Řekne-li se literatura a stěhování na venkov, jedná se většinou o návraty. U Soni Palety (1977), studované učitelky a kulturoložky, je tomu ale jinak. Její vypravěčka Brenda se s manželem a dcerou stěhuje na venkov z města, kde žila i vyrůstala. Koneckonců podobně, jako se z města stěhují například vypravěči před nedávnem hojně diskutovaných románů Stanislava Bilera Destrukce či Zuzany Říhové Cestou špendlíků nebo jehel (obě 2021). Připomene je hlavně úvod, ve kterém Brenda, tak jako Bilerův Ulrich a Říhové Bohumila s Bohumilem, popisuje zahlcení městem a potřebu životního restartu na čerstvém vzduchu. Už motto „to, že někam nezapadáte, neznamená, že tam nepatříte“ vzadu na obálce a výčet „nestěhuj se na venkov, když“ na záložce přitom naznačují poměrně očekávanou skutečnost, že zabydlování ani v tomto případě neproběhne úplně jednoduše.

Ovšem roční Bolka, garsonka v paneláku na sídlišti a vystřízlivění po desetiletém mejdanu mě dohnaly k řečem typu: ‚Chybí mi zahrada. Potřebuju les a vzduch. Chci samotu a ticho v noci. Už nikdy nechci žít v Praze. V bytě,‘ 

říká v úvodu nadějeplně Brenda (s. 11). A začíná se to ještě dobře, když s sebou na venkov veze koberec, jehož „vínová tkanina si pamatuje kroky pradědovy, babiččiny, tátovy, moje lezení, otlačeniny od noh jídelního stolu, jehličí z vánočních stromečků“ – a tak dále a tak dále (s. 13). I přes nadsázku a ironii přivolává venkovskou idylu i očekávání, že Brenda s manželem překonají všechny hádky a zemřou ve stejný okamžik, obklopeni psy i pravnoučaty (s. 15). Do nového domova navíc přijedou během oslav Máje a před odpoledním tancováním besedy. Jenže je to i poslední cyklická událost, která se v knize zmiňuje, a idyla tak mizí stejně rychle jako střízlivost starousedlíků – ostatně je to nakonec zřejmě právě alkohol, co spojuje novější prózy z venkova ze všeho nejvíc.

Rozepře nastávají hlavně proto, že rodina koupí stavení hned vedle hospody, která bez přestání vyhrává s okny dokořán. Nikdo z manželů samozřejmě neočekával, že se „ve svojí posteli bude cítit, jako kdyby seděl před repráky na komoušském Festivalu politické písně“ (s. 44), a noví sousedé jsou k jejich strastem hluší. Když Brenda po týdnech nevyspání zavolá do hospody policii, možnost smíru tím padne definitivně. Na jednu stranu může čtenář soucítit s bezradností manželů, kterým nikdo nejde ani trochu vstříc a jejichž pokusy o prolamování ledů vycházejí naprázdno, na druhou se ale lze i podivovat nad tím, že si manželé pořídí dům u hospody ve svébytném prostředí a očekávají, že se jim bude okolí uzpůsobovat. Každopádně nijak nepřekvapí, když se v polovině knihy na domě objeví cedule s nápisem NA PRODEJ (s. 91) – a otazníky vzbuzuje leda to, co se tak asi bude dít ve zbytku knihy s exspirujícím názvem.

Avšak několik let to ještě potrvá, než se dům podaří prodat a nahradit, a Pražačka tak na vsi zůstává. S manželem hudebníkem, který je věčně na cestách, založí hudební agenturu, dostanou se do dluhů a po dceři se narodí syn. Vše se odehrává v krátkých kapitolách, jež sice udržují pozornost a proměnlivost, ale zároveň vedou k tomu, že se příběh postupně rozpadne. Zpočátku je ještě dost soudržný, příhody na sebe plynule navazují a vytvářejí sevřenou osnovu stěhování na venkov, postupně se ovšem začínají linky trhat. Mezi kapitolami se začnou objevovat (ne vždy zřetelné) delší skoky a epizody se téměř nijak nepropisují do zbytku knihy – mohly by se tak libovolně přidávat nebo ubírat, aniž by se to celku významově dotklo. Bez většího dopadu, snad jenom kvůli kontrastu, prózu prokládají i historky ze života ve Spojených státech, ovšem vesměs pouze posilují pocit osobní zpovědi.

Je to tak zase jedna z próz, které působí o trochu víc jako terapeutický deník než jako literatura – a nesejde na tom, zda nebo nakolik jde o zážitky autorky, protože dojem by to příliš nezměnilo. Nespokojenost a starosti přitom provázejí všechny příhody, nejen ty spjaté s vesnicí. Vyprávění tak zaplňuje řada kapitol z Brendina života, které nemají výraznější funkci. Na bildungsromán nebo rodinnou kroniku se ale nabízí materiálu málo, navíc s velkými skoky a nevyplněným meziprostorem. Kniha nezapře, že má kořeny v psaní blogu, a samostatnost kapitol oslabuje linky vedoucí napříč celkem. Různé zvraty se tak sice popisují, ale často nijak zvlášť nevyplývají z dřívějších kapitol.

Brenda s manželem totiž končí boj s venkovem smírem, když po rezignaci na původní očekávání vybudují svůj vztah k místu od nuly. Jen to závěrečné bilancování znovu není předešlými částmi připravené, nýbrž se k němu dochází téměř mimo zorné pole vyprávění, což otupuje jeho sdělovací sílu:

Po přepáleném nadšení z přestěhování a následné sklíčenosti, kam jsme se to proboha zahrabali, jsme oba shledávali, že až na toxickou hospodu je život na vesnici fajn, dává nám smysl a Bolka s Lolkem tu zažívali rané dětství podobné tomu našemu. Lítali si venku od rána do večera. […] Být napospas sám sobě. Za tuhle důvěru v život a odolnost vůči světu bych vesnici nevyměnila ani za přepychový byt v Pařížské…
s. 193

Když na konci sedí Brenda „v okně, v intimitě knih, které ji obklopují ze všech stran. S výhledem na nebe, honičky ptáků, smíšené lesy na protějším kopci, venkovský kostelík v údolí, v dálce pastviny a hvozdy,“ už v nově postaveném domě ve vesnici blíž u Prahy, je happy end tohoto hledání sebe samé i vlastního místa ve světě zpečetěn (s. 211). Brenda tak na vsi po stěhování z města zůstává stejně jako vypravěčka spíše žánrové četby Vesničanka Mirky Skočílkové (2023) či umělecky o trochu výraznějšího Jeřabinového domu Marie Hajdové (2022). Sama Pražačka na vsi má blíž spíš k populární četbě. Navzdory některým slibnějším náběhům ji sráží zejména ledabylá práce s roztržitou kompozicí, která nejasně osciluje mezi románem, povídkami a deníkem, ale nevytěžuje přednosti ani jednoho.