Jistěže je Nikolaj Ivaskiv evidentní poetický příslib a záblesky jeho talentu živě a působivě světélkují v mnoha verších a v mnoha básních. Promlouvá z nich poučené tíhnutí k postromantickému vnímání neromantického světa a nejpřesvědčivější jsou zejména tam, kde z nich posmutněle sálá vyznavačská generační tónina.

Ano, řeč básnická i básnivá se v autorčině podání dílem šumně line jako lahodný proud poetických obrazů, dílem naprosto přirozeně vstupuje do euforické litanické polohy, odkazující stejně bytostně namátkou k Máchovi nebo rovněž k biblicky temperovaným textům, připomínajícím rozmanitá prorocká vidění a ještě proročtější zjevení.

Ve vyprávění o nemálo zvláštních, pravděpodobně vybájených postavách žijících v nudném světě, v němž se nic mimořádného neděje a vše se odehrává v racionalisticky sterilních mezích, se zdůrazňuje nepoměr mezi touto skomíravou každodenností a utajeným mikrosvětem.

Jazyk však selhává, míní básník, a nemá na jazyku výlučně básnickou řeč, pročež raději odbočme k promluvě nepoetické a literárněkriitičtější. Zmínili jsme sice neodekadentní poetiku, to byl však pravděpodobně pouze dílčí souzvuk a souběh, poněvadž Trdlovo vědomí močálů a bažin nepramení z huysmansovské kulturněhistorické skepse, nýbrž především z vrcholné rozporuplnosti a rozladěnosti nynějšího bytí a času.

Ještě důležitější však je, co autor Medvědího románu soudí o svém způsobu psaní. Nuže, s pokorou se z určitého pohledu přiřazuje k Milanu Kunderovi, poněvadž podle jeho úsudku oba jsou, ačli nemálo odlišní, spisovatelé „nerealisté“. Pokud se ovšem Kundera obecně vzato hlásí k filosofii literárního existencialismu, Kratochvilovi jsou prý bližší podněty tzv. magického realismu.

Zdá se též namístě vzdát hold postřehu, že autorovo Náměstí Práce z určitého hlediska není nic jiného než příslovečnou jeremiádou, a v konkrétním případě jeremiádou nad padlou dobou. To je řečeno nadmíru výstižně, s určitou obměnou bychom však také mohli mít za to, že jde o neutěšené básnické plačky nebo o básníkovy plačky.

Do agathachristieovského detektivního příběhu tak Indrek Hargla včlenil zapomínané středověké souvztažnosti dnešní estonské metropole a zaměřil se na živé vyprávění o dávné minulosti, kdy i za zdánlivě poklidných hanzovních časů bylo vše na neslitovných historických vahách.

Ačkoli od Salavova úmrtí uplynulo jen devět let (nebo už devět let?), z časového odstupu se zdá, že jeho literární tvorba nebyla téměř vůbec reflektována; skoro by se mohlo říci, že tento osobitý básník jako kdyby byl nebyl. V akademické velkopříručce s názvem V souřadnicích mnohosti je autorovi věnovaná jen kratičká zmínka v rámci souhrnnějšího pojednání o údajné „energii nespokojenosti“ v české poezii první dekády nynějšího tisíciletí.

Výsledkem budiž opět utkvělá Chlebnikova vidina zániku dosavadní civilizace. Nabízí se varianta, zdalipak básník nebyl nadšeným vyznavačem Nietzscheovy filosofie: též mu jde o vizi nové civilizace, a proto i nové poetické mluvy.

Rok 2031 se mezitím kvapně blíží a citová a mentální scenérie, kterou Jean-Paul Dubois ve své knize narýsovává, není nikterak povzbudivá. Zčásti tu dominuje typ lidí, kteří žijí zlem a živí se zlem, ať se děje, co se děje, jenže konkrétní společenské podloží těmto šiřitelům zla vytvářejí postavy, jejichž emocionální okoralost je natolik univerzální, až nerespektují žádné své bližní.

Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.

Bonviván Někrasov občas prohrál, povětšinou však závratně vyhrával. Říkalo se, že například ministra financí obehrál nejméně o milion franků. Z jeho bohatýrských, nikoli loupežnických karbanických zisků po desetiletí blahodárně těžila i ruská literatura…

Lze ale přiznat i zcela nerealistický sen: kéž by se učinil zázrak a souměřitelnou neorealistickou tetralogii či trilogii sepsala též některá česká spisovatelka!