Milí čtenáři Tvaru,

v posledním čísle před prázdninovou pauzou vám představujeme významného chorvatského básníka Marka Pogačara, který už řadu let udivuje svou domovskou literární scénu a slaví obrovské úspěchy i v zahraničí. Pogačar je z rodu básníků-intelektuálů, což je u nás poměrně vzácná kategorie. Vzpomínám se, jak mi jeden velmi dobrý básník kdysi řekl, že na básníka jsem moc vzdělaný. Vzhledem k tomu, že mě básnicky ovlivnili především anglofonní modernisté, připadal mi tenhle „místní lyrismus“ vždycky poněkud praštěný. Pogačar ukazuje, že poezie básníka-intelektuála nemusí být vůbec nudná nebo abstraktní. Naopak jeho básně jsou expresivní a šťavnaté, obrazově bohaté a provokativní… Pogačarovo výrazné myšlení probleskuje i rozhovorem, který jsem s ním vedl. Jak svěží je například Pogačarův pohled na otázku politického potenciálu poezie! Místo aby adoroval prostoduchou a zkamenělou angažovanost, vidí hlavní úkol básníka v odhalování jazykových vzorců doby a hegemonních diskursů, které se v řeči projevují:

„Já ho svým způsobem vidím jako jistý rizomatický, kapilarní, široký a dlouhotrvající potenciální mechanismus odporu, jako svého druhu bombu v jazyce, minu položenou do jazyka, která má podvracet dominantní jazykové obrazce, která musí odhalovat trhliny v hegemonním diskursu, aby se v těchto trhlinách zahnízdila, aby jistým počtem drobných explozi vytrvale ničila a znovu definovala původní soustavu a přitom otevírala prostor, otevírala diskursivní prázdnotu nutnou pro artikulaci skutečně nového obsahu v politickém smyslu.“

Nový politický obsah se může zrodit také z básníkova svobodného aktu, poezie podle něj nemá být nějakým „kanálem“ přenášejícím předjednané ideologické obsahy, ať už se tváří sebeprogresivněji. Ne, poezie je honbou za novým významem a demaskováním nefunkčních starých vzorců. Současně toto pojetí básnictví není v žádném ohledu apolitické, naopak politická dimenze je básnické roli inherentně vlastní, ovšem paradoxním způsobem. Jak jsme tu daleko za polaritou angažovaná–neangažovaná poezie, která před lety rozdělovala českou básnickou scénu.

Archetypem básníka – veřejného intelektuála, jemuž není cizí politický život, a to ani v aktivním smyslu, a který vyvolal obrovskou revoluci v jazyce – je Dante Alighieri. Až příliš snadno zapomínáme, že Božská komedie má vedle osobního a mystického rozměru také silně politickou rovinu. Ta je ovšem také úzce spojená s prosazováním italštiny. Eliot i Mandelštam měli za to, že Dante byl prvním moderním básníkem díky naprosto vědomé práci s jazykem. Filosof Michal Hauser se před nějakou dobou vyjádřil, že Dantovo „Peklo“ je nejaktuálnějším evropským dílem, a tak jsme ho požádali o esej na toto téma. Vřele doporučuji ke čtení, ať už s Hauserovými východisky souhlasíte, či nikoli.

Přeji vám za celou redakci lahodné léto a nezapomínejme na klimatickou bdělost!