Petr Borkovec vidí svůj Herbář k čemusi horšímu jako něco mezi atlasem a skládkou.

Útlý celek působí ulítle – nesvázaně, svobodně, hravě, jako by se autor a vypravěč pokoušel překonat svou nechuť k závazku, lenost k disciplinovanému psaní na čas v daném formátu – a ono to najust vyšlo tak, že se z rozvolněnosti nestala rozvalina.

Stejně jako Dante ani my s Pietrem neprohlédneme temný les naší každodennosti.

„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“

První známý autor bajek Ezop byl otrok, což je pozoruhodná okolnost, když uvážíme, o kolik méně než zvíře otrok byl.

Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

Moje dcery běhají po náměstí a přinášejí zastřelené kolibříky.

Porce kaštanů dostávali kupující do kornoutů umotaných z Corriere della Sera – a dávky byly obrovské a těžké jako kmeny akátů, jako svařený rám, jako plát, jako chřestot řešeta.

Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)