Stejně jako vůči všem hladomorům a represím otupí částečně čtenář, obrnila se i životem zkoušená vypravěčka: slouží Sevrukovi ke cti, že oproti mainstreamu historických próz nepropadá exploataci cizího neštěstí a nevrší různé tragédie proto, aby tlačil na slzné kanálky čtenářstva či mu zadržoval dech napínavými zápletkami. Ani babička se nestylizuje do pozice oběti, která by vyžadovala lítost, a tím příměji mohou nakonec její historky zasáhnout.

V mnohde pozoruhodných pasážích se mluví o poezii z hledisek, jež jen stěží docházela vzájemného přijetí, ale mohla být pochopena, jak o tom svědčí i Králova editorská role u Žalmů nebo Divišův doslov ke Královu Prázdnu světa. Zatímco Diviš v poezii bojuje tezí, Král pozorností ke skutečnosti.

I díky onomu prolínání různých sfér, ve kterých se pohyboval, zachycuje Karel Hrubý spíš svět, v němž lidé řeší vlastní dilemata a strasti, místo aby se výrazněji uchyloval k dějinným zobecňováním.

Navzdory některým slibnějším náběhům ji sráží zejména ledabylá práce s roztržitou kompozicí, která nejasně osciluje mezi románem, povídkami a deníkem, ale nevytěžuje přednosti ani jednoho.

Tečka v podobě Majitelů klíčů je tak podobně významová jako úvod prostřednictvím Leoše Janáčka, jenž rovněž nepředstavuje slavnostní hudbu, u které by se člověk v klidu dojímal – naopak naznačuje, že vznik Knihovny Milana Kundery neznamená petrifikaci autora a díla, jež bychom považovali za hotové a srozumitelné, u kterého bychom se rozplývali nad jeho velikostí, nýbrž že má autor i instituce stále zneklidňovat, rozrušovat, nepodbízet se a především nedopustit, aby se Milan Kundera sám proměňoval v kýč.