Lidé
(1957), básnířka a překladatelka, žije v USA. Vydala básnické sbírky Noční krční hřídel (Host 2006), Místo nedělí (MaPa 2008), Nahmatávání dna (Malina 2012), Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné (dybbuk 2017), Skromná místa nespaní (dybbuk 2020) a deníkovou prózu Americký román (Milan Hodek 2020).
Jenže zrušení otroctví nestačilo. Nestačí. Je to nedostatečný pokrok. Dodnes Afroameričany trápí neochota vyrovnat se poctivě s minulostí.
Když zavíráš a otvíráš branku, její spodek přejíždí po denivkách rašících ve spárách naprasklého betonu. Utíná jim hlavy. Pořád ještě myslíš na smrt – ať už výsledek války, nebo času. Má chuť hořkou jako popel, šedou a palčivou tak, že tě probouzí i uprostřed noci.
Strnadci zimní, vrabci polní, drozdi, sojky chocholaté, datel, kardinál, pták šedý, vrány, havrani, čížkové a špačci.
Svým ubohým tělem bude živit skupinku zeleně, kterou jsem tam zasadila na památku rodičů a dnes i toho, co jsem kdy slyšela o Lvově.
Most Walta Whitmana odsud neviděn, ale uschlé listy trávy se jásotem zalykají. Žehnají. Déšť dýchá silně a plaše jako staré kaštany. Zavlažovací, životodárná funkce deště je jistě ta nejduchovnější.
U jiného moře, daleko za oceánem, a vybuchují v ní bomby milostné, historické a literární, podobné tady té naší, říkám si, zatímco sedíme na střeše a popíjíme víno, ach, my ubozí trosečníci na ostrově, co jiného nám zbývá?!
A ten, kdo se odevzdat bojí, jako třeba já, se může aspoň utěšovat čtením o soucitu na papírech v kroužkovém rychlovazači.
Říčka se tady v New Jersey dlouho nezdrží, co by tu taky dělala. Raději se odebírá k soutoku s velkou řekou Delaware, která rozděluje i pojí Pensylvánii s New Jersey, jak už to řeky mívají ve zvyku, klid od klidu a neklidu.
Jenže zrušení otroctví nestačilo. Nestačí. Je to nedostatečný pokrok. Dodnes Afroameričany trápí neochota vyrovnat se poctivě s minulostí.
Když zavíráš a otvíráš branku, její spodek přejíždí po denivkách rašících ve spárách naprasklého betonu. Utíná jim hlavy. Pořád ještě myslíš na smrt – ať už výsledek války, nebo času. Má chuť hořkou jako popel, šedou a palčivou tak, že tě probouzí i uprostřed noci.
Strnadci zimní, vrabci polní, drozdi, sojky chocholaté, datel, kardinál, pták šedý, vrány, havrani, čížkové a špačci.
Svým ubohým tělem bude živit skupinku zeleně, kterou jsem tam zasadila na památku rodičů a dnes i toho, co jsem kdy slyšela o Lvově.
Most Walta Whitmana odsud neviděn, ale uschlé listy trávy se jásotem zalykají. Žehnají. Déšť dýchá silně a plaše jako staré kaštany. Zavlažovací, životodárná funkce deště je jistě ta nejduchovnější.
U jiného moře, daleko za oceánem, a vybuchují v ní bomby milostné, historické a literární, podobné tady té naší, říkám si, zatímco sedíme na střeše a popíjíme víno, ach, my ubozí trosečníci na ostrově, co jiného nám zbývá?!
A ten, kdo se odevzdat bojí, jako třeba já, se může aspoň utěšovat čtením o soucitu na papírech v kroužkovém rychlovazači.
Říčka se tady v New Jersey dlouho nezdrží, co by tu taky dělala. Raději se odebírá k soutoku s velkou řekou Delaware, která rozděluje i pojí Pensylvánii s New Jersey, jak už to řeky mívají ve zvyku, klid od klidu a neklidu.
Napřed se to musí dělat tak,
aby nebylo dítě.
Pak se to musí dělat tak,
aby se dítě nevzbudilo.
dychtivý noční vítr si tiše / odnáší svůj stín / život řídne, houstne sen
V důvěrné intimní řeči této sbírky je tolik autentické spirituality, duchovnosti, která se všech skutečností života, od nepatrných každodenních výjevů a vjemů po závažné existenciální otázky, zahrnující i nepřítomnost blízkých a smrt, zmocňuje pokorně, ale současně se zranitelnou odvahou.
Libí se mi všednost, maličkosti, věci, zdánlivě bezvýznamné okamžiky, které se nedají nahradit ani zopakovat. Každodennost jako iluzorní repetice.
