Když jsme se nedávno potkaly, říkala jsi, že teď na podzim máš hodně autorských čtení, bereš si na ně dokonce volno z práce. Je to pro tebe priorita?

Vždycky jsem se při hledání práce řídila tím, aby byla kombinovatelná se psaním a se vším, co k tomu patří, což je i cestování na čtení a besedy. Práce v redakci kulturního zpravodajství mi to umožňuje. Jelikož je dům otevřený 24/7, můžu mít směnu o víkendu a pak odjet třeba v úterý. Což je super. Ale zároveň si hlídám, aby mi finanční ztrátu pokrylo to čtení. Snažím se dodržovat pravidlo, že by pro mě vystoupení nemělo být prodělečné. Někdy teda zhřeším a pak si to vyčítám. Každopádně je to důležitý aspekt, jedině takto naučíme organizátory platit spravedlivě všem.

Kterých akcí ses v poslední době účastnila?

Skvělý byl festival Inverze v Ostravě s výborně připraveným moderátorem Ondřejem Hrabalem. Následoval festival malých nakladatelů Knihlava v Jihlavě, potom Pardubice, Lázně Bělohrad, v předvečer smrti Diane Keaton, a Microfestival v Praze. Podzimní „turné“ jsem zahájila na Ortenově Kutné Hoře, kde jsme spolu byly coby porotkyně.

Plánuješ si čtení aktivně sama, nebo čekáš, kdo tě osloví?

Oslovují mě organizátoři a často mě musí urgovat, za což se tímto omlouvám. Když mi někdo napíše při natáčení, většinou si to nezvládnu ani přečíst – soustředím se na práci, reportáž jde obvykle večer do vysílání a já například nabírám rozhovor a nemůžu to jen tak zalomit. A pak na to už třeba zapomenu. Takže se mi pak lidé po dvou dnech připomínají, jestli tedy ano, či ne. Kolega mi už z legrace říkal, že bych potřebovala mluvčího.

Tvoje tvář s hebkým odrazem je soubor krátkých prozaických útvarů. Je o prózu větší zájem než o poezii, nebo nepozoruješ rozdíl?

Osobně ne. Tahle próza je ale žánrově tak hraniční, že mě na setkání se spisovatelkou, co napsala perfektně vyrešeršovanou knihu nebo striktně lineární příběh, organizátoři stejně nepozvou a nikomu to, myslím, žíly netrhá. Oproti dvěma předchozím knihám jinak nevidím v míře zájmu rozdíl, navíc si myslím, že se poezie na autorská čtení hodí líp. Na úryvky z próz se jako posluchačka hůř soustředím. K únosnosti pomáhá „herecký“ přednes, což bych neuměla. Proto si některé texty z nové knížky na vystoupení nevybírám – nejsem schopná rozhlasového přednesu. Líp fungují údernější texty s repeticemi – a poezie. To zvládnu přečíst i já.

Jaký typ besedy nebo čtení ti vyhovuje nejvíc? Nebo máš ráda pestrost?

Mám ráda pestrost. S věkem se ale mění typ akcí, na které mě zvou. Když mi bylo devatenáct, bylo nás dvanáct vystupujících, každý měl desetiminutový blok a odehrávalo se to bez honoráře v nějakém absurdním podniku. Jednou jsem se podívala na eventy, co budou po nás, a zjistila jsem, že tam za dva dny bude swingers party. Ve stejném prostoru se stejným pódiem. Takhle jsme začínali. A vsadila bych se, že to tam bylo i před námi. Ve stejném prostoru se stejným pódiem… Teď už jsem víc „instituce“ a často jezdím na tematické besedy, obvykle jde o postavení ženy v literatuře. Přesto mám nejraději, když se čte a povídá o textech, a taky když se zapojuje publikum. To mě baví víc než akce typu – řekněte mi, jaké je to být žena a psát… a přežít.

Jak se k tomu stavíš? Nesvádí tě to k ironii?

Ani ne, možná občas… Fascinuje mě spíš, na kolik akcí s touhle tematikou už mě pozvali, kolik peněz se muselo nalít do těchto diskusí, které nevedly k žádnému řešení, jen se přesvědčovali přesvědčení… Někdy se víc otázek týká toho, jak se jako žena prosadit na literární scéně, než samotné knihy. „Jak to zvládáte?“ je sice hezká otázka, ale možná by stálo za to zodpovědět ji tím, že nás prostě začleníte a budeme se bavit o tom, že vyšla naše kniha a že je taková a jsou v ní tyto postupy a třeba i nějaká témata.

V čem ještě vnímáš zmíněný posun?

Debutovala jsem v jednadvaceti, pak přišla Cena Jiřího Ortena – a v ten moment i lidé, kteří mě dřív měli rádi, najednou cítili potřebu mě shazovat. O deset let později si to už nikdo netroufl. Čačak jsem vydala ve třiceti, tenhle věk je možná nějaká hranice, byť mi to připadá hloupé. Ageismus se ale projevuje i na druhou stranu, někteří se chovají nehezky zase ke stárnoucím lidem. Podle mě by se tvorba neměla posuzovat věkem ani genderem.

S tím nelze než souhlasit. Přesto se to děje.

