Představme si, že je listopad. Že může být, kdykoliv si člověk vzpomene. Vyvstane na přání. Svou obnošenou, nažloutlou vůní plnou pozorného všímání toho, co věčně uplývá, připomíná starou tátovu aktovku. Listopad! Někdy se lísá nebo prchá, potom zas odevzdaně čeká. A zatímco otálí, přemítá, vzpomíná, láme si hlavu i nadává, jeho paměť křičí sprostě jako chuligán.

Většinou ale toužebně vzpomíná na to, co bylo nepříjemné. Listopad si pamatuje noční tramvaje, prostydlé nohy a obrovské, šílené těšení se. Pamatuje si chodby a schodiště, nebo taky večery, kdy jsme v Rybníčkách chodily s mámou domů. V dešti jsme naštvaně čekaly na autobus. Moje listopadová láska k mrzutostem jednoho dne snad zmrzne.

Listopad není schopný zapomenout. Čas, podnapilý opiátem dětství, se usadí v lidském těle, v každé skulině, kde jen to jde. Pamatuje si každou dysfunkci. Trvá. Všeho si všímá. Například toho, jak básníci svým psaním, ať se jedná o poezii nebo prózu, vzdávají láskyplnou poctu. Poctu třeba listopadu, odešlému světu, ale hlavně lásce. Psaní o lásce, zvláště té rodinné, může být psaním o dysfunkci. Psát s láskou znamená psát pravdu o tom, že někdy jde lásku od dysfunkce odlišit jen ztěžka.

Přemýšlím o tom, když se nadšeně procházím v dešti po Cherry Hill a slyším hukot bystřiny. Pak se vzpamatuju – vždyť to hučí kanály, potrubí plné deště! I tak miluju ten hukot! Déšť zabarvuje ulice, auta, stromy, bernešky. Vdechuju dětství a lítost.

Všeobecně se ví, že každá rodina je dysfunkční a být dysfunkční je skvělá věc, úžasná. Prý důkaz toho, že jsme naživu, že jsme lidmi. Prý to jinak nejde, prý nikdo není dokonalý! To by jednoho nadzvedlo. A taky nadzvedává, hlavně ty dokonalé.

Mám tady v Americe kamarádku, básnířku Lucii. Taky z Prahy. Když se s někým baví o své dysfunkční rodině, lidé jí odporují. Nejsi dysfunkční, říkají mile. Nemáš dysfunkční rodinu, říkají, aby ji utěšili. Ale ona mezitím pochopila, že být dysfunkční je vlastně prima. Že to je obrovská úleva. Domlouvání plné lží, jako „všechno je v pořádku, žádná dysfunkce“, žádnou úlevu nepřinese. Taková útěcha Lucii spíš rozbrečí, i když je dobře myšlená, vyřčená z lásky. Jako by pravda i nepravda mohly obě pramenit z lásky. Obě nás to mate.

A ještě k tomu Lucie říká:

„Bolí mě být. Když je pořád listopad. Měsíc dušiček a duší. Máma se narodila v listopadu. Říkala mi dušinka. Tolik mě bolí být, že nevím, zda sedět, ležet, stát nebo chodit. Chůze bolí nejmíň – ale to zase člověk nic nenapíše. Bolí mě pravé rameno a paže,“ říká Lucie, „až do ruky.“

Rozčílí se: „Psát? O sobě? Psát osobě? Nepsat o sobě? Nepsat nikomu? Nepsat o rodině? To jsou otázky mého bolavého ramena, bolavé ruky, když píšu. Psaní bolí. Aspoň mne. Snad i mou rodinu. Nepsaní taky. Kterou bolest si vybrat? Uchovat? Uzdravit? Hojit, nebo léčit? Z jakých jiných bolestí vycházet? Všechny vedou do mýho ramene. Nebo ne všechny, ale vedou.“

Sama vím, že vzdávat láskyplný hold se nevyplácí. Výplata může být různá, ale vždy nějaká přijde. Zvlášť když Lucii někdo vynadá za vyznávání rodinné lásky psaním o dysfunkcích. Pravdivě. Zkresleně. Netaktně. To potom Lucie šílí a začne si na rodinu stěžovat. Jiným členům rodiny, kamarádům. A oni jí odpovídají. Esemeskou i e-mailem.

Už nevím, kdo jí e-mailem na to stěžování odpověděl. Mohla to být její kamarádka Laďka Chateau nebo sám starý listopadový soucit:

Nech tomu volný průběh, hlavně nic nevysvětluj, prostě to nech… Kniha je především umělecké dílo, není to historický dokument. To není žádná dysfunkce. Tečka. Přeji už jen hezký zbytek dne, tady je večer. Byla jsem se projít na Petříně. Byl krásný podzimní den.

L.