05_poezie
Alžběta Stančáková

Prý se dá umřít

29. prosince sněžilo
ale jenom V Jirchářích
nikdo si nevšiml
a sněhu chyběla paginace

Beletrie – Poezie
Z čísla 20/2021

nevyžádaný zpěv

kdo z koho ven kdo vyvalí a kdo dnes skolí brance
co zápasy to soumraky to útěk folimance
kdo koho vně kdy okolo a kdo pak komu altán
je ledňáček co mizívá a vyvěrá mu jalta

kde ticho je tam nebesa a kdopak prohřeje se
kdo k čemu strach když benátky i víko prodře jesen
kdy z čeho ven když virvál jen a kdo komu pak všimný
kam ledňáček tam vír vál len a kolem kvetou šimly

kdo zavolá má na sudu a slouží ebrietě
a spílá lidem bez údu a ještě šíří jetel
co před sebou to před námi jenom ne v téhle větě

mám bradu která líná mi a vůkol šiml kvete
je přípis a jsou lékaři a pudy vládnou světem
kdo bez koho už od stáří už nemluv už je květen

 

z podlitin

padne večer a slepci na střeše požerou kedluben
co se děje je náhle skutečné řídí se přeludem
co se šeptá se nikdy nenosí smrad táhne z podlitin
kdo se neptá je stélou čehosi k zbytku se modlí stín

jak najdeš uzávěr táhni a kopej
jak tě to zavalí nebraň se slopej
všechno se vyřeší skok bídu haní
k čemu tu jsi… snad nejen na stíhání

padne ráno a slepci na střeše popíjej z vemena
co se dělo je náhle falešné jitra jsou zjevena
co se šeptá to nikdy nekosí omluv se mandloním

– proč jsi tak sivá
– cosi mě odkloní
jen ať ne zdiva

 

* * *

Poštolka, pes, přírazy od nitra.
Člověk je báječné místo pro život.

Nadešel čas, kdy nutnost dojit trám
zmizela. A suk se množí v rod.

Mám dneska ajfr. Kdo mě to voblík – já?
Bolí mě žaludek, srdce a jazylka.

Poštolka, pes, přírazy od ritů.
Prase se tetelí, směje se korytu.

Bolí mě žaludek, pase se, tetelí.
Dám vám ten svůj. Mám-li ho. Chcete-li.

Kdo mě to voblík? Jsem všude na zdech.
Prase, tak dělej. Ohni svůj pazneht.

 

Rozebrat svini

Ohni svůj pazneht, kopyta zemi,
rypáček přenechat větru.
Jenom ne zátylek.

Už zase prší. Budoucnost ztratí věk.
Klopýtá se mi
těžko z rozbředlé píštěle.

Prý se dá umřít.

Dnes ani zítra však jistě ne.
Až někdy později, až po dohodě.

Pazneht dát ohni,
zbytek prodat vodě.

 

12. 5. 2020, 20:17, 94 %

Mé tělo je stroj s nahnilou pamětí,
se zuby,
co stačí odvolat.

Tvé tělo pozbylo kostí
a zrada tě není schopna.

Takový
je tedy život.
Před domem nakopnu tetřeva,
ten pukne.

Děsí mě samota
a také to druhé.

Hladím tě ve vaně,
kde chrníš s rozvědkou.

Něha sestává
z prověrek bezpečí.

Široko daleko
žádné zvíře.

 

* * *

dvacet dva drápků jsem slyšela že tam je
dvacet dva listů
dvacet dva zastoupených

kdo byl v mládí charakterní
ve stáří už to nenajde

takže zápis máme
a výbor to musí projednat

to nepřipadá v úvahu
abych po čtrnácti dnech nekojila

eště vlastně co teda
tak to eště podepíšem

dvacet pět

 

V Jirchářích I.