Já už se naštěstí nesetkávám s tak pitomými reakcemi jako na začátku. Přitom jsem do toho nešla s žádnými ambicemi, mě to jenom bavilo a přijímala jsem nabídky. Kdyby to nešlo samo, nebudu se vnucovat. Řekla bych, že podobně na tom teď jsou Apolena Vybíralová nebo Olga Wawracz a řada dalších z generace Z, je o ně zájem přirozeně – Olga se mi ale třeba svěřila, že na Databázi knih si nějací lidé vytvořili účet jen proto, aby jí mohli dát hodnocení „odpad“, protože nesouhlasí s jejími politickými názory, které uveřejňovala na síti X. Vždycky se najde někdo, kdo mladšího člověka rád poučí. I když možná by to udělali i bez ohledu na její věk, kdo ví. Tady lidi vytriggeruje i kritika politických autorit a cokoli, co zní jako sociální přístup, protože by to mohl být komunismus, i když jsou to řešení často využívaná na Západě, kam údajně patříme. A ona se svými názory netají.

Sleduješ mladou scénu systematicky? Výbornou práci v této oblasti odvádí třeba edice Mlat.

Sleduju, i díky práci v kulturní redakci, i díky čtením, na která jezdím. Edice Mlat je skvělá, byla jsem na křtu sbírek právě Olgy Wawracz a Sufiana Massalemy. Editor Dominik Bárt ví, koho oslovit. Bílý Vigvam zas vydal dvě Nely, Haluzovou a Bártovou. Adolescent dělá super práci a doporučit lze třeba další sbírku Petyi Stach s půvabným, avšak i znepokojivým názvem Od svého vyoutování nosím jen boty ve kterých můžu bojovat nebo utéct.

Vraťme se teď k tvé letošní novince. Zahrnuje texty z let 2011 až 2025, který z nich je nejstarší?

Nejstarší je text „Korejky aneb vodítka mohou trouchnivět“, napsala jsem ho na začátku vysokoškolských studií. Paralelně vznikal můj debut Co s tím, který vyšel v roce 2014. Psala jsem tehdy blog a ty texty vznikaly spíš mimochodem. Přišla jsem domů, chtěla jsem si zaznamenat nějaký nápad, tak jsem to napsala na blog a lidé to četli a bylo jich i celkem dost. Jenomže jsem se také poprvé setkala s nepříjemnými věcmi, jako je stalking nebo urážky. Došlo to tak daleko, že jsem pro veřejnost blog uzavřela a chodili tam jen lidé s přístupovým heslem. Ale pořád tam chodili. Bohužel jsem musela přistoupit k takovémuto opatření, protože když ti přijde hodnocení toho, cos měla ten den na sobě, otáčíš se pak za sebou i na ulici. Ten blog byl hodně otevřený, sice jsem nikde neuváděla příjmení, ale měla jsem tam fotky a z textů bylo jasné, kde studuju a jaký obor. Byla jsem tedy dohledatelná, a když mi začaly chodit divné zprávy, docela jsem se bála.

Byly nepříjemné, nebo obtěžující?

Oboje. Dost často se objevovaly i anonymní hejty na moje psaní, s fundovanými odsudky typu: „dokud jsi byla na gymplu, ještě ty texty stály za to, ale teď…“ Přitom tam byl asi tříměsíční rozdíl a nikdy nikdo neuvedl argument, proč je to o tolik horší. Část těch textů každopádně vyšla v debutu a jeden teď v nové knize. Druhá nejstarší próza v ní je „Kočka za oknem“. Ta vznikla v okamžiku, kdy jsem se měla učit na nějakou zkoušku na bohemistice a samozřejmě se mi hrozně nechtělo, přiznám se, že jsem nebyla zrovna studijní typ. Řídila jsem se pravidlem – když se ti nechce učit, začni psát, však máš tři pokusy, ale popud ke psaní jen jeden a ten je teď… Tenkrát jsem četla o Šaldovi, že se v určité fázi života musel rozhodovat, jestli se bude věnovat kritice, anebo vlastní tvorbě, a rozhodl se pro kritiku. Nejdřív jsem si říkala – ty by ses taky měla věnovat kritice, když to studuješ, a navíc je to ta takzvaná služba literatuře… ale za deset vteřin jsem věděla, že ne, stejně se to nenaučím, jdu se věnovat nápadu, který teď přišel. A napsala jsem text „Kočka za oknem“. A tak nikdy nebudu literární kritička, protože by to byl „střet zájmů“. Nemohla bych dělat oboje. Tak jsem se rozhodla a jsem autor.

Psala jsi někdy recenze?

Ano, když jsem byla v redakci Psího vína, ale nemyslím si, že to byl kdovíjaký přínos literatuře. Když se ponořím do cizího textu, nasazuju si klapky na oči, abych neokoukávala cizí metody a šla dál vlastní cestou. Práce kritika ale samozřejmě vyžaduje, aby se člověk na autora do jisté míry napojil, a to by mi dělalo problém, protože bych měla pocit, že ho, i třeba nevědomky, později vykrádám. Takže mám svoji metodu četby, která jde spíš po povrchu, a v určitých obdobích nečtu vůbec, protože by mě to ovlivňovalo. Takový přístup bych si jako kritik nemohla dovolit. A nevím, třeba jsem fakt mizerná spisovatelka, ale věř mi, že kritička bych byla mnohem horší. I když si často něco myslím.

Jak vznikl nápad shrnout v knize texty za tak dlouhé období?  

