Lidé
(1957, Valašské Meziříčí)
žije v Brně-Tuřanech, poblíž Mohyly míru, v jejímž okolí připouští krávy. Absolvoval SZTŠ, obor veterinární, v Kroměříži a poté mimořádné studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, obor český jazyk a historie.
Je zastoupen v mnoha sbornících a antologiích, naposledy Nejlepší české básně 2019 (Host, Brno 2019). Vyšly mu básnické sbírky Řetězy a ptáci (Arca JiMfa, Třebíč 1999), K svému (Host, Brno 1999), Stahy (Petrov, Brno 2003), A mrvě prsteny (Protis, Praha 2007), Až na poslední pohled (Barrister & Principal, Brno 2013), Před modlitbou přiložím (Protimluv, Ostrava 2017), Žasl jsem od pily (Herberk/Weles, Brno 2018), Boty, paznehty (Srdeční výdej, Brno 2021), deníkové zamyšlení Srdcář (dybbuk, Praha 2008) a esej K individuaci krátké básně / Oknem překladu (Protimluv, Ostrava 2021).
Příležitostně píše recenze, spolupracuje s Českým rozhlasem Brno, stanicí Vltava, k vydání mimo jiné připravil básnické antologie Chlévská lyrika / Aneb zvířata nám odcházejí ze života (Sursum, Tišnov 2010) a Krátká báseň / Pokus o doménu cz (Protimluv, Ostrava 2020).
Martina Koubková
Závěr monografie, kromě detailní „Personálne bibliografie“ a fotografií z básníkova archivu (jak jinak než v růžovém nádechu), tvoří vybrané ukázky z časopiseckých interview, z ohlasů přátel „Druhovia o Pánovi Ó“ (od nás od Radka Štěpánka) a autorsky komentované „Kalendárium“, neboť Jana Juhásová nepatří k stoupencům školy New Criticism.
Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.
Občasné přidání slova, jeho proměna, vypuštění verše nebo rozložení na dva, srovnáváme-li si rozdíly mezi vydáním knižním a časopiseckým, dobře ilustrují, jak si Šustková neustále naslouchá. Jak text tká z „vlastní vnitřní řeči“ (M. M. Bachtin) a pomocí toho, čemu Octavio Paz říkával „básnická věta“.
I volný verš, přijde mi občas, postrádá kýženou nevyhnutelnost, kratší báseň zase jedinečnost utkvění, když už ne punc smrštění (cimcum). Ale ať je tomu jakkoliv – jak známo a jak máme s Rilkem v sobě – „verše jsou zkušenosti“. Nejen autorské…
Vklad básnířky a lingvistky Olgy Stehlíkové je zejména v jejím napojení se na původní slovní vnímání, neohrožované dosud dospělostí, jástvím.
Milost lásky i k nepřátelům jako poslední záchranná brzda do lidského šílenství, utrpení, beznaděje, působící často teprve zpětně, přes nedohledatelné počty navrstvených obětí; jak shledáváme – kupodivu – nad právě sbírající se vůlí ke smíření v čase 80. výročí „Volyňské řeže“ (1943–44): vyvolané „nastavením náruče“ polských rodin tak nebývalému počtu ukrajinských běženců před ruskou agresí. Milost lásky… jež se nám jakoby znovu a znovu i skrze nepřátele „uklání“.
Literatura by neměla být přesným opisem skutečnosti, od toho je dokument. Literatura má přeměňovat skutečnost, přidávat další dimenzi. To není lež, to je postoj.
Závěr monografie, kromě detailní „Personálne bibliografie“ a fotografií z básníkova archivu (jak jinak než v růžovém nádechu), tvoří vybrané ukázky z časopiseckých interview, z ohlasů přátel „Druhovia o Pánovi Ó“ (od nás od Radka Štěpánka) a autorsky komentované „Kalendárium“, neboť Jana Juhásová nepatří k stoupencům školy New Criticism.
Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.
Občasné přidání slova, jeho proměna, vypuštění verše nebo rozložení na dva, srovnáváme-li si rozdíly mezi vydáním knižním a časopiseckým, dobře ilustrují, jak si Šustková neustále naslouchá. Jak text tká z „vlastní vnitřní řeči“ (M. M. Bachtin) a pomocí toho, čemu Octavio Paz říkával „básnická věta“.
I volný verš, přijde mi občas, postrádá kýženou nevyhnutelnost, kratší báseň zase jedinečnost utkvění, když už ne punc smrštění (cimcum). Ale ať je tomu jakkoliv – jak známo a jak máme s Rilkem v sobě – „verše jsou zkušenosti“. Nejen autorské…
Vklad básnířky a lingvistky Olgy Stehlíkové je zejména v jejím napojení se na původní slovní vnímání, neohrožované dosud dospělostí, jástvím.
Milost lásky i k nepřátelům jako poslední záchranná brzda do lidského šílenství, utrpení, beznaděje, působící často teprve zpětně, přes nedohledatelné počty navrstvených obětí; jak shledáváme – kupodivu – nad právě sbírající se vůlí ke smíření v čase 80. výročí „Volyňské řeže“ (1943–44): vyvolané „nastavením náruče“ polských rodin tak nebývalému počtu ukrajinských běženců před ruskou agresí. Milost lásky… jež se nám jakoby znovu a znovu i skrze nepřátele „uklání“.
Literatura by neměla být přesným opisem skutečnosti, od toho je dokument. Literatura má přeměňovat skutečnost, přidávat další dimenzi. To není lež, to je postoj.
To je to vzácné na poezii, že báseň může vzniknout z konkrétní inspirace, ale ke čtenáři pak mluví mnohem šířeji – někdo v tom může vidět Dněpr, někdo uvidí řeku protékající jeho duší, řeku jako symbol rozdělení…
Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!
Mystická postava, z dnešního pohledu něco mezi Kosmasem a mistrem Yodou. Nikdy jsem se s ním nepotkal, ale byl mi všemi možnými kanály „zprostředkován“ (zjevil se). Jeho charisma zmátlo mnohé. (Jakub Šofar)
Záměr zmapovat poezii psanou ženami mě ale neopustil a zároveň mám rozpracovanou antologii, která jí bude věnována. Jistě se od roku 1857 do roku 2014 mezi více než 350 autorkami, které mám zatím v seznamu, objeví jména, jimiž se budou pyšnit budoucí dějiny literatury…
Myslel, že Hymny na církev najde
dole v komoře, u Demla,
nakonec byly normálně v pokoji vedle
Péguyho, Claudela. Vydané v roce 1924,
dozrály jako by až dnes, za otcovství
papeže Františka. – Tichá blízkosti,
v níž se setkávají odloučení přátelé:
Prosíme tě o tvou lásku!
Jezero bylo průhledné / jen ode dna k hladině / – načítám v údolí zahrady / po nakopání brambor, / nevěda, zda slzím z pylů, / či již z těch veršů…
V sázce, zdá se, zdaleka není nepřijetí vlastní tělesnosti, neschopnost se odvázat, vysvobodit z purismu doby a podobně, což jsou pravidelné argumenty v předmluvách/doslovech z erotických tisků. V sázce je rovněž možnost okorání, vyhoření a vpravdě ztráty životodárné obrozující potenciality milovat.
