***
Plout přes noc, přes zátoku – přemýšlím, jaké to asi je. Jestli se pasažéři ukládají k už starému spánku a insomniaci hrají na palubě hry. Zda se noc pohupuje. Jestli se do přístavu pluje za rozbřesku, se steskem. Jen proto, aby ještě líp chutnalo blouznění, bloudění.

Večerní stromy.
Nelitují.
Na obloze snad svítí mořské řasy. Za nimi oči.

Moře se dovedně dívá, černě blýská světly, vlny pilně přitakávají, solný stůl.
Celý ten večer dýchá, předvídá,
ztrácí a tají, ostřice jak dopis ze zámoří.
Trvá.

***
jít večer pozdním měsícem
byli jsme spolu
ani to nebylo tak příjemné,
jen vzácné tím, že skončilo

potom jsem zas distančně učila
jsem úplnej whatsapp

to jsem nevěděla, že být pořád spolu je nutné
pro loučení, a že loučení hoří
divné sny to byly
magnety ztrácení, srážky

v noci bylo město plné klik
a trpělivost ukracovala čas

***
budí ji štulcem a houkáním, pravítko nutí být při smyslech, táhne ji ke zlému, pod zlé, které přistoupí a naléhá, přísně, svou šedobílou vahou bytí

marně podléhá naléhání
krize

hrůza budí ve dvě
stav nouze
noční listí za oknem se tísní

***
Jen to zapomenuté se zjevuje ve snu.

Kdysi ta nakyslá červeň
sedačky stejně pozdních rodin
výlet z kalichu máčí den
venku měl vítr pravdu

proč si pamatuju jen
ticha jak skvrny, kámen

nejdřív přestaly noční můry, zlé sny, potom hezké sny, potom přestaly sny. už nebylo třeba spát
jen to zapomenuté se objevuje ve snu
sny jsou o tom, co jsme zapomněli
jako by nešla otočit stránka, jen ta se dala číst

když vypráví co se mu zdálo, padá na mě hrůza až ze záhrobí, předjímání,
z minulých neukončených, ze sil
bojím se i když mluví ze spaní

škoda, že to vždy nějak dopadne

rána, kdy jsem se probouzela
ty náhodné chvíle klidu
a pár rán, neděle, kdy ostatní spali
jak často se u nás vzpomenulo srdce
pocty pocitům.

***
1.
Podívám se ven, na prázdnou ulici. Těžko říct, zda se venku žije, umírá, přenáší nákaza. Jediné živé jsou kapky deště přistávající na kalužích, kaluže se chystají na ptačí poutě, křídla žijí v hrudnících, mladé březnově holé stromky se znehybnělou vodou.

Na elektrickém vedení pod cípem střechy dřepí a zírá strnadec zimní. I z něj sem tam kapka. Pod oknem mezitím citron v dešti. Ano, když je ve městě, vidí přírodu. V přírodě vidí město.
Ale ach, když doprší!

Večer na nebi hnízdí hvězdy. A někdy se nedá spát, když postava zhasne a noc na ni dolehne svou těžkou krásou.

(V jejím hrudníku žije úzkost i slast, řinčící písek, atlas hub, na čele komáří štípanec, hnus a hnis.)
Úzkost. Život je soutěska.

2.
Je březen, stonek roste, nese, rozvádí a umožňuje, zkrátka plní svou občanskou povinnost.
Literatura (rozuměj, wikipedie) o stonku říká, že kmen je hlavní stonek stromu (zřejmě hlavní téma), k večeři pak jíme stonkové hlízy a oddenky, jednosemenné suché nepukavé plody někdy i lipnicovitých rostlin, postranní vegetativní zelené orgány a plody polokeřů.
Občas si připomenu realitu, kterou nežiju.

Na elektrickém vedení pod cípem střechy dřepí a zírá strnadec zimní. I z něj sem tam kapka. Pod oknem mezitím citron v dešti. Ve městě vidí přírodu. V přírodě vidí sebe.

Večer už neprší. Na nebi hnízdí. Nedá se spát, když postava zhasne a noc na ni dolehne svou těžkou krásou.

Večer už odchází. Na nebi hvízdá. Nedá se spát, když tma povstane a krása na ni dolehne těžkou nocí.