V roce 2020 jsem odjela na tři měsíce na stipendium do Budapešti, kam jsem se hlásila s tím, že pracuju na prozaické knize. Ale dopadlo to jinak, jak už to tak u rezidentských projektů může dopadat. Hlásila jsem se s novelou „Záznam z vyšlechtění pekla“, která zazněla jen jednou dvakrát na čteních, na nichž absolutně nefungovala, je to totiž docela těžký, ulítlý a trochu pesimistický text. Chtěla jsem ji tam dopracovat a pak vydat. Jenže v Budapešti jsem zjistila, že se jí vlastně nechci zabývat a že se raději podívám na ty krátké prózy. V Toldi Mozi jsem si otevřela notebook a vytvořila soubor textů. Byly v něm i plevelné věci a publicistika, prostě jsem sesbírala vše, co se dá nazvat prózou. Po čase jsem to začala redukovat a zároveň vznikaly další texty, i když ne se záměrem je nutně někam řadit. Prostě jsem dál psala, jednou za čas jsem se k tomu vrátila, pozměnila strukturu knihy a doplnila nové texty. Pak jsem na to zase rok nesáhla. Neměl to ale být pel-mel „Alžběta napsala různé druhy próz, hleďte!“ – hlídala jsem si, aby texty tematicky korespondovaly.

Jakým způsobem?

V určité fázi, to zas bylo v kavárně Bethesda na Kamenické, jsem si soubor otevřela a narazila na jednotící linii „mezi politikou a láskou“. Vytiskla jsem si texty, dala do kroužkové vazby a ke každému jsem si napsala P, nebo L – jestli je v něm víc politika, nebo láska. Je to jako pravá a levá. Pak jsem je třídila a snažila se o vyváženost politiky a lásky a nakonec jsme se sešli s redaktorem knihy Vojtou Staňkem, pro změnu v kavárně Liberál, a i on se mnou řešil pořadí. Už jsme nic nevyhazovali, naopak jsme přidali zmíněné „Korejky“. Vojtovi se nejdřív nelíbily, ale na druhé čtení je schválil. Pro mě je zpětně šikmou plochou text „Hezky česky“ o překladatelích a podmínkách práce, který jsem napsala začátkem letošního roku. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli ho do knihy dávat. V Hostu pak vyšla recenze, která přítomnost téhle satiry zpochybňuje, takže vlastně s recenzentem souhlasím. Ale to už je holt, hm, riziko podnikání, lepší než nevytočit zatáčku v autě nebo někomu hnusně ublížit.

Byť jde o prózy, je v nich i dost poezie. „Smíšené“ útvary ti evidentně vyhovují.

Určitě. Ale pokud jde o moje směřování, asi víc přecházím na vypravěčskou linii. Ale pořád hodně píšu rýmované básně včetně sonetů.

Vyjdou jednou v samostatné sbírce?

Pokud je někdy někdo vydá. Zatím ze mě pořád ještě lezou. Až se to zastaví, tak třeba…

Čím tě pevné formy přitahují? 

Rýmované básně píšu odjakživa. Přitom na Ortenově Kutné Hoře mladým básníkům často říkáme, ať se zkusí rýmování zbavit, viď – kážu vodu, piju víno. V mém případě to možná souvisí i se zpravodajským drilem. Jsem zvyklá vytvářet reportáž do stopáže a už při psaní odhadnu, jestli se trefím. Tohle je v něčem podobné. V hlavě mám představu, v jednu chvíli se zasekne na nějakém rýmu a pak jen sleduju, že to vlastně vychází na čtrnáct veršů. Ale netlačím se do toho. Mám i kratší texty nebo básně, kde je o verš víc.

V roce 2023 vyšlo druhé, revidované vydání tvého debutu Co s tím. Jak se to seběhlo?

Oslavila jsem, že debut byl vyprodaný – měla jsem radost, že už se k němu nikdo moc nedostane, protože mě štval. Petr Štengl mi jednoho dne do Bethesdy, to byla v té době taková moje kancelář, donesl svou novou knížku a pár výtisků, co zbyly. Po mém proslovu na Sjezdu spisovatelů prý nastal raketový prodej, tak mi schoval posledních pár kusů. A já po čase začala uvažovat o druhém vydání, ale upraveném. Na původní koncepci mě totiž nakonec některé věci štvaly. Byly tam vesměs texty z blogu a zpětně jsem litovala, že tam některé jsou a jiné naopak ne. A poslední text jsem psala na sílu, jen abych ten soubor uzavřela. Takže ten šel pryč a pak došlo k výměně dvou textů ze stejné doby, ale zůstaly tak, jak vyšly na blogu, možná s pár zásahy, protože moc dobře neumím český pravopis. Pořád to má být sbírka, kterou psala holka, které bylo devatenáct, maximálně dvacet jedna. A básně zůstaly všechny.

Druhé vydání vyšlo v JT’s nakladatelství Honzy Těsnohlídka. Nemrzelo to Petra Štengla?

Myslím, že ne, sbírka už navíc nebyla k prodeji a práva dávno propadlá… V té době si nás Honzou na čtení často vybírali do tandemu, zřejmě jsme komplementární. A tak jsme spolu jezdili a tohle dohodli. Sbírku Čačak vnímá Honza kriticky – tvrdí, že je nesrozumitelná a on že by něco takového nevydal. Tak jsem navrhla, ať znovu vydáme debut. Vždycky jsem tu knížku chtěla trochu přepsat a tohle byla příležitost. On souhlasil a hodně mě namotivoval, donutil mě to udělat i docela rychle. Honza má takový pojízdný cirkus s knihami, aktivně svým autorům domlouvá čtení. Tahali jsme s sebou krosny s knihami a ty jsme prodávali a občas i dávali všude a všem.

