Pozdní mussoliniovská Itálie představovala cosi jako krajinu ponuré tmy, po vstupu německých vojsk a po vyhlášení ultrafašistické Italské sociální republiky však nastalo především na severu země skoro peklo. Jenže o tom Salvioni jako by začala psát velice odlišně koncipovaný a žánrově temperovaný román.

Přes převažující civilní a civilistickou tóninu a přes nevyhnutelné stoické a skeptické ladění velké většiny veršů nakonec Dušan Spáčil – ať ve své osmé básnické sbírce promlouvá jako jin, nebo zároveň pořád ještě i jako young – nezapře své lyrické pnutí. Možná ani postlyrické nebo občas paralyrické nahlížení každodenního člověčího všehomíra, sužovaného neslitovnou nelyričností uplývajícího, ne-li již odumírajícího času.

Faubion Bowers na mnoha místech s chutí cituje taktéž ze skladatelových deníků, které představují jednak vášnivý literární výtvor o sobě, jednak specifickou ukázku tehdejší evropské symbolistické a dekadentní esejistiky. Můžeme však v nich rozpoznat též pozoruhodné paralely s úvahami a texty vzdáleného Skrjabinova vrstevníka, byť o něm skladatel nepochybně nic netušil: totiž s filosofickými listy nebo se „záznamy extatikovými“ z pera našeho nietzscheovce Ladislava Klímy.

Nadhoďme malý exkurs: v nedávno vydané akademické příručce V souřadnicích neklidu, shrnující literární žeň minulého desetiletí, není o knihách Přemysla Krejčíka ani slůvko, ba ani písmenko, ačli se v kompendiu chvalořečí básníkům i prozaikům zjevně průměrnějším, které bychom za podílníky novodobého životního pocitu pokládali jen stěží.

Jistěže je Nikolaj Ivaskiv evidentní poetický příslib a záblesky jeho talentu živě a působivě světélkují v mnoha verších a v mnoha básních. Promlouvá z nich poučené tíhnutí k postromantickému vnímání neromantického světa a nejpřesvědčivější jsou zejména tam, kde z nich posmutněle sálá vyznavačská generační tónina.

Ano, řeč básnická i básnivá se v autorčině podání dílem šumně line jako lahodný proud poetických obrazů, dílem naprosto přirozeně vstupuje do euforické litanické polohy, odkazující stejně bytostně namátkou k Máchovi nebo rovněž k biblicky temperovaným textům, připomínajícím rozmanitá prorocká vidění a ještě proročtější zjevení.

Ve vyprávění o nemálo zvláštních, pravděpodobně vybájených postavách žijících v nudném světě, v němž se nic mimořádného neděje a vše se odehrává v racionalisticky sterilních mezích, se zdůrazňuje nepoměr mezi touto skomíravou každodenností a utajeným mikrosvětem.

Jazyk však selhává, míní básník, a nemá na jazyku výlučně básnickou řeč, pročež raději odbočme k promluvě nepoetické a literárněkriitičtější. Zmínili jsme sice neodekadentní poetiku, to byl však pravděpodobně pouze dílčí souzvuk a souběh, poněvadž Trdlovo vědomí močálů a bažin nepramení z huysmansovské kulturněhistorické skepse, nýbrž především z vrcholné rozporuplnosti a rozladěnosti nynějšího bytí a času.

Ještě důležitější však je, co autor Medvědího románu soudí o svém způsobu psaní. Nuže, s pokorou se z určitého pohledu přiřazuje k Milanu Kunderovi, poněvadž podle jeho úsudku oba jsou, ačli nemálo odlišní, spisovatelé „nerealisté“. Pokud se ovšem Kundera obecně vzato hlásí k filosofii literárního existencialismu, Kratochvilovi jsou prý bližší podněty tzv. magického realismu.

Zdá se též namístě vzdát hold postřehu, že autorovo Náměstí Práce z určitého hlediska není nic jiného než příslovečnou jeremiádou, a v konkrétním případě jeremiádou nad padlou dobou. To je řečeno nadmíru výstižně, s určitou obměnou bychom však také mohli mít za to, že jde o neutěšené básnické plačky nebo o básníkovy plačky.

Do agathachristieovského detektivního příběhu tak Indrek Hargla včlenil zapomínané středověké souvztažnosti dnešní estonské metropole a zaměřil se na živé vyprávění o dávné minulosti, kdy i za zdánlivě poklidných hanzovních časů bylo vše na neslitovných historických vahách.

Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.

Bonviván Někrasov občas prohrál, povětšinou však závratně vyhrával. Říkalo se, že například ministra financí obehrál nejméně o milion franků. Z jeho bohatýrských, nikoli loupežnických karbanických zisků po desetiletí blahodárně těžila i ruská literatura…

Lze ale přiznat i zcela nerealistický sen: kéž by se učinil zázrak a souměřitelnou neorealistickou tetralogii či trilogii sepsala též některá česká spisovatelka!