Alžběta Stančáková (1990), autorka oceněných básnických sbírek, bohemistka a kulturní redaktorka, vydala v letošním roce svoji prozaickou prvotinu, sbírku krátkých textů nazvanou Tvoje tvář s hebkým odrazem. Drobné povídkové útvary, z nichž je soubor sestaven, jsou v nakladatelské anotaci označeny jako arabesky – snad s odkazem na jejich často ironický náboj, fantazijní hravost a jistou ornamentálnost provedení. Těžko posoudit, zda byla aktualizace této pozapomenuté žánrové varianty autorčiným (výchozím) záměrem, nebo se žánrové označení vynořilo v rámci edičního procesu a jako marketingově zajímavé bylo použito na přebalu knihy. Snad bylo jen považováno za žádoucí vytvořit dojem ucelenějšího souboru, tvořeného delšími povídkami, skicami a prozaickými fragmenty, které vznikaly během delšího období (2011–2025, několik textů již v různých letech vyšlo časopisecky). Celkově kniha působí jako soubor více či méně rozvedených impresí, nápadů a příběhů.

Pokud se přidržíme obálkového paratextu, dočteme se dále, že autorka přešlapuje mezi politikou a láskou. A můžeme říci, že tematika partnerských vztahů se u Stančákové mísí s referencemi na lokální i globální společenské a kulturně-politické okolnosti, které vrostlé do fantazijních, snových obrazů vytvářejí absurdně vystavěný fikční svět. Postavy se pohybují v groteskně surreálném prostředí, kde je stejně pravděpodobné, že se stanete kočkou či se pomilujete s jelenem, jako že vás v Budapešti uvězní za nedostatečnou znalost maďarštiny nebo si pořídíte výnosný překladatelsko-pasácký byznys. Svět od Baskicka po Lužici je všude stejně nejistý, nepostižitelný a nepředvídatelný, vše známé či útěšné nám může být kdykoli odňato, životní prostory nejsou domovy ani útočišti. Pokud je naopak něco konstantní, pak je to každodenní existence protagonistů v zajetí politicko-úřednicko-tržněpracovních omezení a ve strachu o udržení základní životní úrovně.

Oba dva mají stejný životní úděl: neustálé přesuny, bezzemectví, dodržování morálních zásad, které jim brání v pohodlném a spokojeném životě.
s. 123

Zároveň se hrdinové snaží navigovat partnerské vztahy, které jako by také fungovaly podle pravidel, které nám nikdo předem nesdělil. O vztahu je často referováno jako o končícím či ukončeném experimentu, jeden z dvojice je většinou na odchodu, nespokojený, až znechucený soužitím s tím druhým, a mnohdy také sám sebou („Pavilon A8“). Partnerství je zobrazeno v lepším případě jako fatální míjení („I’ll be seein’ ya“), v horším případě jako výsledek kalkulu či manipulativních her („Spánek ministerského úředníka“).

Prózy Alžběty Stančákové jsou zároveň drsně úderné, básnicky snivé a většinou inteligentně ironické a humorné. I když někdy je vtip příliš samoúčelný – jako v anekdotickém textu „Osmá pečeť“, v němž hrdinka s odkazem na slavný Bergmanův film sehrává šachovou partii s menstruací, pojídajíc čokoládu známé značky.

Místy jsou tematizovány nedostatky ve správě věcí veřejných, zejména z pohledu účastníka literárního a kulturního provozu. Autorka se ostatně k těmto problémům vyjadřuje i v rámci společenské debaty, není tedy divu, že se propisují i do jejího fikčního světa, nikoli apelativně či angažovaně, ale spíše s ironickým odstupem, mnohdy vyznívajícím jako poslední obranný val před frustrací z reality („Žádost o spisovatelské stipendium“).

Charakteristická je v souboru Tvoje tvář s hebkým odrazem hravost, fragmentárnost a nedořečenost. Většina textů nemá zásadnější dějovou pointu, i když v poslední větě či větách autorka často směřuje k výraznému zakončení, k pointě dejme tomu významové („Jelen skočil do lesů a já si jedním dotykem uvědomil, že jsem přišel hned o několik důležitých věcí, které ani v posečené trávě nenajdu.“ – s. 32; „Po těle máš rány, které si jen stěží zaléčíš sám.“ – s. 81; „A jejímu podnikatelskému záměru opět všichni zatleskali. I ti za plotem na hnoji.“ – s. 105).

Imaginativní a k asociacím vybízející titul Tvoje tvář s hebkým odrazem a obálka s přízračným jelenem / lesním duchem vystihuje jeden z aspektů prozaické prvotiny Alžběty Stančákové, je však otázkou, zda je to aspekt určující… Jaké má být vlastně vyznění souboru? Je pouze souhrnem textů z určitého období, ať už propracovanějších, někdy už časopisecky otištěných povídek, nebo i jen nahozených a nerozpracovaných nápadů? Při čtení mi opakovaně vyvstávala otázka „A dál…?“ Je nedořečenost a fragmentárnost v některých textech funkčním prvkem významové a kompoziční organizace, účelně provokujícím asociační hru se čtenářem? Pro mě tomu tak vždy nebylo, jakkoli budu další autorčiny prozaické či básnické knihy vyhlížet se zájmem a očekáváním.