60310299_363140337649030_6200425121644019712_n
Robert Wudy, Petr Borkovec, Vojtěch Vacek

Bajky

První známý autor bajek Ezop byl otrok, což je pozoruhodná okolnost, když uvážíme, o kolik méně než zvíře otrok byl.

Beletrie – Poezie
Z čísla 13/2019

ROBERT WUDY: ÚVOD

Bajka coby literární útvar vznikla pravděpodobně v 6. století před naším letopočtem, je tedy skoro stejně stará jako civilizace sama. Zvířata, rostliny a věci žily v blízkosti člověka odnepaměti, jen mluvit lidskou řečí neuměly. Celé to v sobě mělo nádech trapného mlčení, ne-li nedorozumění. To bylo třeba napravit, dozvědět se od nich něco podstatného o naší společné přírodě. Nespoléhat se na ctihodné šamany, nepříčetné blouznivce a mrzké lháře, kteří svorně tvrdí, že rozumějí, co říká žula, javor, kořen mandragory, případně kráva nebo kůň. Bylo nutné vzít to z opačného konce. Popovídat si o tom tak nějak lidsky.

První známý autor bajek Ezop byl otrok, což je pozoruhodná okolnost, když uvážíme, o kolik méně než zvíře otrok byl. V tomto ohledu měl Ezop ty nejlepší předpoklady stát se mluvčím všech tvorů, včetně poslední špinavé masařky. Vynalezl personifikaci jako účinnou obranu proti jakémukoli bezpráví. Stal se velkým vynálezcem. Bajka mohla promlouvat, žít nespočtem životů, proměňovat se, provázet člověka jako věrné a moudré zvíře, nenahraditelný společník.

2 500 let po Ezopovi napsal Antoine de Saint-Exupéry Malého prince, kterého lze mimo jiné chápat jako jednu z prvních moderních bajek, jako skvostný květ hned desítek ponaučení. Ponaučení už ale není nezbytnost, neboť moderní člověk bývá často neponaučitelný.

Česká kotlina, kterou nikdy nic nevykotlá, je místo bajkám přímo zaslíbené. Obývá ji mnoho Pejsků, mnoho Kočiček, mnoho Chytrých kmoter lišek, mnoho Broučků. Teď je třeba přijmout i zvířátka, rostlinky a věcičky z cizích krajin. Například lanýže Petra Borkovce či fenka Vojtěcha Vacka. Vítejte! Mimochodem Petr Borkovec má tu čest považovat se za jednoho z nejbližších přátel střevlíka měděného (Carabus cancellatus).

A hlavně – hlaste se další, prosím, drazí pařátelé, milé květy dobra i zla, vážené věci denní i noční potřeby, ale i vy, ctihodné přírodní i nadpřirozené jevy, slovutní neznámí tvorové, pojďme si zahrát na lidi, bude to velmi zábavné, vstupte do naší nové archy a vyjádřete se k současnosti, není třeba narychlo shánět partnera, jak tomu bylo při některých minulých archách, můžete vstoupit single a stát se nesmrtelnými, uchystáme vám slavnou a nezapomenutelnou personifikaci přímo na míru vašeho kožichu, peří, šupin, tvarů či vlastností, nic proti srsti, přistupte blíže a nechte se odchytit našim zvířetníkem, který právě vzniká, nebudete litovat své upřímné účasti, lidstvo vám za poslední kvartál připravilo spoustu nových, nečekaných rolí, to byste se divili, co všechno vám připravilo, netlačte se, prosím, na všechny se dostane, zatím si představíme ty, kdo se přihlásili jako první.

 

 

PETR BORKOVEC

 

Slámka a slepýš křehký

Slámka si řekla pro sebe,
že není slámka, že je slepýš křehký.
Slyšel to slepýš křehký a pomyslel si,
že není slepýš křehký, že je slámka.
Každá věc má něco společného
se štěstím! I každé zvíře!

