i sebe. Odpustíme mu?
Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“.
Zázemí pro ušáka můžeme vyčítat jistou nahodilost, nerozhodnutost. Zároveň není třeba na tuto knihu nakládat ambice, které patrně ani neměla. To nejlepší, co s ní můžeme dělat, je náhodně ji otvírat a vyzobávat momentky, které jsou možná úplně vymyšlené, ale nebezpečně se podobají tomu, co prožíváme. Kdo jsme, když se nikdo nedívá.
Nesmíme ale mezi těmito temnými trumfy zapomenout na polohu, která je V nebi (a nejen tam) také přítomná: mírná, zranitelná, naprosto osobní. Je to otevření se všemu, jakkoliv bolestivému. Je to básnické naslouchání druhému člověku, často v intimní blízkosti, s nebezpečným, ale nezbytným vydáním se. Právě takovou básní celá sbírka končí (najděte si ji). Takové básně jsou rozesety po všech Ohniskových sbírkách (najděte si je).
Kouzlo Kotenova básnického gesta je v nenápadné účinnosti. Záznam je upřímný, svědectví je jasné. Ano, všichni umřeme. Ale předtím máme na starost pozůstalosti a své mrtvé, které potkáme ve snech, když jsme je záměrně nepotkávali dost za jejich života. Je to chyba, kterou nelze napravit, a všichni jsme tam byli. Kdo tvrdí, že ne, přechází u hřbitova na druhý chodník ještě teď.
Možná je tato „odjinud spadlá“ zranitelná melancholie hlasem mlčícího Boušky. Hlasem, jemuž autor neupřel nejednoznačnost člověka ani možnost prostě bydlet v básni, která je sice usvědčený nepřítel, ale je možné s ním uzavřít dočasné příměří.
Podoby, kterým držíme palce, i podoby, které nesnášíme, se neustále křižují v místě knihy, jako by se jinak setkávaly doma u rodinného stolu. V rodinném fotoalbu. V rodinné hrobce. Doma v bezpečí.
Je třeba říci, že navzdory všem výtkám je konstrukce Konceptu transparence funkční a velmi osobitá. Básníkovi se daří udržet pozornost, místy nás bez lítosti přiměje k pohledu na existenciální linku našich životů tak zblízka, jak zuřivě se snažíme to nedělat.
Kniha, která vzdoruje, je kniha, ke které se můžeme chtít vracet, protože se nevyčerpává, neukáže se celá na první ani na druhé čtení. Verš, který jsme minule četli jako vedlejší motiv, může náhle nasvítit báseň jako skutečná pointa. V poezii Kláry Goldstein se můžeme snadno mýlit. S tím se myslím počítá.
Je dobré nezapomínat, že Bártová pracuje s různými médii: součástí Házeliště granátů je i zvuková kompozice, v níž se střídají noisové plochy s dokumentárním zvukem z hospod či mejdanů – soudě dle dikce mluvčích z té části noci, kdy se střízlivost definitivně rozloučila. Střih ale obratně vylučuje jakýkoliv smysl, zůstává koláž momentů rozbitého vědomí kdesi nad tím vším.
Je to vlastně odvážné gesto odporu proti antropocénu: toho si musíme všimnout, v tom je básnický hlas Nehybové jedinečný. Člověk je v této poezii příčinou, v nejlepším případě souputníkem či hostem – ale nikoliv hostitelem. Měl by po sobě umět dojídat zbytky, přistrčit židli ke stolu a poděkovat.
Tato poezie je zralá v tom nejlepším slova smyslu. Jistě, nemůže si jaksi pomoci. Ví o sobě. Ví o sobě, že o sobě ví, a proto zůstává v nadhledu. Zůstává ovšem v nadhledu, aniž by se stávala odosobněnou – autor se mistrně trefuje do všech a všeho, ano, i do autora. Rozhodně do konvencí. Do očekávání. Do velmi nemilých nevyhnutelností. Trefuje se, tedy zraňuje. Ano, i sebe. Odpustíme mu?
Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Básnířka, spisovatelka, redaktorka a literární kritička Olga Stehlíková je autorkou konceptu webového magazínu Ravt, který v roce 2016 pomohl Tvaru k oslovení nových čtenářek a čtenářů. Po řadu let byla také jeho jedinou editorkou. Než se Ravt číslem 10/2023 definitivně rozloučí, v několika otázkách a odpovědích nabízíme její pohled na tento projekt. Foto: Dirk Skiba
Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.
Druhá kniha Domáce práce básnířky Juliany Sokolové vyjde na konci října v nakladatelství Literárna bašta. Bude to deset let po prvotině My house will have a roof / Môj dom bude mať strechu (Fra, 2013). V září 2023 se vracíme k rozhovoru, který jsme vedly v roce 2020, navazujeme na něj a symbolicky listujeme novými stránkami, které jdou právě do tisku. Foto: Dirk Skiba
Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)
Eliška Boumová je tajemnicí soutěže Nejkrásnější české knihy roku (NČKR). 29. května se dozvíme výsledky 58. ročníku této soutěže, která obrací pozornost veřejnosti k novým českým knihám, které vynikají krásou. Letošní nominace jsou již několik týdnů k vidění na webu Památníku národního písemnictví. O tom, co obnáší práce na soutěži a jak vůbec soutěž vnímat, si píšeme v aprílovém počasí jara 2023. Fotografie: Práce komise, archív NČKR 2022.
Je třeba říci, že současná česká poezie není žádné limitované pole, kde by bylo nutné vyznačit si pozice na jakýchsi osách a tím se ocitnout ve většině, či menšině, v centru, či na periferii. Pokud něco dává smysl, pak je to co nejotevřenější čtení.
Od západu se to kazí, musíme použít magii,
otevřít jiné cesty k upřímnosti.
Neboj se, že prozradím tvé tajemství,
přijde jaro a ohluší všechny zbylé smysly,
jenom to, co je bílé a papírové, co je tištěné,
to zůstane.
Jakkoliv se zálibně mazlíme s detaily svých krátkých řádků v okamžiku tvůrčího impulsu, jsme za hranicí svého jazyka němí, dokud nedostaneme příležitost vysloužit si svůj hlas znovu.
