Přijde jaro. Za zmučenýma očima
v jakémsi hedvábí,
příliš mnoho prstů na každé větvi,
příliš mnoho psů,

v běhu ovšem střídají nohy předepsaným způsobem.

Přijde jaro, zaklíná,
slova jsou náhradou za okna
v metrových zdech.

Bílá písmena na modrém podkladě:
VÝCHOD. K pochybné štangli připoutaná kola,
v paprscích ještě kusy světla
z rána.

V proudu řeky roste dlouhá tráva,
lidé proměnění v koně
se poklidně pasou.

Lidé proměnění v lidi se u řeky líbají,
podél řeky vlečou přesazené květiny,
nad řekou se snaží zabít pitím.

Přijde jaro, je ještě modré nocí,
cibule vražené hluboko
do švů bílé lebky, to je slunce, nemá představu, zato má
velký prázdný dům.

Vytahuje broušené sklo ze starých novin,
střepy se znovu slévají ve sklenice,

myslíš si, že ještě můžeš milovat,
běž tedy do lesa a udělej to hned.

Chci podat vážné svědectví o tom,
že stále slyším uvnitř hlavy housle,

chodí jako hodiny pod semišovým sedlem,
modrá kopyta se dotýkají míst, ze kterých vyhřeznou
fialové krokusy a staré jizvy.

Ještě krok a potok změní směr,
jsi nahý, přijde jaro. Možná svedeš odpuštění.

Co se ještě stane?
Tato báseň je nesnědené cukroví,
zahrada v únoru, v úterý, před probuzením.

Na silnici muž se starým psem obchází
demonstraci vrabců v holém roští.

Vzduch se třese hlukem tvárnic,
které něco zpívají.

Nevíš nic, a nic tebe neví.

Úplněk je strážcem moře,
u kterého tiše sedíme při modlitbě.

Z hrubé konvice vtéká mezi zemské desky
ryzí zlato. To námořníci uchránili za bouře
kusy štěstí.

Nespím, to se ví. To nic, směje se ten měsíc
a vytřásá sůl z šedých kadeří.

Přijde jaro, to tě unaví.

Kočka v okně nesmí jít ven sama.
Ze strachu držím ji v nesmrtelnosti,
venku zatím auta a myslivci určují,

které kočky ohrožují běh těchto věcí,

jsou-li dál než sto padesát metrů
za posledním domem ve vesnici.

V kamenech zůstávají vlasy.
V bocích cuká bolestí, než se tělo tělu otevře,
přijde jaro,

stojí zatraceně na hrobech, které jsme udělali,
které jsme pečlivě vybrali
od myšlenky na spravedlnost po skutky,
které nelze vysvětlovat truchlením.

Pěkné kusy mramoru svítí do dálky, zachytí je i radary.
Přijde jaro s velkou konví,

naším trestem je přejít
přes centrální prostranství. Všichni míří. Všichni vidí:

Zraněné metafory jsou snadný cíl.

Přijde jaro, je období tání,
je období epidemií.

Podívej se na mou novou krizi,
mám ji dnes v copu zapletenou po způsobu vlády;

zdálo se, že rutina je obrana,
ale ne, rutina je útok.

Přijde jaro, každý se zbavuje kostí.

Vycházíme z toho,
že zpravodajství nám něco dává.

Podávám ti na usmířenou
peruť žluny zelené. K obědu budou kukly a larvy,

nocovat přijď do mé dutiny. Přijde jaro,
chodí sem za tmy potají s popraskanými zipy,
ze kterých visí plné,
přenádherné prsy,

vůbec nikdo se nedívá, tak už se přece napij.

Uvnitř, tudy, teď
pluje uvolněné břevno strašlivého zoufalství.

Nevěříš mi, že přijde jaro,
vidím ti to v očích.

Ve strachu kůže plné staré špíny,
ve strachu, který praská v kotnících,

věci, na které je pozdě, máme
rámované zlatem.

Nevadí, kvaš zaschne, ale akvarel se ještě hne,
nevadí, pojď štětcem do ještě živé barvy,

přijde jaro
a šupiny i lupy stáhne nelítostným deštěm.

To město tady,
to jsme si špatně vymysleli.