 

Lanýž a hřib

Hřib se posmíval černému lanýži. „Jenom se na sebe podívej, říkal, jsi scvrklý, umouněný a páchneš tak příšerně, že musíš žít pod zemí. Vychází z tebe takový smrad, že tam, kde se ukrýváš, si dávají dostaveníčko psi, prasnice a mouchy z celého okolí. To já si žiju pěkně na zeleném místečku, chvíli na slunci, chvíli v příjemném stínu, mám kolem sebe svěží trávu, mnoho pestrých květů a nedaleko ode mě se vine potůček vytékající ze sousedního lesa. Na štíhlé jedli nade mnou štěbetá různobarevné ptactvo a větve nedalekých oliv mu procítěně přizvukují. Jsem navíc krasavec k pohledání – noha jak vláčný sýr, klobouk roven lýtku vstřícného toskánského jinocha. Čím by ses mi chtěl, ty ubožáku, rovnat?“

Lanýž mu z hloubi země odpověděl: „Až tě, ty nadutče, chudí lidé najdou a vydloubnou ze země – a to nebude trvat dlouho –, hodí tě do polévky a sprostě uvaří spolu s dvaceti tobě podobnými chvástaly a snědí k chudému obědu, na který vzápětí zapomenou. Kdežto mě bude dlouho hledat bohatý lanýžník se svým psem starobylého plemene, a až mě objeví a vykope, prodá mě za mnoho eur na svátečním trhu; a sluhové zámožného kupce mě budou týdny krájet na nejtenčí plátky – na plátky tenké jako křídlo vážky – a předkládat nevařeného vzácným hostům při nákladných hostinách jako nejvybranější pochoutku. Tak budu v přepychu žít po mnoho měsíců, zatímco ty dávno budeš potravou hnusných hovniválů u cesty, která vede podél neúrodného bramborového pole.“

Bajka poučuje, že nemáme nikým pohrdat, neboť v životě nic není takové, aby to vzápětí nemohlo být právě opačné. Také se hodí na ty, kteří se bláhově domnívají, že výmluvností jsou nadáni pouze lidé. Nikoliv – ačkoli Zeus prohlásil něco v tom smyslu, jako obvykle lhal a potají daroval řeč také lanýžům a hřibům. Bedly ponechal němé.

 

 

Z diskusí na skládce

Dobrý den, jsem plechový prorezlý lavor, bydlím na skládce a jsem členem družstva nájemců naší skládky. Při nedávné revitalizaci (zpevnění skládkového svahu, výřez akátů plus jednoho nemocného javoru, oprava příjezdové cesty, výměna tabule s nápisem „Skládka“, zasklení pěti oken a zalepení jednoho prořízlého barevného míče z nejvyšších vrstev skládky aj.) se přišlo na havarijní stav uch plechových lavorů, které musely být bezodkladně vyměněny. Na skládce bydlí 17 plechových lavorů, z toho 16 ucho (nebo dvě) má – a jen já jsem bez ucha. Revitalizace včetně výměny uch lavorů byla financována z úvěru, kvůli kterému se zvýšila částka, kterou my, nájemci naší skládky, odvádíme do fondu oprav. Mám nárok na nějakou kompenzaci, když nemám ucho? Přijde mi zvláštní platit opravu ucha, když žádné nemám. Jak bych měl postupovat? Podle mě by bylo nejjednodušší rozpočítat částku fakturovanou za opravu ucha a poměrnou částku mi vyplatit hotově (stačí za jedno ucho, aby se po skládce nešířily pomluvy; stejně budou). Případně mi částku kompenzovat opravou pravé části dna (dvě díry velikosti dvoukoruny a dvě místa, na nichž se po letošní dlouhé zimě díry nejspíš objeví, plus alespoň místní smaltování). Moc prosím o odpověď na můj dotaz. Předem děkuji a jsem s pozdravem, lavor.

