Lidé
(1957), básnířka a překladatelka, žije v USA. Vydala básnické sbírky Noční krční hřídel (Host 2006), Místo nedělí (MaPa 2008), Nahmatávání dna (Malina 2012), Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné (dybbuk 2017), Skromná místa nespaní (dybbuk 2020) a deníkovou prózu Americký román (Milan Hodek 2020).
Mám na tu pomalost systém: Přečtu si jednu dvě věty a pak s rozkoší zaklapnu knihu, dychtivě přivřu oči a pořádně se nadechnu mořského vzduchu. U Tichého oceánu to jistě voní, jako to voní u Atlantiku tady v New Jersey, nebo dokonce jako ve Strašnicích, když se jde domů ze školy do paneláku na Skalku nebo až na Zahraďák.
Tma. Jenom si pamatuju, jak jsme zblízka viděli letadla, v tom nočním vesmíru byly slyšet zvuky dálky a světel, barev a čáry ticha.
Později v New Yorku da Ponte vyučoval italskou literaturu a uspořádal vystoupení, o kterém americká veřejnoprávní televize NPR udělala nedávno pořad, a o tom, jak si to vystoupení loni v New Yorku, v katedrále svatého Patrika zopakovali. Bohužel se do toho připletl režisér Scorsese. A měl řeči.
Zenový mistr a básník Thich Nhat Hanh říká, že různé drobné tělesné potíže, bolesti a bolístky jsou důsledkem toho, že si člověk vpustí do těla stres, tenze, napětí, úzkosti, strach, ozvěny negativních událostí. A ty že je třeba vydýchat, nahradit klidem a spokojeností. Bez bolesti.
Jenže zrušení otroctví nestačilo. Nestačí. Je to nedostatečný pokrok. Dodnes Afroameričany trápí neochota vyrovnat se poctivě s minulostí.
Když zavíráš a otvíráš branku, její spodek přejíždí po denivkách rašících ve spárách naprasklého betonu. Utíná jim hlavy. Pořád ještě myslíš na smrt – ať už výsledek války, nebo času. Má chuť hořkou jako popel, šedou a palčivou tak, že tě probouzí i uprostřed noci.
Strnadci zimní, vrabci polní, drozdi, sojky chocholaté, datel, kardinál, pták šedý, vrány, havrani, čížkové a špačci.
Svým ubohým tělem bude živit skupinku zeleně, kterou jsem tam zasadila na památku rodičů a dnes i toho, co jsem kdy slyšela o Lvově.
Mám na tu pomalost systém: Přečtu si jednu dvě věty a pak s rozkoší zaklapnu knihu, dychtivě přivřu oči a pořádně se nadechnu mořského vzduchu. U Tichého oceánu to jistě voní, jako to voní u Atlantiku tady v New Jersey, nebo dokonce jako ve Strašnicích, když se jde domů ze školy do paneláku na Skalku nebo až na Zahraďák.
Tma. Jenom si pamatuju, jak jsme zblízka viděli letadla, v tom nočním vesmíru byly slyšet zvuky dálky a světel, barev a čáry ticha.
Později v New Yorku da Ponte vyučoval italskou literaturu a uspořádal vystoupení, o kterém americká veřejnoprávní televize NPR udělala nedávno pořad, a o tom, jak si to vystoupení loni v New Yorku, v katedrále svatého Patrika zopakovali. Bohužel se do toho připletl režisér Scorsese. A měl řeči.
Zenový mistr a básník Thich Nhat Hanh říká, že různé drobné tělesné potíže, bolesti a bolístky jsou důsledkem toho, že si člověk vpustí do těla stres, tenze, napětí, úzkosti, strach, ozvěny negativních událostí. A ty že je třeba vydýchat, nahradit klidem a spokojeností. Bez bolesti.
Jenže zrušení otroctví nestačilo. Nestačí. Je to nedostatečný pokrok. Dodnes Afroameričany trápí neochota vyrovnat se poctivě s minulostí.
Když zavíráš a otvíráš branku, její spodek přejíždí po denivkách rašících ve spárách naprasklého betonu. Utíná jim hlavy. Pořád ještě myslíš na smrt – ať už výsledek války, nebo času. Má chuť hořkou jako popel, šedou a palčivou tak, že tě probouzí i uprostřed noci.
Strnadci zimní, vrabci polní, drozdi, sojky chocholaté, datel, kardinál, pták šedý, vrány, havrani, čížkové a špačci.
Svým ubohým tělem bude živit skupinku zeleně, kterou jsem tam zasadila na památku rodičů a dnes i toho, co jsem kdy slyšela o Lvově.
Napřed se to musí dělat tak,
aby nebylo dítě.
Pak se to musí dělat tak,
aby se dítě nevzbudilo.
dychtivý noční vítr si tiše / odnáší svůj stín / život řídne, houstne sen
V důvěrné intimní řeči této sbírky je tolik autentické spirituality, duchovnosti, která se všech skutečností života, od nepatrných každodenních výjevů a vjemů po závažné existenciální otázky, zahrnující i nepřítomnost blízkých a smrt, zmocňuje pokorně, ale současně se zranitelnou odvahou.
Libí se mi všednost, maličkosti, věci, zdánlivě bezvýznamné okamžiky, které se nedají nahradit ani zopakovat. Každodennost jako iluzorní repetice.
