Řekne-li se moderní italská literatura, milovník knih si nejspíše okamžitě vybaví především kdekomu dech beroucí Elenu Ferrante (ať už její znamenitou tetralogii Geniální přítelkyně napsal/a ten, či ta), v kontextu naší literární kultury si však jako reprezentanta novější italské prozaické tvorby můžeme nepochybně představit turínského rodáka Paolo Giordana (1982). Do češtiny mu byly zakrátko přeloženy už čtyři knihy počínaje věhlasnou prvotinou Osamělost prvočísel, kterou prozaik vydal ve svých šestadvaceti letech a která se dočkala vydání ve čtyřiceti zemích. Giordano od té doby sbírá jednu literární cenu za druhou a stává se přes své mládí takřečeným žijícím klasikem, což potvrzuje i jeho další kniha přeložená do češtiny: totiž Tasmánie (z roku 2022). Knižní vavříny jsou sice jen přibližné, leč i toto autorovo dílo jich získalo bezpočet: mj. francouzskou Cenu André Malrauxe. Zmíněná próza se v Itálii stala Knihou roku; u nás ostatně v roce 2022 takto uspěla Bílá Voda Kateřiny Tučkové.

Hned na počátku by mohlo být řečeno, a proto se tomuto tvrzení vyhýbejme jako čert kříži nebo kříž čertu, že Tasmánii lze zařadit mezi autofikce. To je nejmódnější pojem literárněvědné terminologie, jenž se dá neempaticky vztáhnout ba i na dětskou říkánku, pročež z ničeho takového Giordana nepodezřívejme. Jeho pátý román předkládá nekonečné pásmo reflexivních zážitků a reflektovaných událostí během sedmi let (počínaje rokem 2015, údobím po anexi Krymu), které můžeme z pohledu autorova vypravěče charakterizovat dílem jako sedm let nepřetržitého neštěstí, anebo naopak jako sedm let nepřestajného štěstí neboli ještě nikoli neštěstí: nikoli náhodou se vstupní část románu nazývá „Ve znamení apokalypsy“. Nevíme, zda máme v myšlenkovém i citovém vesmíru naší Země i ve světě Giordanova protagonisty s hrůznou jistotou rozpoznat blížící se apokalypsu nebo jinou planetární katastrofu, anebo se při četbě útěšně (?) ponořit jen do bludiště současných nejistot.

Bloumání v tomto labyrintu neboli hektické čekání na nějakou novodobou potopu může být ovšem nekonečné a bývá provázeno mnoha výstražnými milníky, ať jde o teroristické útoky, o přírodní pohromy, nebo o dozvuky nedávné covidové pandemie. Jistěže také o válečné konflikty, třebaže se v knize ještě nemluví o tehdejších či nynějších imperiálních choutkách Kremlu. Ačkoli vypravěč intenzivně reaguje na kdekteré soudobé krizové situace ve světě, zároveň prožívá pestré spektrum osobních krizí, v jejichž rámci se jeho tvůrčí problémy bytostně spojují s problémy partnerskými. Civilizace se v autorově vnímání řítí vpřed jako smyslů zbavená a nikoli náhodou se též na záložce zdůrazňuje, že pro těchto sedmero roků spisovatelova hrdiny je příznačné nejen frenetické zrychlení všemožných životních úkonů a překotné vývojové technologické zvraty, ale namnoze i turbulentní změtení společenských názorů. To vše může ztělesňovat příznaky apokalypsy či blížící se potopy.

Převyprávět děj Giordanovy knihy nepřipadá v úvahu, jelikož ji tvoří příval událostí, setkání, epizod, postřehů, rozhovorů, meditací, a především skoro samovolný vodopád permanentních nejistot, z nichž sestává autorův „otevřený příběh“. Hlavní postavou a vypravěčem je fyzik, který tíhne k psaní a k žurnalistice a který si usmyslí napsat další knihu o bombardování japonských měst v létě 1945. S vědomím, že už nemůže přijít téměř s ničím novým, pouze tehdejší tragédie opětovně připomenout – a právě v tomto připomínání, které se poněkud vymyká z velepásma rozličných vypravěčových příhod, tkví vrcholně varovné memento daného hrdinova záměru. Co však máme činit? Na co se spolehnout? Neuškodí odcitovat úryvek z protagonistova rozhovoru s nonkonformním vědcem:

Na Elona Muska se vykašlete. Elonové Muskové nejsou směrodatní. Ti nebudou doopravdy trpět. Ti už se připravují na to, až katastrofa nastane. Chystají si bunkry a vesmírné lodě.
s. 111

Souběžně se však v Giordanově knize odehrává či odvíjí též další, mnohem subjektivnější dramatická rovina, která nastiňuje neméně katastrofickou skutečnost, že podle rozličných indicií mnozí zesíťovaní současníci takříkajíc úplně „zapomněli na vlastní život“. Respektive ho zdánlivě žijí naplno, dokonce si ho užívají, vyhledávají samé prožitky a zážitky, zpravidla to však nikterak není ten skutečný „vlastní život“, poněvadž kolikrát probíhá skoro výlučně ve virtuální rovině. Tomu odpovídá například i scenérie nynějších tzv. kulturních válek nebo značně rozšířené soudobé zaměňování banální publicistické zprávy za nebanální nepublicistickou informaci. Jak se výstižně konstatuje na redakční záložce knihy, prozaik v Tasmánii

ukazuje naši přítomnost, bezprostředně uplynulé roky plné otázek, pochybností, nejasností, ultimátních pravd a konspirací, aby čtenáře donutil se zastavit a přemýšlet o světě, ve kterém žijeme.

Dovedeme se ovšem ještě zastavit?

Nepochybně v tomto aktuálním vyprávění nejde o pranic zúženě autofikčního, nýbrž o umný, široce klenutý narativní amalgám, v němž se přítomná civilizační traumata přirozeně a přesvědčivě prolínají a prostupují s permanentními ne snad krizemi, leč tápáním a hledáním všech výraznějších postav, které se podílejí nikoli přímo na ději, ale na reflektování momentální lidské situace. Téměř žádná z nich si totiž s nynějším stavem věcí neví rady, ač někdy se pokoušejí nalézt nějaké řešení a zajímají se o to, co jiní pokládají za případné východisko. Zpravidla se s ním však stejně neztotožňují, jelikož se tak či onak napořád utvrzují ve všudypřítomných nejistotách doby současné. Proto nakonec ze všeho nejvíc nevyhledávají krátkodeché návody na štěstí či na úspěch, neboť usilují alespoň o empatii, v níž spatřují vrcholnou vlastnost lidské etiky, jenže se s ní setkávají naprosto výjimečně. Navíc ztrácejí mezi sebou kontakt a též jejich citové tužby se proměňují v pouze pomyslné pavučiny.

Opakujme: vskutku nejde o žádné autofikční drama, všecičko dramatické v této knize probíhá jakoby mimo žití jednotlivých protagonistů. Vždyť vše, o čem se tady dovídáme, lze charakterizovat jako ustavičnou a neodbytnou předzvěst budoucí hrozivé a hrůzné katastrofy, jejíž symptomy se projevují tak očividně, až se stávají něčím normálním, každodenním, ne-li banálním. Autorovu Tasmánii můžeme interpretovat i jako svého druhu dystopický román, není jím však, poněvadž má blíž ke svébytné modifikaci románového vyprávění předdystopického. Ano, něco se stane, prozatím je ale myšlení a jednání všech postav zahlceno až přehlceno tím, co se právě děje. K tomu patří akademické spory, genderové nesváry, obzvláště však prapodivná diskontinuita ve vztazích, nejen v partnerských, ale i kolegiálních. Nedochází sice k vysloveným konfliktům, také se ale žádoucí kontakty zjevně minimalizují a formalizují. A názory se natolik polarizují, až na nich dohromady už nezáleží.

Paolo Giordano pak s tvůrčí nadsázkou nabízí konkrétní východisko, co je záhodno vykonat v případě apokalypsy čili novodobé potopy: zkusit se uchýlit na Tasmánii, kde nežijí žádní predátoři lidí a kde se ocitneme v demokratické zemi. V celé knize ovšem nepadne ani slůvko o střední nebo o východní Evropě, tudíž se obávejme, že nikomu dlícímu v našich končinách nebude spása na vzdáleném ostrově souzena. Možná však spisovatel po „ukrajinském“ dubnu 2022 rozepsal další román, kde do svých pesimistických svědectví o bezmyšlenkovitě si počínajícím soudobém světě vloží jako publicista i jako beletrista o něco větší krapítek naděje. Vždyť Tasmánie má sice tisíc malých ostrovů, jenže původní populace byla zvěrsky vyhubena a toto místo bylo dlouho označováno za „peklo na zemi“.