 

 

Liška a cikáda

Cikáda zpívala na vysoké borovici,
která rostla na břehu tichého moře.
Liška chtěla rozezpívanou cikádu
sníst k obědu, ale nevěděla, jak to provést.
Tu k lišce slétla zasmušilá volavka,
strčila jí zobák do zrzavého ucha a drmolila
a drmolila, nikdo neslyšel co. Jen liška.
Když dodrmolila a elegantně odlétla,
liška nasadila medový výraz a chválila cikádu
a její zpěv nejsladšími slovy. A že prý
se má ukázat, slézt dolů, protože
tak krásný hlas může mít jen krásný tvor.
Cikáda utrhla ze stromu list a pustila ho dolů.
Liška se na list vrhla a chtěla ho sežrat.
Když to cikáda viděla, řekla si: „Liška
a volavka – to je mi spolek!“ A sladce usnula
vysoko převysoko v borovicových větvích.

 

Bajka o kočce a hadu hospodáříčkovi

Jednou v sobotu, kdy v rozlehlém a krásném domě nebyla ani noha, se kočka a had hospodáříček potkali v jídelně. A kočka hned, že mezi nimi nesmí zůstávat jen u zdvořilých pozdravů, jaká že je to škoda, a zmínila to a dodala tamto a uchichtla se nad tímhle, zkrátka dala se s hadem hospodáříčkem do řeči tak nevybíravě, že byste se divili. Had hospodáříček to snášel. Kočka – jak to u takových povah chodí – hada hospodáříčka vychvalovala a nenápadně vynášela také sebe a zbytek světa okatě očerňovala.

„Říká se,“ lísala se, „že spodek tvého těla je bílý a hladký a lesklý jako vnitřek mušle. Vím, že je to pravda, ale – je to pravda?“ Had hospodáříček se jen tak zlehka převinul a neříkal nic. Ale kočka naléhala: „Víš, přece jen, chtěla bych se přesvědčit, jestli se to s tou mušlí nepřehání. A ostatně, mušli jsem nikdy neviděla – jen škebli. Kdybys svolil a ukázal mi břicho, tolik by se toho v mém životě změnilo!“ Had hospodáříček se zase jen tak stydlivě proplazil sám sebou a mlčky se obrátil na záda. Kočka v tu ránu zkameněla, chlupy se jí zježily a pomalu, pomalu tlapkou pohladila spodek hadího těla, který byl bílý a hladký a lesklý a suchý jako vnitřek mušle. Jenže, při bozích (odveďte děti!), ta ničemnice nezatáhla prostřední dráp a rozpárala hada hospodáříčka od hlavy až ke konečku. Rozhlédla se po jídelně, protáhla hřbet, chlupy klesly, pravila: „Jakýpak had hospodáříček – had hostina!“

A opravdu, před kočkou stála podlouhlá alabastrová miska plná umně nastrojených dobrot: střívka a karmínové vnitřnosti, vedle nich macerovaný rejsek, zelená paštika z rosničky a nakonec hrstka průsvitných vajíček obalených v ještě průsvitnější bláně, která se lákavě chvěla. Kočka si pochutnala a šla po svých.

Bajka se dobře hodí na ty, o nichž se říká: „Líná huba, holé neštěstí.“

 

 

Myš a ústřice

Mlsná myš, co po domech slídí a všude se nají,
náhle ústřici spatří dokořán otevřenou.
Do masa, které z lastury visí, hned zatne své zuby,
a v ten ráz kostěný dům sklapl a uzavřel se,
bolestně stiskl ji. A v těsné pasti, z níž uniknout nelze,
sama si zchystala hrob, ve kterém nalezne smrt.

 

Šprot a slávka

Okatý šprot, co ve fjordu slídí a všude se nají,
náhle trs slávek spatří dokořán otevřených.
Do masa, které z jedné z nich visí, hned tlamičku boří,
a v ten ráz kostěný dům sklapl a uzavřel se,
bolestně stiskl ho. A v těsné pasti, z níž uniknout nelze,
on sám si nachystal hrob, ve kterém nalezne smrt.