Jak píšeš? Do počítače, nebo i na papír?

Dlouho jsem psávala rukou, a pak jsem zjistila, že jednodušší je psát do notebooku. Hodně se to změnilo, když jsem si – za peníze vyběhané při provázení turistů na Pražském hradě a jinde – pořídila MacBook. Zvykla jsem si ho nosit jako Ježíš Kristus kříž na zádech a otevřít si ho třeba ve vlaku. Ale zrovna báseň, kterou nedávno otiskla Ivana Myšková v Hobuletu, jsem napsala rukou. Vyšla jsem z bytu jen s klíči, načež mi začaly naskakovat verše sonetu. Musela jsem si je zapamatovat, při té příležitosti ještě spálit jeden dopis od staré lásky a doufat, že mě nezavřou za žhářství, pak odemknout… V bytě mám lampu s červeným a zeleným světlem, tak jsem zapnula to zelené a na účtenku ze supermarketu si freneticky zapsala text, mezitím už jsem zahlédla na mobilu zmeškané hovory z práce a odevšad. Celé to nicméně byla otázka tak dvaceti minut velké svobody.

S Honzou Těsnohlídkem, Radkem Malým a Romanem Poláchem jsme v porotě soutěže pro básníky do dvaadvaceti let Ortenova Kutná Hora. Autoři mají možnost přijít na tzv. seminář a probrat s námi svou tvorbu. Jaké to pro tebe je – tím spíš, že sama jsi debutovala velmi mladá?

Připadá mi, že to je skvělá cesta, navíc u toho člověk nezestárne. Udržuješ si kontakt s mladými autory. Osobně z toho vyvozuju, že hodně věcí zůstává neměnných. Vždycky se najdou romantičtí hrdinové, kteří se svazují do rýmů a ustálených forem. Kdyby byla taková porota v šedesátých letech, klidně by jí mohly přijít některé z textů, které chodí nám – a pak jsou lidé, kteří nacházejí svůj styl a píšou vlastním, současným jazykem. To mi připadá nesmírně osvěžující. Navíc na semináři autora skutečně vidíš a napojíš se na něj. Je to i psychologická práce.

Proto jsme po čtyřhodinovém semináři všichni vyčerpaní.

Přesně tak. Ale je to ohromně obohacující. Doufám, že i pro ně.

Letos přišlo přes osmdesát příspěvků. Jaký musí text být, aby v tom množství zachytil tvou pozornost?

Připadá mi zajímavé zmínit, že když se sejdeme jako porota, shodneme se téměř jednohlasně na příspěvcích, které projdou prvním sítem. Pak už debatujeme o tom, co se komu líbí víc a kdo dostane cenu nebo čestné uznání, ale nikdy jsme se nepohádali, že něco, co někomu z nás přišlo dobré, jiný považoval za úplně blbé. Takže zřejmě máme podobná kritéria. Pro mě je důležité vidět, že autor umí, byť ne třeba zcela dokonale, pracovat s jazykem, má v něm určitou osobitost a nápaditost i nějaký druh odvahy.

Jaká jsi byla ty, když jsi s psaním začínala?

Jsem jedno z těch dětí, co se samy naučily číst. Máma někdy vzpomíná, jak mě viděla sedět v pokoji s dětskou knížkou a ptala se, co dělám. A já – no, čtu si. Ještě jsem nechodila do školy. Tak mě vyzkoušela a zjistila, že to fakt umím, a naši si toho ani nevšimli. Četli mi před spaním, většinou táta, já mu koukala přes rameno na ta velká písmena a pochopila jsem, co které znamená. Takhle jsem se naučila číst i psát. Měla jsem sešitky, kam jsem si velkými písmeny zapisovala v předškolním věku.

Pamatuješ si, jak ses při dětských pokusech o tvorbu cítila?

Vnímala jsem to jako něco přirozeného. Přitom mi to nikdo neukazoval, nejsem z žádné literární rodiny. Ale ke čtení mě rodiče vedli, táta mě brával o sobotách do knihovny, ale psala jsem tajně. Člověk se do psaní nějak uzavře, je to jeho svět. Milovala jsem víkendy. Měla jsem pokoj se starším bratrem, ale později už jezdil na víkendy pryč a já si živě vybavuju to blaho, že naši jsou někde zašití nebo dokonce mimo byt a já tam můžu sedět se svým sešitem a psát si. Byla to činnost jenom pro mě, zažívala jsem pocit naprosté svobody. A bylo mi úplně jedno, co píšu a jestli je to kvalitní.

Dítě o tom asi nepochybuje, ne?

To asi ne, to je fakt.

S rodiči jsi nějakou dobu žila v zahraničí. Bylo ti tam psaní „domovem“?

