Surrealismus není uměleckou školou. – Surrealismus není estetika a nevyznává žádnou estetiku. Neexistuje žádná ortodoxie surrealismu. Neexistuje jednotné slohové surrealistické tvarosloví… – Pokládám surrealismus a) za konečnou etapu ve vývoji Umění, protože strhl přehradu mezi autorem a jeho objektem, a b) zároveň za začátek nové epochy, kde […] na surrealistické základně, zaujímající všechen lidský duševní život, se soustřeďuje úsilí poznat jeho „temné síly“ a nalézt pro ně takové podmínky, které by umožnily jejich nejprudší rozvoj ve prospěch osvobozování člověka.

Libí se mi všednost, maličkosti, věci, zdánlivě bezvýznamné okamžiky, které se nedají nahradit ani zopakovat. Každodennost jako iluzorní repetice.

A také to, jak vidno, může být znepokojivě nejisté. Světy, které Shanfeldová iluzionistickým (magickým?) gestem vyvolává z nicoty k bytí a hned je zase nechává rozplynout, mohou mít – a často také mají – lidská měřítka. Ale nemusejí.

V důvěrné intimní řeči této sbírky je tolik autentické spirituality, duchovnosti, která se všech skutečností života, od nepatrných každodenních výjevů a vjemů po závažné existenciální otázky, zahrnující i nepřítomnost blízkých a smrt, zmocňuje pokorně, ale současně se zranitelnou odvahou.

V subjektivním háji
je zima a voní tam čerstvými jablky suché odkvetlé květy
ibišku na větvích – malé, výmluvné.
Zlý zobák krajiny.

Napřed se to musí dělat tak,
aby nebylo dítě.

Pak se to musí dělat tak,
aby se dítě nevzbudilo.

dychtivý noční vítr si tiše / odnáší svůj stín / život řídne, houstne sen

jsi svůj / já svoje / bdíme

Pro Sofii býval život na newyorském ostrově Long Island mírný a vlídný jako projížďka na Temži. Jen postupně se ukázalo, že umí být nevlídný, nepochopitelný, bláznivý i blouznivý jako východ slunce nad mořem, noční tanec hvězd nad oceánem či mince měsíce v nebeské rokli.

Policajt mi mezi sousty vysvětluje, že úředníci, kteří tu pracují, jsou specialisté, kteří podle čísla sociálního zabezpečení, zadaného do vítacího počítače, určí, jaké specializace bude potřeba. Prý na to mají speciální vzdělání, někteří studovali i šest let, aby tu mohli úřadovat!

Je to k zbláznění, básník k básníkovi sedá, léčí se z neduhů. Ale opravdu se nevyléčí. Lépe vkročit mezi Whitmanovy verše na trámech, z nichž je sbitý lesní chodníček, a divit se, jako kdyby ptactvo mluvilo i česky, a mezi citáty, vyryté do té dřevěné pěšiny, která park křižuje, také.

Být mrtvý není totéž, co nežít. Být mrtvý je prostě být mimo domov. Navždy jen začínat a jednou provždy nekonečně končit.

Na hlavní třídě ani duše, aspoň to tak působí. Najednou se instinktivně ohlédnu a těsně vedle sebe zahlédnu hnědou tvář a hnědé oko, vlhké, živé jako dech.

A jak to tu voní! Mezi sochami Lynna Chadwicka i na druhé straně kampusu. Šíří se vůně smažených jídel. Sbíhají se nám sliny. Ať jdeme, kam chceme, nemůžeme uniknout té lákavé vůni.

Mám na tu pomalost systém: Přečtu si jednu dvě věty a pak s rozkoší zaklapnu knihu, dychtivě přivřu oči a pořádně se nadechnu mořského vzduchu. U Tichého oceánu to jistě voní, jako to voní u Atlantiku tady v New Jersey, nebo dokonce jako ve Strašnicích, když se jde domů ze školy do paneláku na Skalku nebo až na Zahraďák.

Tma. Jenom si pamatuju, jak jsme zblízka viděli letadla, v tom nočním vesmíru byly slyšet zvuky dálky a světel, barev a čáry ticha.

Tam je celý svět. Přerostlý svět-sakura-strom velký jak dva stromy tam matně duní – strómmmmm.

Později v New Yorku da Ponte vyučoval italskou literaturu a uspořádal vystoupení, o kterém americká veřejnoprávní televize NPR udělala nedávno pořad, a o tom, jak si to vystoupení loni v New Yorku, v katedrále svatého Patrika zopakovali. Bohužel se do toho připletl režisér Scorsese. A měl řeči.

Zenový mistr a básník Thich Nhat Hanh říká, že různé drobné tělesné potíže, bolesti a bolístky jsou důsledkem toho, že si člověk vpustí do těla stres, tenze, napětí, úzkosti, strach, ozvěny negativních událostí. A ty že je třeba vydýchat, nahradit klidem a spokojeností. Bez bolesti.