 

Krátká bajka

Slon plul po řece na otepi sena. Viděl to mravenec a řekl: „Jaká loď, takový námořník!“

A pak se na sebe usmáli. Slon a mravenec.

Zdroj internet

 

 

ROBERT WUDY

 

Princezna se zeleným kyblíkem na hlavě

(Anežce Marii Svobodové)

Princezna se zeleným kyblíkem na hlavě se celé dny třásla a zelený kyblík jí neustále padal na zem. Přišel k ní šakal a řekl jí, že se musí utišit, že když se bude třást, tak kyblík nepřestane padat. Řekl jí, že se nemusí ničeho bát, protože zelený kyblík ji ochrání. Princezna se zeleným kyblíkem na hlavě se utišila a zelený kyblík přestal padat. Šakal se usmál, když viděl, jak to princeznu se zeleným kyblíkem na hlavě překvapilo. Usmál se a pravil: „Cesta z trápení je jednoduchá. Jen je třeba to vidět.“ Princezna se zeleným kyblíkem na hlavě žila šťastně a klidně až do smrti.

 

 

Pan Voňavka

Z obřadní síně:

„Smrti, berete si zde přítomného pana Josefa Voňavku dobrovolně?“

„Ano.“

„Pane Josefe Voňavko…“

„Né! Prosím, né, já nechci!“

„Pane Josefe Voňavko, berete si zde přítomnou smrt nedobrovolně.

A nyní prosím asistenty, aby podrželi pana Voňavku, a novomanžele, aby si vyměnili mince a polibek smrti.“

(Voňavka se mrtev hroutí k zemi)

„A nyní prohlašuji pana Josefa Voňavku za mrtvého.“

 

 

Šel čas

I.

Šel Čas po ulici a potkal Ira.
Chtěl mu už dlouho něco říct.
Zastavil se.
Pak si to raději rozmyslel a šel dál, jako hodinky.
Nikdy potom už Ira neviděl.

 

II.

Šel Čas po ulici a uviděl Němce.
Lekl se. Hnulo se v něm svědomí.
Jak známo, nebyl už nejmladší a vlastní nedochvilnost ho trápila.
„Jen nesmím zpomalit, to by Němec poznal,“ řekl si Čas v duchu a nenápadně zahnul za roh.
Když Němec zmizel z dohledu, Čas si oddechl a šel dál.
Připadal si mladý, jako chvíli po Velkém třesku.

 

III.

Šel Čas po ulici a potkal Rusa.
Rus ho přátelsky popadl za rameno, odtáhl pět let jinam a tam ho opil vodkou.
Čas se vrátil, upravil si oblek a potkal Rusa znova.
Rus ho přátelsky popadl za rameno, odtáhl deset let jinam a tam ho opil vodkou.
Čas se vrátil, upravil si oblek, a od té doby chodí v Rusku o čtrnáct dní jinak.

 

O kocourkovi a fence

Žil byl kocourek.
Žila byla fenka.
Potkali se jednou.
Narodil se kočkopes.
 

Nikdy už se neviděli,
byl to volný vztah.

 

Kočkopejsek rostl,
štěkal a kousal,
než vzal ho ras.

 

 

Všední týden v Baiku

I. PANDĚRO

Výr V. na větvi
ustupoval tak dlouho,
až se utrhla.

 

II. UTERO

Báječný brejden
diverzálních robotů
Rossumbradových.

 

III. EDA

Havran P. zchystal
růžové čarodějce
hranici lásky.

 

IV. ČRTEK

Naše paví B.
vzala si Čas do huby:
„Krutý kreténe!“

 

V. PÁPÁK

Sup Sam utáh kruh.
Věští nám z našich mršin
krásnou minulost.

 

 

Jak se stát stromem

Vyjdi do kraje.
Vyber si místo, kde chceš stát.
Stoupni si na něj.
Vyzuj si boty.
Dej ruce mírně v pěst.
Nehybně stůj.
Čekej.