Rozhodně. Když jsme pobývali v Liverpoolu, bylo mi čtrnáct až šestnáct. Takhle to zní jak privilegium, ale bylo to spíš náročné, můj otec tam odjel mimo jiné proto, že už tehdy nedávaly české příjmy a výdaje smysl, zvlášť pokud člověk žil s rodinou v nájmu, což v té době ještě nebylo úplně běžné. Táta měl jeden čas dvě práce a pak se to nějak zlomilo a prošel pohovorem na univerzitě v Anglii. A tak za tutéž práci v důstojnějších podmínkách dostával výrazně víc peněz. Já tam byla s ním a už jsem psala blog, byl to pro mě kontakt s Čechami a s domovem. Pražští spolužáci, kteří mi chyběli, díky tomu věděli, co dělám. Ale byla to i taková stylistická cvičení. Liverpool je docela náročné místo pro život, i když my jsme naštěstí bydleli v celkem hezké čtvrti. Náš dům stál v ulici kolmé na tu, kde se narodil John Lennon, jen pár ulic od nás byla Strawberry Fields a některé autobusy měly konečnou na Penny Lane. Takhle to zní idylicky, ale ve skutečnosti to bylo špinavé město, ne moc bezpečné, a škola byla úplné peklo. Takový, popravdě zbytečný, dril jsem v Česku nezažila. Museli jsme nosit uniformy, černé s žíhanou žlutou kravatou a bílou košilí. Neustále nás kontrolovali, jestli máme skutečně všechny ty propriety, a pokud ne, byl to pak opravdu nedůstojný den plný keců. Naše znalosti byly míň podstatné než to, jestli na sobě náhodou nemáme tmavě modrý svetr místo černého.

Bylo tam víc zahraničních studentů? 

Takových šedesát procent. Britové se s námi skoro nebavili. Já byla z Prahy zvyklá, že se k nám na gymplu vyučující chovali jako k malým dospělým. Volné hodiny jsme trávili na Petříně, měli jsme určitou svobodu tak od jedenácti, Praha byla proti Liverpoolu sakra bezpečné místo. A teď jsem přišla do školy, kde bylo snad patnáct set studentů, z nichž někteří vůbec neuměli anglicky. Byli jsme rozděleni do tříd, ze kterých nás pak různě přesouvali podle výsledků, neměli jsme tudíž stálý kolektiv. Na tělocviku jsme hráli hru s názvem Rounders, nikdy jsem nepochopila její pravidla. To jsme nosili žluté polotričko a černé kraťásky, i když byla zima jak v psírně. V Liverpoolu se mluví s hodně specifickým přízvukem, scouse, kterému nerozumějí ani někteří Britové. Školu jsme měli každý den stejně, od devíti do 15:50. Ráno jsme šli na registraci, tam nám udělali docházku poprvé a zkontrolovali oblečení a boty, pak znova ve třídě a po celý den jsme nesměli opustit prostor školy. Zároveň nás o volné hodině v tom britském počasí nepouštěli do tříd, takže jsme to promrzli venku.

Našla sis mezi spolužáky kamarády?

Měla jsem dobrou kamarádku Ann z Hongkongu a Gladys z Nigérie, pak jsme vzaly pod křídla malého Číňana, který neuměl anglicky, a tak pořád jen sprostě nadával v mandarínštině (to mi říkala ta Ann, která uměla mandarínsky i kantonsky). Somálka Khadra a Syřan, jehož jméno jsem zapomněla, protože tam byl jen krátce, taky neuměli anglicky, jen skákali po stolech. Byly to projevy jakéhosi zmaru, stesku po domově a taky traumatu, který si z něj při dost náročné cestě odnesli. Na britské děti, které se nemohly vymlouvat na jazykovou bariéru, ale přesto také skákaly po stolech, učitelé bez ustání ječeli, nevznikal žádný moc konstruktivní dialog. Byli to často lidé z nižších společenských vrstev. Ale! Na obhajobu toho všeho mohu říct, že tyto zkušenosti člověka v jistém smyslu posunou.

V jakém smyslu?

Paradoxně v tom bordelu fungovaly základní hodnoty, vstřícnost k jinakosti – řada lidí byla otevřeně queer. Učitelé sice furt ječeli, ale jinak jednali korektně, byly nepřípustné jakékoli milostné poměry mezi nimi a studujícími. Když jsem se vrátila do Prahy, tak jsem tohle občas viděla a docela mě to překvapovalo. Nebo se někteří učitelé s částí kolektivu vídali mimo školu a s těmito studenty si tykali. A pak jim hodnotili písemky. Tohle by v Anglii neprošlo, učitelé do žádných familiérních vztahů se studujícími nevstupovali. No a pak taky člověk získá určitý dril. V pražské škole jsem vynaložila víc energie na vymýšlení řešení, jak něco občůrat, než abych to skutečně udělala. K tomu britský systém nesvádí, je nastavený tak, že jsou požadavky splnitelné, i když jsou občas otravné.

Díky tomuto drilu možná dobře zvládáš práci ve zpravodajství.

Jo, ale v Česku jsou hranice mnohem tekutější, posuvné, a naopak nálož, kterou jsme dostávali na gymplu – memorování zbytečností apod., byla kupodivu hůř zvladatelná než požadavky na britské škole. Nicméně dá se říct, že Británie je jeden z mých pseudodomovů. Jejich seznam se pak rozšiřoval. Žila jsem rok v Bordeaux a zjistila, že jsou i jiné ciziny. Zrovna před týdnem jsem byla ve Francii zase, mám tam doteď vazby, a šla jsem se podívat k oceánu. Na cestě byla páska se zákazem vstupu, ale viděla jsem, že tam nějaký pán přede mnou prochází, tak jsem ho následovala. Cestou zpátky jsem potkala chlapy v oranžových vestách, říkala jsem si, že mi určitě vynadají, a oni mi jen řekli bonjour. Ve Francii se pravidla taky občas potutelně porušují, ale pak se zas něco bere smrtelně vážně. Co ale musí zaznít – že tohle je můj pohled na svět, na ty kultury, a jsou to moje zkušenosti, kterými cosi zobecňuju. Celé je to pak ještě mnohem složitější a trošičku jiné.

