Paolo Giordano pak s tvůrčí nadsázkou nabízí konkrétní východisko, co je záhodno vykonat v případě apokalypsy čili novodobé potopy: zkusit se uchýlit na Tasmánii, kde nežijí žádní predátoři lidí a kde se ocitneme v demokratické zemi. V celé knize ovšem nepadne ani slůvko o střední nebo o východní Evropě, tudíž se obávejme, že nikomu dlícímu v našich končinách nebude spása na vzdáleném ostrově souzena.

V redakčním doslovu se připomíná i další epizoda, spjatá s „normalizačním“ údobím naší literární kultury. Jde o to, že básník a prozaik Tomáš Řezáč, syn Emy a Václava Řezáčových, píšící pod mnoha pseudonymy, po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, kam byl zjevně vyslán jako agent československé Státní bezpečnosti a zřejmě i agent sovětské KGB.

Na závěr si však Josef Kroutvor zvolil epitaf zaživa, který ho ctí: praví o sobě, že „stojí ve středu chaosu světa“ (s. 327). V nynějším přehlceném všehomíru si proto dokázal a dokáže zachovat duši.

Rozuzlení knihy (které opatrně parafrázujeme) posléze vyznívá jako lakonicky výmluvný horor nad horory: když se totiž mravně zpotvořený autorův „hrdina“ vítězoslavně podívá na bědující Ukrajinku, spokojeně usoudí, že Bůh přece jen existuje. Jako by se pámbu mezitím prohnaně přidal ke všem „zlodějům bezu“.

Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.

Bonviván Někrasov občas prohrál, povětšinou však závratně vyhrával. Říkalo se, že například ministra financí obehrál nejméně o milion franků. Z jeho bohatýrských, nikoli loupežnických karbanických zisků po desetiletí blahodárně těžila i ruská literatura…

Lze ale přiznat i zcela nerealistický sen: kéž by se učinil zázrak a souměřitelnou neorealistickou tetralogii či trilogii sepsala též některá česká spisovatelka!