 

Robert Wudy: Král zvířat a lidí

 

 

VOJTĚCH VACEK

 

Sbíječka ve skleničce

Sbíječka se octla ve skleničce. Rozhlédla se po okolí. Vše bylo zvláštně pokřivené, při stranách zúžené, uprostřed naopak vypouklé. Udělalo se jí nevolno. Vztyčila se s úmyslem prosbíjet se pryč z této pokřivené reality, ale cosi nad ní zacinkalo a jemný hlásek špitl: „Prosím, nerosbíjej mne! Jsem křehká a nejdu slepit.“

Sbíječka se ohnala a zaburácela: „Kdo to řekl?“

„Já, sklenička, zdá se, že ses ve mně ocitla.“

„Tím by se vysvětlovalo to protivné zakřivení,“ upokojila se sbíječka.

Sklenička cinkla na souhlas.

„No dobrá.“ Sbíječka si upravila kabel, aby naznačila, že se má k odchodu. „Ráda jsem tě poznala, ale už pudu. Pusť mě ven.“

„Ráda bych, ale nemohu. Jsem příliš stabilní.“

Sbíječka se zamyslela. Věděla, že rybičky v kulatém akvárku nevydrží dlouho příčetné. I ona je teď v takovém akvárku.

Zavrtěla hlavou, aby zahnala úzkost, a pokusila se vyšplhat po průhledné stěně a přehoupnout se přes okraj. Stěna však byla dokonale hladká, a tak se nevyškrábala ani o píď.

Ozvalo se plačtivé cinkrlání.

„Co bulíš?“ zeptala se sbíječka. „Jsme na tom stejně. Tobě to taky nemůže bejt po chuti, že máš v sobě kus špičatýho kovu.“

„Když ty mě určitě rozdrtíš a já s tím nic nenadělám,“ štkala sklenička.

„Tak mi poraď, jak z tebe ven bez následků?“

Stěny se zamlžily od skleniččina usilovného přemýšlení. Do mysli se jí ale vkrádala pouze představa železného zobce drtícího její skleněnou tkáň. Viděla zhroucenou hromádku střepů, odlesky blýštivé mrtvoly rozkládající se tisíc let a více. Nahlédla věky, které se přeženou přes její ostatky. Půda, beton a kamení, jimiž se obklopí na dlouhém putování pomalinku nabývající budoucností. Smrt najednou nezněla jen bolestivě.

„Není jiná možnost,“ špitla sklenka. Hrdě by zvedla bradu, kdyby nějakou měla. „Konej!“

Sbíječka se smutně napřáhla, že začne sbíjet, ale pak si vzpomněla, že funguje na elektriku, a ať hledala, jak chtěla, ve skleničce zásuvku nenašla. Jsou v pasti. Nastalo dlouhé předlouhé mlčení.

„Až zetleješ a rozpadneš se v prach, nevím, jestli to tady bez tebe zvládnu,” cinkla sklenička.

 

 

Zápisník vypelichané sovy

V lese rostl strom. A ten strom byl tak starý, že měl dutý kmen. A v tom kmeni hnízdila sova. Ta sova byla stará a nedůtklivá, protože nemohla spát. V noci létala mezi větvemi a lovila, avšak celý den, místo aby spala, zoufale se nudila, až si pírka nudou hryzala. A tahle sova, aby nudu zahnala, potají vykukovala dírou ve kmeni a všecko, co viděla, si pečlivě zapsala do zápisníku.

Jednoho dne ji přilétl navštívit starý přítel dudek. Vřele jej uvítala a hned že půjde postavit na kafe. Když odlétla, usadil se dudek na bidýlku pro hosty a jal se rozhlížet, co se u sovy změnilo od té doby, co ji navštívil posledně. A jak šmejdil očima po dutině stromu, zmerčil sovin zápisník.

