Tisková zpráva

Před otevřením výstavy ve Fait Gallery kreslí Inge Kosková
na verš z aramejského Otčenáše: Ó ty – ve všem dýchající živote,
tvůrce jiskřivého zvuku, který se nás dotýká! – mnohametrové čáry.
Ne zdola nahoru, v tom zadním bočním sále: zleva doprava,
zprava doleva jako pruty, jako zábrany. Zrána po vernisáži zní
ze zpráv: na ukrajinské území vtrhla ruská letadla, tanky.

                 (11. 2. 2022, kresba fixem na papíře)

K moři

       Znáš Hymny na církev
       od Gertrude von Le Fort?
               Tereza Šustková

Myslel, že Hymny na církev najde
dole v komoře, u Demla,
nakonec byly normálně v pokoji vedle
Péguyho, Claudela. Vydané v roce 1924,
dozrály jako by až dnes, za otcovství
papeže Františka. – Tichá blízkosti,
v níž se setkávají odloučení přátelé:
Prosíme tě o tvou lásku!
Nádobo zarmoucených,
Majáku pronásledovaných a potupených,
Tajemný prostore, v němž mohou dýchat i zesnulí –
Půjdeme taky na hřbitov, pravil papež
na ostrově Lesbos: k moři.

Objevila jsem to dílko před nedávnem
v naší farní knihovně… cítím,
jak mi ta poezie vrací lásku k církvi.
– Odpustit církvi bylo i součástí
duchovní obnovy. Odpustit společenství,
v němž se hlasuje pro SPD, slouží novéna
za znovuzvolení prezidenta Zemana;
sype podobenství o soli… do ran slov
o milosrdném Samaritánovi –
Ale přestat spolu mluvit, prosit:
stejné… není-liž… jako ovládat.

Hledat se, vzdávat

Manželský slib mi byl
modlitbou, vědomou, dennodenní,
tak i k Spasiteli… Ke kravám… k mrvě,
s nimiž se mezi chlévy
s každým dalším zapuštěním, vyšetřením na březost
začínám už loučit. Marně: vůči jejich očím, mulcům, slámě –
jak vůči těm slovům, já odevzdávám se tobě,
rostoucí dál s třetí, čtvrtou dcerou…
Když jsem začal přestavovat dům, docházet do chrámu,
hledat se, vzdávat, povstávat v té řeči
hláskující se z veselí
i ze slz
do chvály.

Déšť

šetří vodu.

Ptáci

Po zimě jsi pořád
nacházela ptáky, ne v keřích,
v listí, nýbrž před lavičkou,
mezi záhony, u studny,
jako by ti umírali
do cesty…

Pochovával jsem je aspoň
pod ovocné stromy,
když ne do koruny,
do zpěvu.

Mušky

Déšť ho rozplakal… I pro třešňové květy,
že zas nevidí do zahrady. Verše,
věty, už předloni tou dobou rozepsané, ptáci
vracející se do koruny? V podezření,
nepropisují-li se v něm… v bibli… či jak to říct,
v sliby? Ani ne tak co milovat, ctít, jak unést,
zachovat. Do Rajhradu jedu, volá Jindra Štreit,
otevřít putovní výstavu Brána naděje.
Tak se dnes obejmeme, sedá ihned do auta –
Taky z těch tvořících si… smlouvu? Přijde mu
před fotkou řeholnice na kolenou: v světle
padajícím oknem na podlahu. Doma ještě
doklade rané brambory mezi hrudky hnoje
do řádků. Pro jaké snad světlo
nalétávají mušky do očí?

* * *

Každý si s ním chce hrát,
něco lepit, chytat ho
pod skluzavkou –
ale on potřebuje
jen zatlouct s dědou hřebík,
mlčet s ním.

Poslední žák

(Karla Vystrčila)

K dvaadevadesátinám… jedu popřát profesoru
češtiny. Na dálnici zkouším rádio, rozebírají zrovna
román Na cestě; jak dnes ho vidím za výlohou
jako voják na vycházce v Táboře. Ještě s předmluvou
Martina Hilského. Paměť… dle vydané knihy,
narozených dcer, dostavění domu, uvnitřnění v Kristu;
v civilu však dlouho nešlo číst, nepomáhala ani Citadela,
ani Žízeň po životě, rozečetl mě až Martin Eden
– nad plínkami – těmi stránkami z prádelny…
Ale nemám s kým promluvit o poezii, kyne profesor
ke knihovničce u postele, nabízeje jako vždy
všechny knížky: tentokrát kromě Jazzové inspirace
sestavené Lubomírem Dorůžkou, Josefem Škvoreckým
a Hodiny mezi psem a vlkem. – S čelem takřka u jeho
naslouchám veršům z Hrubé básně o lovu: už nic
když tu netěší.

Sám

Skládám v sále sokolovny
k sobě díly žíněnek,
než přijdou usednout,
uklonit se –
od klavíru, stojanu, počítače;
i těm, kdo nás učili padat, páčit, hodit,
ale stále držet za ruku.

Pánská jízda

(zimní)

Nevím, kdo sněhulačce
před chatkou nad Velkými Karlovicemi
tvaroval prsy… Jistě však,
ještě ve spodkách po ránu, ze snů
jak ze sněhu.

* * *

Milejší je mi mše v mezidobí,
všední, v prázdnu;
při níž se nezdůrazňuje slovo
na úkor ticha, nad vinu
ani odpuštění.