Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Extáze sboru jsou předvedeny s neobyčejnou básnickou invencí a intuicí. Některá vyprávění jsou plná snových detailů, nad jejichž „moderností“ se skutečně tají dech. A je to celé v jednom kuse nějak jarní, zelené, pučící a neobyčejně křehké.

Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec

Časem jsem si udělal dva imaginární kamarády, s nimiž jsem probíral každý detail svého nerozsáhlého životního prostoru.

Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

Petr Borkovec vidí svůj Herbář k čemusi horšímu jako něco mezi atlasem a skládkou.

Útlý celek působí ulítle – nesvázaně, svobodně, hravě, jako by se autor a vypravěč pokoušel překonat svou nechuť k závazku, lenost k disciplinovanému psaní na čas v daném formátu – a ono to najust vyšlo tak, že se z rozvolněnosti nestala rozvalina.

Stejně jako Dante ani my s Pietrem neprohlédneme temný les naší každodennosti.

Ona a tremor upravují čepec
na schýlené hlavě
před výkladem starožitníka.
Přes ramena svítí lucerna,
za mříží se lesknou perly,
které jí otec daroval na počátku.
Vedle nich alpaka, moser, porcelán,
z lastury vyplouvají mořské vlny.

První známý autor bajek Ezop byl otrok, což je pozoruhodná okolnost, když uvážíme, o kolik méně než zvíře otrok byl.

Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

Moje dcery běhají po náměstí a přinášejí zastřelené kolibříky.

Porce kaštanů dostávali kupující do kornoutů umotaných z Corriere della Sera – a dávky byly obrovské a těžké jako kmeny akátů, jako svařený rám, jako plát, jako chřestot řešeta.

„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“