„Tak sova se dala na poezii,“ usmíval se dudek. „Jaké milé překvapení.“

Když se ale do zápisníku začetl, úsměv mu ztuhl na zobáku. Nenašel v něm totiž básně, nýbrž vyprávění o sobě a o svých přátelích – a že to nebylo lichotivé vyprávění. Sova totiž zapisovala, jenom když viděla někoho ze svých známých dělat něco, co se nesmí. Jak dudek četl, dozvěděl se, že pravidla – taková ta drobná pravidla, která jsou spíše na obtíž, než aby člověku pomáhala – porušil každičký obyvatel lesa. Když se sova vrátila s uvařeným kafem, rozzuřený dudek se na ni vrhl, polámal jí křídlo a ulétl zlobit se pryč.

Zraněná sova se odplazila do ptačí záchranné stanice, kde ji ošetřili a nakrmili. Řekli jí, že se jistě uzdraví, ale nějaký čas si u nich pobude. Křídlo má zlomené, a to prý není záležitost na jedno vyspání. Ale jak už víme, sova spát nemohla. A teď, když jí nemocné křídlo nedovolovalo lovit ani po nocích, nudila se tak ukrutně, že si skoro všecka pírka nudou vyhryzala. O to víc šmírovala a stránky zápisníku se rychle plnily. A věřte tomu, nebo ne, všichni pacienti záchranné stanice se na nich objevili. Každý z ptáků si občas kdesi cosi usnadnil porušením některého otravného a nepodstatného pravidla a sova – kulaté oči navrch hlavy – rentgenovala celou stanici a škrábala jeden záznam za druhým.

A tak se stalo, že jednoho dne při vizitě pan doktor sovin zápisník objevil. A jak otáčel stránku za stránkou, rudl, až byl rudý jako mrkev. Když dočetl poslední stránku, vrátil zápisník sově a řekl:

„Tak to, sovo, vypadá, že si tady z toho všichni dělají holubník. My ale nejsme žádný holubník, jsme ptačí záchranná stanice, kde se staráme o nemocné ptáky, a tady se pravidla dodržovat musí!“

A tak doktor šel a všecky ptáky, kteří porušili byť jen to nejnepatrnější pravidýlko, vzal a vyhodil na ulici.

A protože byli nemocní, zůstali tam ležet a všichni uhynuli hlady, pod koly aut nebo je sežrali fenci. Tak se ptačí záchranná stanice vyprázdnila, jako by nemocných nebylo. Vlastně nevyprázdnila se úplně. Zbyla v ní sama samotná sova. Byla totiž jediná, o které se zápisník slůvkem nezmiňoval.

 

 

Podlouží

Ve škvíře v chodníku rostla květina. Vláha z nedaleké louže jí dovolovala nosit velký barevný květ, a jelikož byla louže hluboká a široká jako lesní tůň, obklopovaly ji desítky hřibů vykukujících ze škvír mezi obrubníky.

Jednoho dne se zpod louže vyloupl fenek, který vykročil směrem ke květině a upřel jí pohled zpříma do květu. Květina si všimla jeho očí, černých jako planety na dně kosmu, a v nich drobných, reflexně zelených pixelů. Chtěla do nich ponořit list, ale nemohla se pohnout, jelikož neměla svalovou soustavu. Fenek škodolibě vyplázl jazyk a odběhl slupnout pár hub.

Když byl sytý, líně se odšoural k louži. Než pod ni vklouzl, hodil po květině očkem, přičemž mu zpod víčka vypadl jeden ze zelených pixelů.

V noci květina nemohla usnout. Zírala na zelenou, třpytivou tečku ve tmě a úpěnlivě po ní bažila. Její konstituce jí nedovolovala natáhnout stonek a vložit si pixel do květu jako krásnou ozdobu. Poprvé v životě nenáviděla své tělo, svůj květ a tu proklatou statiku, jež jí nedovolovala tečku uzmout a stát se tak nejkrásnější rostlinou v celém městě.

Takovéto patetické a sobecké uvažování ji násilím drželo vzhůru, takže si všimla, jak třpytka mizí pod zemí a po chvilce se objevuje za kloboukem největšího z hřibů.

