Jeden z důvodů, proč jsem sbírku chtěla vydat v Bílém Vigvamu, je právě to, že si hodně zakládá i na vizuální stránce knížek. Čteme celým tělem, takže i to, jak knížka vypadá, hodně ovlivňuje, jak vnímáme její text.

Odjakživa jsem četla, ale v pubertě jsem s textem začala více komunikovat. Četla jsem knihy, které mě tehdy přesahovaly. Navzdory tomu, že jsem jim ještě úplně nerozuměla a neuměla jsem z nich vyčíst všechny filosofické vrstvy, se mě hluboce dotýkaly. Byl to pro mě podstatný moment: toto cítím, když čtu nebo poslouchám hudbu nebo když se dívám na film.

V dnešním světě se dozvídáme o ledasčem a víme toho hned hodně. A efekt médií je takový, že ukazují svět v negativnějších barvách. Stačí jít po titulcích. Často se ale ukáže, že i když titulek hlásá něco, co je hrůza, v textu už je to o něco menší hrůza.

Druhá světová válka a železná opona tohle úplně rozbila, když svět rozdělila na dva znepřátelené bloky a střední Evropa začala mít pocit, že si musí vybrat buď Východ, nebo Západ. Tím pádem ale z podstaty věci přestala být střední, přestala být místem, kde se lidé setkávají.

Myslím, že literatura se brzy stane specifickým koníčkem. Jako když někdo sbírá staré hodinky nebo chodí na ryby. Přesně tak vznikne i skupinka lidí, kteří budou rádi číst rozsáhlejší texty. Ono ale pak nastává zvláštní paradox, vezmeme-li v úvahu, jak v této adaptaci na změnu zaostává škola.

Jenom plním poznámky v mobilu blbostmi, a když mě napadne něco zajímavého, radši to rychle zapomenu.

Měl jsem vždycky velkou výhodu v tom, že jsem si vymýšlel a realizoval ty vedlejší předměty, kde jsem na různý způsob experimentoval a třeba jsem se i bavil. Patnáct let jsem se intenzivně věnoval se studenty divadlu a počítám do toho samozřejmě i Literátní fabriku, Interpretační seminář, Úvod do studia věd nebo Základy evropské kultury.

Snažím se psát rychle, s co nejmenším odstupem od okamžiku události. Přepsat rozhovor, udělat reportáž atd. Teď jsem se díval na příběh z Chersonu, ženu v něm nesou z člunu a ona strašně řve. Je to náročné, je to těžké. Obzvlášť když lidi umírají.

Zabývám se dějinami 20. století, mimo jiné tedy. Především mě zajímají formy totality a to, jak se etablují ve společnosti a jak v ní působí. Protože si myslím, že jsou organickou součástí moderní společnosti a jsou tady stále přítomné, jen jsou skryté pod povrchem. A pokud si na to nebudeme dávat pozor, zase to dřív nebo později v plné síle vyplave na povrch a budeme se divit.

Jsme mladá země a mládí touží po experimentování. Oficiální slogan Slovenska byl donedávna Good Idea – Slovakia. Při sledování sportovních přenosů v hospodách však obecenstvo dává najevo nespokojenost s good ideas. Bože, sakra, to snad ne, proč zas ten trenér experimentuje se sestavou a ani tenhle experiment se hrou na dva útoky nevyšel.

Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně… (Arnošt Goldflam)

Asi na sobě úplně nepozoruju žádný kauzální vztah „kniha přečtena = vztah k přírodě změněn“. Spíš bych využil metafory, že jsem určitou „rezonanční deskou“, kterou různé zážitky (nejen) s literaturou postupně ladí a mění, jak dokážu v kontaktu s okolním světem rezonovat. (Jakub Caha)

Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)

Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.