Člověk by měl číst, když chce něco psát. V mých začátcích jsme o tom měli spor s Jaromírem Typltem, bylo to v Liberci na výjezdním čtení Zeleného peří, legendárního pořadu Mirka Kováříka. Já tam coby osmnáctiletý frajírek vykřikoval, že nebudu nic číst, abych nebyl ovlivněn, a Jaromír mi oponoval, že je to úplná blbost. Což jsem samozřejmě brzy pochopil.

Postundergroundová scéna – to zní jako pokračování nějakého undergroundu. Ale jakého? Těžko říct, co přesně tím bylo myšleno, ale vzhledem k tomu, jaké místo „underground“ získal v českém porevolučním antikomunistickém mýtu, musím takové označení odmítnout.

„Ahá, a patří to vůbec do Bible?“ A já říkám: Ano, právě proto patří. Ten Kazatel, který je plný skepse, plný nejistoty, plný antimetafyziky – nevíme, jak je to s člověkem, nevíme, co bude po smrti, co po nás zůstane – a na závěr knihy Kazatel přesto zazní: A přesto. A přesto se snažit nebýt čurák.

Charlie Chaplin má v jedné grotesce krásnou scénu. Na stole najde dopis, v němž mu jeho žena oznamuje, že ho navždy opouští. V tu chvíli se otočí ke kameře zády. Vidíme jen jeho drobnou a shrbenou postavu, jak se roztřese vzlykotem a zadržovaným pláčem. Najednou vám je ho hrozně líto. Po chvíli se opuštěný Charlie obrací tváří k divákům a vy vidíte, že to nebyl pláč, co ho roztřáslo. Má v rukou šejkr a mixuje si něco tvrdšího na zapití toho, že se zbavil té megery.

S básníkem Radkem Fridrichem o odporu k nostalgii a „velkým pravdám“, o tom, jak se za třicet let změnil literární provoz, i o pevném přátelství mezi básníky.

Těžko říct, já v tom příspěvku sdílela momenty z doby raného mládí, takže by to chtělo probrat s těmi, kterými je kolem dvaceti dnes. To, že se to neděje mně nebo lidem v mém bezprostředním okolí, neznamená, že se to neděje vůbec. Mladší generace přijde s novými proslovy, tak jako to teď Billie Eilish natřela miliardářům na Wall Street, a dobře jim tak.

Vnímám, že mezi muži a ženami se za poslední roky vytvořila propast, která může být nepřekonatelná. Nevím, jestli je to tím, že ji vidím zřetelněji, protože jsem mnohem uvědomělejší, než jsem třeba byla před deseti lety, nebo jestli jsme se opravdu tak změnili my všichni, ale ta propast tu je a ochota o tom vést dialog často nízká.

Knihy zůstanou a kavárny také. Udrží je literáti a umělci, profesoři a studenti. Velmi ráda píšu v kavárnách. Ne každý to dokáže, protože je tu relativně hlučno, ale já mám zkušenost, že jakmile začnu, po pěti minutách už nic neslyším a nevidím a můžu se úplně ponořit do psaní.

Ale obecně jsem vděčná všem ženám, které se plazily, abychom my mohly chodit, a doufám, že budu svědkyní toho, jak další generace žen i mužů dosáhnou plné míry mentální, emoční a tvůrčí svobody lidské bytosti, kterou může poskytnout pouze narození a výchova v rovnoprávnosti.

Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Napsat knihu byl a stále je mým snem, nicméně je to monumentální kus práce, na kterou je třeba spartánská disciplína, a jejíž výsledek je předem nejasný. Po absolutoriu scenáristiky na FAMU se snažím být zapojený do filmového průmyslu (hit me up), což je samo o sobě náročné.

Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně… (Arnošt Goldflam)

Asi na sobě úplně nepozoruju žádný kauzální vztah „kniha přečtena = vztah k přírodě změněn“. Spíš bych využil metafory, že jsem určitou „rezonanční deskou“, kterou různé zážitky (nejen) s literaturou postupně ladí a mění, jak dokážu v kontaktu s okolním světem rezonovat. (Jakub Caha)

Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)