To je samozřejmé. V Praze jsi tedy chodila na víceleté gymnázium?

Ano. Musela jsem dělat srovnávací zkoušky, abych se mohla vrátit do své třídy, což jsem chtěla. U komisek jsem měla snad ze všech předmětů čtyřky, ale prolezla jsem. Mám, nejen z té doby, hrozné vysvědčení a je mi to úplně jedno. Tohle mě ale trochu děsí, ten tlak na mladé studující teď. Protože studijní výsledky, když je člověku šestnáct, nic neznamenají. Pracuju v České televizi a společnost mě vnímá jako spisovatelku, zve mě na besedy a zajímá se o mé názory… a přitom mi na základce v IQ testu vyšla lehčí retardace, IQ 89. A v matematickém Klokánku jsem měla historicky nejhorší výsledky. Dělala jsem několik reparátů, tuším v kvartě, po pobytu v Anglii, kde jsem zas patřila k silným studentům. Nicméně vrátila jsem se do své třídy a i díky tomu, že jsem předtím byla vytržená ze svého prostředí, jsem měla hodně ráda češtinu. Sice ji doteď pořádně neumím, ale pořád ji mám ráda, i další jazyky.

Jak ses pak cítila na filozofické fakultě? Přiznávám, že já tam moc šťastná nebyla.

To mě mrzí. Mně se líbilo, že se můžu ztrácet v kolektivu. Nekladl se důraz na to, jestli chodíme na přednášky, takže jsem na ně samozřejmě nechodila a na konci semestru hrabala prstíkem u snaživých lidí o poznámky. Místo učení jsem pak radši napsala pět povídek, takže od zkoušek jsem místy letěla. Na bakalářkách mě vyhodili od jazykového testu, ale řekli mi, že můžu zkusit ústní zkoušky, abych měla aspoň část. A tam mě vyrazili z literatury sedmdesátých let, protože jsem neřekla vůbec nic. Přišla jsem tam v okopaných botách a ve strašných hadrech, zatímco ostatní byli slušně oblečení. Vůbec mi to nedošlo, podle mě jsem byla úplně mimo a moc jsem na to studium nekladla důraz. Vedla jsem intenzivní paralelní život, měla jsem i několik čtení týdně, v těch pofidérních klubech. Těšila jsem se na konec týdne, že budou čtení, budou párty, kámoši, lásky – to jsem prožívala víc, studium se nějak odehrávalo po povrchu. Neměla jsem ani kartičku do Národní knihovny a do studovny v budově Jana Palacha jsem poprvé zašla až na magisterském studiu. Chodila jsem do Městské knihovny, dělala jsem jen to, co bylo nutné.

Původně jsi ale studovala rumunštinu. Proč sis vybrala právě tento jazyk?

Dnešní děti běžně mají spolužáky z různých zemí, ale za nás to byla veliká výjimka. Ovšem v Británii to bylo úplně běžné. Zapomněla jsem zmínit spolužačku jménem Pryianka Lalaji, dnes je z ní bollywoodská hvězda s milionem sledujících na Instagramu. Což možná na indické poměry není tak moc, nevím. Zatáhla mě do své rodiny, zvala mě na bollywoodské tance, pak se zase konal festival africké kultury… Díky tomu, že jsem si s těmi lidmi povídala, jsem se dost dozvěděla. A tohle mi pak v Česku chybělo. Ponořila jsem se sice do češtiny a do psaní, ale po čase jsem poznala, že nechci zatvrdnout v jednom jazyce a jedné kultuře. Na ČT2 v noci běžel Filmový klub a dávali i filmy z rumunské nové vlny. Už jsem jakžtakž uměla francouzsky – dnes mám francouzštinu na vyšší úrovni než rumunštinu, tou teď skoro nevládnu –, tak jsem tomu trochu rozuměla a ten jazyk mě něčím fascinoval. A začala jsem chodit na nepovinné kurzy rumunštiny. Navíc do mě na bohemistice hustili, že s jednooborovou češtinou se neuživím, s radou „najdi si bohatého manžela“. Napadlo mě, že když se naučím rumunsky, můžu být třeba soudní tlumočnicí. Tak jsem se s krosničkou vydala do Temešváru na zkušenou.

Sama?