„Propána!“ vydechla květina. „Jak se to stalo?“

„Máme společné podhoubí, kterým je protkána zem celého města. Můžeme si podat cokoliv a odkudkoliv budeme chtít,“ ozvaly se houby sborově.

„Ale to není fér! To já neumím. Kořínky mám mrzké, sotva decimetr čtvereční. I kdyby byly objemné jako horkovzdušný balón, nezmohla bych nic, protože jimi nemůžu hýbat.“

„To my můžem. My jsme houby a můžem dělat, co chcem,“ řekly houby unisono.

„A můžete mi darovat ten pixel, co máte za kloboukem? Takových cetek si přeci můžete najít, kolik chcete.“

„Mmmmmmmm… Ne. Ale můžeme tě mučit.“

Půda se rozechvěla a ve chvíli, kdy se konečky nitek podhoubí začaly bolestivě proplétat kořeny květiny, vyšlehla z louže barevná záře a zpod hladiny se vyřinula smečka rozzuřených fenků. Vrhli se na houby a počali je masakrovat. Květina viděla, jak jeden z fenků schramstl klobouk největšího hřibu i se ztraceným pixelem, který se mu rázem zablýskl v oku. Tím byl boj u konce. Fenek přistoupil ke květině a za ním celá jeho smečka: „Jednání hub se nám znelíbilo ve chvíli, kdy narušily tvé bezbranné kořeny, ale zásah se stal neodkladným, jakmile si přivlastnily mou jiskru v oku. S houbami jsou potíže dlouhodobě, neboť jsou velmi mocné ve vašem světě. Jejich podhoubí však zasahuje i do našeho světa, takže máme právo vmísit se do jejich věcí.“

Fenek domluvil a otočil se k odchodu.

„Počkejte, pane fenku!“ zavolala květina. „Až houby znovu vybují, jistě mě zabijí.“

„To je pravda. Ale s tím my už nic nenaděláme. Nashle,“ řekl fenek a dal se podruhé na odchod i s celou smečkou. Květina však byla mazaná, a tak ji přeci jen něco napadlo: „Počkejte ještě, pane fenku, já bych se chtěla stát houbou. Šlo by to nějak zařídit?“

Fenek – už poněkud rozmrzelý, ale i dojatý touhou nemohoucí květiny pravil: „Ále, co by ne. Takové operace jsou už dnes celkem běžné.“

Příštího rána se květina probudila v klobouku s celým městem na dlani. Ale co víc: S výhledem do tajuplného světa pod louží, obývaného fenky.

A co tam viděla?

O tom snad někdy příště.

Ilustrace Alžběta Uhlíková

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Petr Borkovec

    (1970), básník, překladatel, esejista. Působil jako redaktor Souvislostí, Nakladatelství Lidové noviny, Lidových novin a Literárních novin. Je redaktorem nakladatelství Fra a dramaturgem kavárny Fra. Vydal básnické sbírky Prostírání do tichého ...
    Profil
  • Robert Wudy

    (13. dubna 1977, Praha). Básně publikoval v Tvaru, Hostu a dalších časopisech, na podzim roku 2018 mu Nakladatelství Pavel Mervart vydalo debutovou sbírku Nové pověsti. Věnuje se též tvorbě bajek. ...
    Profil
  • Vojtěch Vacek

    (1993, Praha) vystudoval knihkupectví a vydavatelskou produkci na VOŠG Hellichova. Pracuje jako knihovník. Básně, příběhy a bajky publikoval v časopisech Tvar, Psí víno, Lemurie, H_aluze a na Nedělní chvilce poezie, ...
    Profil

Souvisí

  • Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 14/2018
  • Lesk a bída překladatelství
    Rita Kindlerová, Helena Beguivinová, Kateřina Klabanová, Markéta Vinická, Miloslav Uličný, Zdeněk Beran, Dana Svobodová, Jiří Hrubý, Alena Morávková, Lenka Kuhar Daňhelová, Vladimír Medek, Jana Zoubková

    Anketa

    Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 13/2018