Ulice jsou příliš úzké, příliš zatočené,
divné skleněné budovy obsazují kavárny
a ztuhlé svaly šíjí,

na zbylých nárožích
ochočení obratlovci okusují náletové dřeviny.

Potíže nastanou, když nejsou řízky.
Jenomže já mluvím o větvích,
říkám do telefonu,

telefon vypadá, že mě slyší, uvnitř telefonu
bývají lidé ještě živí,
ozývají se tam zvuky, pohybují se tam obrazy

a stěhují se zpátky ptáci. Moták pochop. Včelojed lesní –
přijatelní migranti.

S větou, že potíže jsou na hranicích,
se ztotožňují všichni.

Přijde jaro a zkonfiskuje další město.
Toto je kdesi uvnitř Evropy, patrně pod levým volným žebrem.
Srdce města bije uvnitř kašny,
nábřeží porostlé odpolednem je dnes bez lidí.

Je ještě druhá zima,

jediná kamna na prodej
jsou ta na spalování poupat mandloní.

Pojď na procházku, než to celé začne.
Pohyb nohou přes drny, jak se v klíně přes sebe třou tkaniny,
soustředění,
soustředění –

K těmto detailům jsme hluší: jakou nití jsi obšitý?

Kdo se na ulici ještě ohlíží na ostatní?

Bůh ví,
že přijde jaro.

V hotelích jsme zdarma vybaveni
jednotnými sny.

Neperu ručníky, a tak chráním tuto Zemi.

Od třinácti let mám hrůzu ze smrti,
ale kdo se toulá, toho nechytí.
Ne, ona nepronikne do bezového roští,
je tam příliš mnoho napjatého chvění,

vzduch v čerstvých listech voní, tepe,
odívá se živly.

Hlídá, obklopuje a chrání mě
voda, očistí mě půda, oheň:

Horká káva vylitá shora do prohlubní páteře,
která se vlní jako zmije ve vyhřátém písku.

Je poledne, přijde jaro
a strach se v uhlí promění.

Doufám, že tato pokrývka
je se mnou šťastná, a hlína, i vosk pod prostíráním
něco cítí,

ale pro jistotu sbírám staré deštníky.

Rozhodli jsme, že to půjde bez ptačího zpěvu.
Muži zaměstnaní na projektu konce světa
vytahují skleněnými fujarami z nebe laserové paprsky,

trylek drozda vlečený za náhodným autem
se dnes naposledy osvobodí,

přijde jaro, vteče do dubnové noci
po způsobu povodní.

Vyléčím se. Jdu do zahrady.
Růže jsou strnulé a stejně mluví o vášni.

Slabost je líný štětec, přehlédne nádheru čelisti
v lázni lampy,
když se prohneš v extázi –

Vyléčím se. Jsme stvořeni ze čtení.
Stavím slova k sobě a slova staví mě: to je Erós.

Jdu do zahrady. Vyléčím se šípkovým hrotem
do tebe vraženým, rtem přiloženým k tichu rány.
Slabost pukne,

jsem v zahradě, já tě čekám tam.

Píšu nůžkami do čtvrteční oblohy.
Je mokrá a slova špatně drží.

Od západu se to kazí, musíme použít magii,
otevřít jiné cesty k upřímnosti.
Neboj se, že prozradím tvé tajemství,
přijde jaro a ohluší všechny zbylé smysly,

jenom to, co je bílé a papírové, co je tištěné,
to zůstane.

Než se pustím pelesti,
dva ze tří mečů zrezivějí na rozcestí.

Třetí je stříbrný. Paprsek luny
vražený do pukliny
dá vyrůst novým dubům.

Toto je štěstí. Nevíme, jak ještě dlouho,
modré silnice kvetou v polích, děti v nás ukryté
vycházejí jen v noci –

Než se pustím tvé zlaté srsti,
kov rámu obroste břečťanem: ve chvíli slasti
jde všechno. Celý se znovu vyslovuješ.

Je zapovězen verš se srdcem, ale může tlouct
za horizontem v neostrosti.

Jsme zastavěni uvnitř věcí. Jantar, kořeny vytesané
z tygřích očí, úvoz k novým dubům.

Vím, že na ně myslíš, když mě nenecháš,
nepustíš, nezastavíš.

Nohy zuté z bolesti
se odváží na koberec plný čmeláků.

Přijde jaro. Uvěřím.