Jasně. Jakmile jsme autobusem vjeli někam k Aradu, probudil mě discopop z rádia a taky výmoly na vozovce. Bylo šest ráno a malé děti žebraly na benzínce u autobusáků, ti jim nic nedali, ale pohladili je po hlavě… Po návratu z Temešváru jsem hned dělala opravné státnice, díky tomu mě vzali na magistra a moje další destinace byla v Olténii. Tam už to bylo trochu jiné, víc ničoty, která spočívala v tom, že od kolejí nejezdila ke škole veřejná doprava a vyučující nám doporučili, ať jezdíme taxíky… Což dělali Srbové a Bulhaři a první den Chorvati, ti se pak přidali k pěšímu odboji – se mnou chodili ještě Němci, Španělé a Poláci. Bylo to vyčerpávající, i to, že jsme se museli dovolávat základních věcí, co k tomu stipendiu, tehdy hrazeném nevím kým, ale byly to tisíce eur, patřily. Třeba odpolední program s místními institucemi. Pak nás, po urgenci, že máme v rámci stipendia i výlet, skutečně odvezli na výlet, do župy Vâlcea, lezli jsme po horách, viděli kláštery, solnou jeskyni a potulná štěňátka v lese. Jednomu Srbovi tam pak ukradli smrduté boty, co si dal po túře větrat na parapet, a já nějak rezignovala, odjela do Bukurešti a pak zpátky do Čech, kde mě to ale taky štvalo, a tak jsem po nějakých dvou třech měsících našla způsob, jak odcestovat do Bordeaux. Díky projektu EU, který už tuším neexistuje.

Kde se cítíš nejvíc doma? Jsi učiněná světoběžnice!

No to nevím, nikdy jsem neopustila kontinent. Doma jsem tady, ale doma se cítím taky ve Francii.

Čím to je?

Díky tomu, že umím jazyk, na mě aspoň v menších městech nekoukají nijak svrchu. Francie je pro mě taková hebká, byť někdy taky ostnatá, náruč plná dobrého jídla a často i dobrých lidí, kteří si ale máloco nechají líbit. To se tu pak glajchšaltuje do předsudků, že furt stávkujou. Což je pravda. Taky mají, pořád ještě, jinou životní úroveň a některé věci jsou tam prostě nemyslitelné. Mě pobyt tam před lety dost ponoukal k tomu, abych se ozývala v případě bezpráví. Například jsem si kupovala kalhoty a asi spíš omylem mi naúčtovali vyšší částku. Tak jsem se vrátila a oni mi poslali rozdíl na účet. A já si řekla – vidíš, ono to může fungovat, i když máš přízvuk a je ti kolem dvaceti! Z Česka jsem byla zvyklá dostat automaticky sprdunk za to, že vůbec vstoupím do obchodu, natož že něco potřebuju. Pomohlo mi to pochopit, co je lidská důstojnost a že ji nesmíme lidem upírat. Předtím jsem pracovala za sedmdesát pět korun na hodinu v antikvariátu a neměla budoucnost. Tohle mi budoucnost dalo. Letos jsem se díky psaní mohla na měsíc vrátit do téhož regionu, do města La Rochelle, které leží asi dvě hodiny od Bordeaux, už přímo u oceánu. Byl to do značné míry návrat domů.

Byla jsi tam na tvůrčí rezidenci?

Ano. Měla celkem přísná kritéria, vyžadovala plynnou francouzštinu a smlouvu s nakladatelem. A já zrovna náhodou měla obojí.

Na jakých textech jsi tam pracovala?

Odjela jsem tam pracovat na pokračování tematické linie „mezi politikou a láskou“, už to měla být celistvá próza. Jenže se mi tam ten koncept začal rozpadat, až jsem zjistila, že vlastně není dobrý. I v tomhle mě francouzská mentalita ovlivnila. Došlo mi, že neustálé pitvání českého marasmu není řešení, a přesně o tom ta próza byla. Nechtělo se mi v tom najednou hňahňat. Když jsem si u přístavu koupila croque monsieur, prodavačka mě upozornila, že mi ho neohřeje, protože se rozbila trouba. A pak se objevil její šéf a říkal – počkejte, dáme to do jiné trouby, jen to bude trvat déle. Doslova řekl – všechno má řešení. Tenhle přístup je tam normální, podobné výroky slyšíš běžně. Tak jsem se vykašlala na marasmus a rozhodla se užívat si, že jsem ve Francii, kde ti lidé říkají takovéhle krásné věty. Dodává to odvahu a naději. Přestože francouzská politická situace je taky dost v rozkladu.

Máš pověst ženy, která se ozvat rozhodně umí. 

Ale rozhodně v tom, aspoň teď, nejsem jediná, je nás víc. I na stránkách tohoto časopisu jedou přestřelky o honorářové kultuře. Já zjistila, že mě psaní těchto článků už vyčerpává, ale jinak jsem velmi pro zvyšování honorářů, dokonce jsem o tom, slovy Tomáše Halíka, napsala řadu textů. Když jsem vydala debut, už jsem na situaci na scéně nadávala a byla jedna z mála, spíš trochu exot. Začalo mě štvát, že mě tahají po čteních, kde nedostanu honorář, ještě si kolikrát platím jízdenku a spím někde na zemi. Vrcholem byla čtení, kde organizátor vybíral vstupné a nám nezaplatil ani džusík. Takže jsem si začala stěžovat, že mi to bere hrozně moc času a nemám z toho nic. Později jsem se začala ptát na podmínky, díky čemuž se mi vyfiltrovali organizátoři. Myslím, že určitý typ kuráže čerpám právě z pobytů v zahraničí. I když – žila jsem i v Berlíně a ten na mě takhle pozitivní vliv neměl, spíš mě ubil. Ale zase si tam na sebe můžeš vzít pytel na brambory a je to jedno. Ve Francii je stále požadavek na určitý konvenční vzhled, to vím dobře, protože jsem si na rezidenci odvezla příšerný anorak a pak se strašně styděla, dokud jsem na blešáku za tři eura nekoupila bomber z Galeries Lafayette, který mi zachránil renomé. Ale když chceš něco říct, celá místnost zmlkne a nechají tě mluvit. Jíš na ulici croque monsieur a lidé ti přejí dobrou chuť. Když někomu podržíš dveře, vždycky ti poděkuje. Dodržují se tam zásady té takzvané slušnosti, jíž se zaštitují některé místní politické partaje, ale ve společnosti už slušnost moc přítomná není a ani politická reprezentace, zleva, zprava, ty manýry prostě nemá.

