Lidé
(1976, Praha), je básnířka, textařka, literární publicistka. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011), Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013), Les (Dauphin, 2016) a Svět: (Dauphin, 2019). Její básně byly zařazeny do antologie Nejlepší české básně (2012, 2015 a 2017) a přeloženy do několika evropských jazyků. V letech 2020–2022 byla předsedkyní Výboru Asociace spisovatelů. Od roku 2020 je editorkou webového magazínu Ravt. Žije v Hořovicích.
Barbora Klimszová
Je dobré nezapomínat, že Bártová pracuje s různými médii: součástí Házeliště granátů je i zvuková kompozice, v níž se střídají noisové plochy s dokumentárním zvukem z hospod či mejdanů – soudě dle dikce mluvčích z té části noci, kdy se střízlivost definitivně rozloučila. Střih ale obratně vylučuje jakýkoliv smysl, zůstává koláž momentů rozbitého vědomí kdesi nad tím vším.
Je to vlastně odvážné gesto odporu proti antropocénu: toho si musíme všimnout, v tom je básnický hlas Nehybové jedinečný. Člověk je v této poezii příčinou, v nejlepším případě souputníkem či hostem – ale nikoliv hostitelem. Měl by po sobě umět dojídat zbytky, přistrčit židli ke stolu a poděkovat.
Tato poezie je zralá v tom nejlepším slova smyslu. Jistě, nemůže si jaksi pomoci. Ví o sobě. Ví o sobě, že o sobě ví, a proto zůstává v nadhledu. Zůstává ovšem v nadhledu, aniž by se stávala odosobněnou – autor se mistrně trefuje do všech a všeho, ano, i do autora. Rozhodně do konvencí. Do očekávání. Do velmi nemilých nevyhnutelností. Trefuje se, tedy zraňuje. Ano, i sebe. Odpustíme mu?
Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“.
I z této snahy se může stát model, jenž uvázne na mělčině všeobjímající manýry, ale k tomu má neokázale zelená poezie Jitky Bret Srbové daleko. I když všechno nemyslí tak docela vážně, to hlavní myslí smrtelně vážně. A my jí to věříme.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
I překvapivý, imaginativní závěr této básně nemění nic na tom, že načrtnutý gauč je v básni zcela hmotný, usedáme na něj a prožíváme text spolu s autorem.
Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy.
Vršení obrazů a emocí podporuje dojem, že text spěchá, hrne se, možná i proudem vznikl. Tak aspoň výsledek působí. Pokud zde konala ruka redaktora Petra Čermáčka, byly to zásahy mimořádně citlivé a podařilo se nezředit vjem prudké plavby, ba stržení…
Je dobré nezapomínat, že Bártová pracuje s různými médii: součástí Házeliště granátů je i zvuková kompozice, v níž se střídají noisové plochy s dokumentárním zvukem z hospod či mejdanů – soudě dle dikce mluvčích z té části noci, kdy se střízlivost definitivně rozloučila. Střih ale obratně vylučuje jakýkoliv smysl, zůstává koláž momentů rozbitého vědomí kdesi nad tím vším.
Je to vlastně odvážné gesto odporu proti antropocénu: toho si musíme všimnout, v tom je básnický hlas Nehybové jedinečný. Člověk je v této poezii příčinou, v nejlepším případě souputníkem či hostem – ale nikoliv hostitelem. Měl by po sobě umět dojídat zbytky, přistrčit židli ke stolu a poděkovat.
Tato poezie je zralá v tom nejlepším slova smyslu. Jistě, nemůže si jaksi pomoci. Ví o sobě. Ví o sobě, že o sobě ví, a proto zůstává v nadhledu. Zůstává ovšem v nadhledu, aniž by se stávala odosobněnou – autor se mistrně trefuje do všech a všeho, ano, i do autora. Rozhodně do konvencí. Do očekávání. Do velmi nemilých nevyhnutelností. Trefuje se, tedy zraňuje. Ano, i sebe. Odpustíme mu?
Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“.
I z této snahy se může stát model, jenž uvázne na mělčině všeobjímající manýry, ale k tomu má neokázale zelená poezie Jitky Bret Srbové daleko. I když všechno nemyslí tak docela vážně, to hlavní myslí smrtelně vážně. A my jí to věříme.
I překvapivý, imaginativní závěr této básně nemění nic na tom, že načrtnutý gauč je v básni zcela hmotný, usedáme na něj a prožíváme text spolu s autorem.
Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy.
Vršení obrazů a emocí podporuje dojem, že text spěchá, hrne se, možná i proudem vznikl. Tak aspoň výsledek působí. Pokud zde konala ruka redaktora Petra Čermáčka, byly to zásahy mimořádně citlivé a podařilo se nezředit vjem prudké plavby, ba stržení…
Expresivní jazyk, který zde provází veškerá líčení lidských i zvířecích tělesných pochodů, působí svou věc – je to slovní elektrošok, před kterým jako ovce buď couvneme, anebo se o něj zraníme. Ukazuje, jak brutálně všechno ve dnech určovaných životním rytmem a také tempem pohybu stáda doráží. Maso na maso.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Básnířka, spisovatelka, redaktorka a literární kritička Olga Stehlíková je autorkou konceptu webového magazínu Ravt, který v roce 2016 pomohl Tvaru k oslovení nových čtenářek a čtenářů. Po řadu let byla také jeho jedinou editorkou. Než se Ravt číslem 10/2023 definitivně rozloučí, v několika otázkách a odpovědích nabízíme její pohled na tento projekt. Foto: Dirk Skiba
Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.
Druhá kniha Domáce práce básnířky Juliany Sokolové vyjde na konci října v nakladatelství Literárna bašta. Bude to deset let po prvotině My house will have a roof / Môj dom bude mať strechu (Fra, 2013). V září 2023 se vracíme k rozhovoru, který jsme vedly v roce 2020, navazujeme na něj a symbolicky listujeme novými stránkami, které jdou právě do tisku. Foto: Dirk Skiba
Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)
Eliška Boumová je tajemnicí soutěže Nejkrásnější české knihy roku (NČKR). 29. května se dozvíme výsledky 58. ročníku této soutěže, která obrací pozornost veřejnosti k novým českým knihám, které vynikají krásou. Letošní nominace jsou již několik týdnů k vidění na webu Památníku národního písemnictví. O tom, co obnáší práce na soutěži a jak vůbec soutěž vnímat, si píšeme v aprílovém počasí jara 2023. Fotografie: Práce komise, archív NČKR 2022.
Je třeba říci, že současná česká poezie není žádné limitované pole, kde by bylo nutné vyznačit si pozice na jakýchsi osách a tím se ocitnout ve většině, či menšině, v centru, či na periferii. Pokud něco dává smysl, pak je to co nejotevřenější čtení.
Od západu se to kazí, musíme použít magii,
otevřít jiné cesty k upřímnosti.
Neboj se, že prozradím tvé tajemství,
přijde jaro a ohluší všechny zbylé smysly,
jenom to, co je bílé a papírové, co je tištěné,
to zůstane.
Jakkoliv se zálibně mazlíme s detaily svých krátkých řádků v okamžiku tvůrčího impulsu, jsme za hranicí svého jazyka němí, dokud nedostaneme příležitost vysloužit si svůj hlas znovu.