člověče
nejseš ty nějakej ostříhanej?

ne
neotáčejte se za
nemějte mu za zlý že
nesmějte se mu protože
taky mu
když byl malý
taky mu
u doktora brali
krev z konečku prstu

díváte se
jak se kříží ulice
jak bez výčitek
počínají zmetky
povídám jeden by se bál
zahnout za roh
jeden by se bál
a těch znásilnění
a nevěr jeden by se vážně bál

29. prosince sněžilo
ale jenom V Jirchářích
nikdo si nevšiml
a sněhu chyběla paginace

až budeš moct řekni
já se tě potřebuju na něco
až budeš moct řekni
kde je ta skrýš kam chodíš
uvazovat ty psy

(2014)

 

Třetí ozvěna

(1)

Do nějaké míry jsme
začali vnímat obličeje
Do nějaké míry jsme se
stali součástí hranic mezi
oprávnitelným a ne–

Žirafy neměly na srsti vzorce
mečely jen když se jim přes plot
házela naplochlá slova na žraní

Mlaskaly a žvýkaly
to podle povahy
A podle představ už
naše těla měla být
dávno někde jinde

 

(2)

Stali jsme se dvěma suchými plasty
jimiž je možné
zakládat slovník příčin
ale to musí být vopravdický příčiny jako normální
proč to někdy jde a někdy
ne vždyť to co tu popisujem to není
permanentní stav vždyť
většinu času děláme
něco jinýho tys mě napadla a když už nic jinýho
seš aspoň vtipná

Nemá smysl to hledat
vždyť jsme to neřekli v tomhle světě
(– přijdeš?
– ne
zaznělo a nikdo netušil
odkud a kým
to celé bylo

a nikdo netušil
kdo to netušil
a nikdo netušil
kdo netušil
kdo to netušil
něco říct to je ta
kauzalita které jsme schopni
víc nejsme schopni
míň jo)

 

(3)

Schoulili jsme se
do našich třetích ozvěn
daleko od sebe
(– cos tam ztratil?
– soudnost)

Upíjím banánový nektar
a za plexisklem pozoruji zakřivená
těla v bazénu
A naše ozvěny
i když se překrývají
jsou od sebe odděleny čárkou a časem

Metro nejelo
šli jsme to pěšky tunelem
každý z jiného
konce trasy

Už ani nevím
jestli jsme se potkali a když už
jestli to bylo na přestupní
přesně v půlce nebo někde úplně jinde
na zastávce Nagorny Karabach

Ale i když si to nepamatuji
trpím jistotou vzpomínky ve které
strkáš ruku za oranžové trubky které jak
koi kapři občas proplují tunelem

A i když si to nepamatuji
vím že pak za břichy ryb poškrábeš zeď
a tou samou rukou
špinavou od nánosů neustálých přesunů
se otřeš o žlutý šusťák strachu

(2015)

Foto archiv autorky

Chviličku.
Načítá se.
  • Alžběta Stančáková

    Básnířka, prozaička a příležitostná překladatelka. Debutovala sbírkou Co s tím (Petr Štengl, 2014), za niž obdržela Cenu Jiřího Ortena.
    Profil

Souvisí

  • Mezi uměním a pornem
    Anketa s Alžbětou Stančákovou, Zbyňkem Fišerem, Elsou Aids, Romanem Krištofem, Karlem Škrabalem, Bořkem Mezníkem, Vítem Kremličkou, Františkem Dryjem, Zuzanou Lazarovou, Adamem Borzičem, Olgou Stehlíkovou, Janou Orlovou, Kamilem Bouškou, Tomášem Míkou, Annou Beatou Háblovou, Viktorií Rybákovou, Svatavou Antošovou, Petrou Strou a Ondřejem Hanusem

    To nejsou prázdné řeči, ale nádherná, vlhká pravda

    Ptá se Milan Ohnisko

    K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 13/2021
  • Antologie
    Claude Esteban, James Sacré, Yves Bonnefoy

    Současná francouzská poezie

    Je noc. V pokojích
    jsou nahá těla. Někdy si obrat
    k ničemu, nedokončený,
    přisvojí spáč, jímž zmítá sen.
    Zda dotknu se toho ramena, tohoto dalšího,
    pobídnu, aby se oči otevřely, roztáhly,
    aby těla oživla, jak jsme věřili,
    jak se stalo, jednou? Volej,
    vrať se, Claude, vrať se Enzo, z mezi mrtvých?
    Volám ta jména, nikdo se neprobudí.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 19/2021