V literárním prostředí dokáže asertivní přístup ještě pořád vyvolat poprask. Jako na Sjezdu spisovatelů v září 2022, kde jsi vystoupila s dnes již legendárním příspěvkem „Bejt žencká a psát“.

Ale poprask jsem neplánovala. Oslovila mě Tereza Semotamová do bloku Literatura a feminismus a já se rozhodla zaměřit na nerovnosti v přístupu mužů k ženám. V té době jsem zrovna nastoupila do televize, a ještě jsme s Chemickým divadlem dělali divadelní hru v Lužickém semináři. Takže jsem si souběžně zapisovala poznámky ke scénáři, za zády mi hulákali Lužičtí Srbové a v krojích zpívali tradicionelní písně, a do toho jsem ráno vstávala na autoškolu. Tak jsem během pár hodin napsala toto, bez rešerší, bez jakýchkoli záměrů kohokoli pobouřit. Prostě jen text, co napsal unavený a přepracovaný člověk z posledních sil o něčem, co si fakt myslí.

Překvapila tě následná smršť ohlasů, pozitivních i negativních?

Naprosto. Když jsem tam přišla a slyšela, jak se tam cituje Kafka a Gombrowicz, řekla jsem si, že tohle bude zase další průser můj. Ve dveřích jsem potkala Annu Luňákovou a sdělila jí obavu, že se se zlou potážu, a ona mě uklidňovala, že to bude v pohodě. Tak jsem si stoupla k pultíku, který nebyl nastavený na moji výšku, takže jsem stála – nejen já, ale i další menší lidé – na špičkách, a přečetla to. V té době jsem se nějak stěhovala, nežila jsem na jednom místě, a jedny z mála kalhot, které jsem měla, byly mokré z pračky, a tak mi je tehdejší partner vyfénoval. Takže za mým řekněme úspěšným, nebo aspoň výrazným, vystoupením stál muž, který mi pomohl a vůbec byl mi oporou. To je důležité k tomuto tématu zmínit a nikdy jsem to neřekla. I když už spolu nejsme, vždycky jsem chtěla říct, že nebýt podpory chápajícího muže, netroufla bych si na to. Předem jsem mu svůj proslov přečetla a on mě ujistil, že to je v pohodě. Po sjezdu mi zavolali z Hosta, já jim text poskytla k otištění na webu, a tak se to šířilo rychle. Nikdy by mě nenapadlo, že se k mé povrchní účasti na sjezdu (to jsem snad ještě ani nebyla členkou Asociace) budou vztahovat nadpisy v žurnálech. Navíc tam zrovna ten den byli novináři, asi víceméně náhodou. Bylo to v sobotu, v pondělí jsem lítala ve zpravodajství, a když jsem pak koukla na Facebook, bylo tam strašně moc přesdílení a reakcí. Prvotní ohlasy byly pozitivní. Ty negativní se spustily po pár dnech. Když se ten text stal vlajkovou lodí sjezdu, kritizovali mě i za to, že jsem zastínila ostatní, ale to vůbec nebyl můj záměr. Jen jsem řekla, co si myslím, a to na základě toho, že mě někdo oslovil.

Myslíš, že se situace v mezidobí zlepšila?

Těžko říct, já v tom příspěvku sdílela momenty z doby raného mládí, takže by to chtělo probrat s těmi, kterými je kolem dvaceti dnes. To, že se to neděje mně nebo lidem v mém bezprostředním okolí, neznamená, že se to neděje vůbec. Mladší generace přijde s novými proslovy, tak jako to teď Billie Eilish natřela miliardářům na Wall Street, a dobře jim tak.

Jak se vlastně seběhlo, že jsi vydala sbírku v tak raném věku?

To jsem se zase nechtěla učit na maturitu. A už jsem věděla o Psím víně a poetika toho časopisu mi byla blízká, tak jsem jim poslala texty, byl to mix rýmovaných věcí a pak něco civilnějšího, až neurvalého. Odepsala mi Jana Sieberová, zda nemám víc těch civilnějších a neurvalých. To mě překvapilo, ale poslala jsem jim je, otiskli je a dodnes mám někde schovaný výtisk. Po roce nebo dvou se mi pak ozval Ondřej Buddeus, jestli nemám nové texty, což jsem měla, a toho času i dost čtení, nicméně oni mě pozvali, ať vystoupím na křtu čísla, dokonce mi dali tuším čtyři sta korun. Byl to jeden z mých prvních honorářů. A zároveň mi napsal Petr Štengl, který už nebyl v redakci, ale byl v kontaktu s jejími členy, ať mu pošlu výběr textů, jestli by to nebylo na sbírku. Brzy nato jsme zašli do Týnské literární kavárny a za tři čtyři měsíce byla knížka na světě. K tomu, že mu dali echo, se hlásili asi tři lidé, tak dodnes nevím, komu přesně poděkovat.