Milé čtenářky, milí čtenáři,

téma Tvaru, který držíte v ruce, zní Česko–Itálie a z jeho italských i neitalských hostů, kteří se k tématu tak či onak vztahují, mám velikou radost. Jedním z nich je Martina Mecco, italská literární badatelka a překladatelka, jíž také patří velký dík za pomoc s přípravou čísla. Martina má nejen silný vztah k české poezii, ale také toulavé boty a nevšední životní příběh (s. 4–6):

Já jsem na vesnici do patnácti let neměla mobil ani počítač s internetem. Měli jsme sice televizi, ale jenom pár základních kanálů, nic extra. Ale moje mamka mi často kupovala knížky. Každý týden mi koupila knížku, takže jsem si hodně četla. Prostě jsem se dostala do literatury sama. Žádné zvláštní impulsy nepřišly ani na gymplu; vtipné bylo, že jsem tam nikdy neřekla, že čtu. A pak jednou ve čtvrťáku na lekci francouzské literatury se mluvilo o románu Milenec Marguerite Duras a já jsem se tam najednou bavila otevřeně o knížkách, které jsem četla sama. A moje profesorka byla v šoku.

Dále na stránkách Tvaru vítám Alessandra Catalana, významného italského bohemistu, překladatele a profesora české literatury v Padově. Jeho brilantní esej o italské recepci díla Milana Kundery nelze než vřele doporučit (s. 8–9):

Do jaké míry je italská recepce díla Milana Kundery reprezentativní? V jistých ohledech sdílí ideologické čtení, jež jej nevyhnutelně charakterizovalo v mnoha kulturních kontextech, zároveň má ale také své specifické rysy. Je například symptomatické, že o propagaci Kunderových textů se často starali levicoví spisovatelé, kteří zastávali významné role v italském nakladatelském světě sedmdesátých a osmdesátých let a nahlíželi na něj se sympatií, dokud se pohyboval v rámci obrany ideálů pražského jara, a se sympatií mnohem menší, když dekonstruktivně nahlížel na komunistický totalitarismus a ironizoval levicového intelektuála.

Pozoruhodný příspěvek (nazvaný „Přečíst“ Benátky očima tří českých cestovatelů z konce 19. století) přináší italská bohemistka, docentka českého jazyka na univerzitě v Udine Anna-Maria Perissutti, která se vydala po stopách Jindřicha Lorenze, Ludevíta Rajmunda Pazdírka a Jana Jelínka (s. 10–11).

A na závěr nemohu nezmínit skvostný esej Sylvie Richterové „Itálie – přítomná minulost, nekonečno i smrtelnost“ (s. 6–7). Jeho podmanivý básnický jazyk a autorčina hluboce intimní sžitost s Itálií jsou vskutku nevšedním zážitkem:

O Itálii si často v duchu vyprávím, je nekonečná, žiji tu už dost dlouho, abych věděla, že ji neznám. A čím víc ji poznávám, tím víc vím, jak moc ji neznám. Nevyčerpatelný zdroj poznání, krásy, umění i přírody, bezedný pramen historie, bezmoc dávných utrpení, paměť těch současných a osudová setkání. Živá škola se složitými lekcemi dobra a zla, kde žádný soud neplatí definitivně. Prostor, kde se člověk několikrát za život ocitne na místě, které mu nečekaně otevře průhled do jiného času a světa, země, kde krása může duší pronikat až do neznáma.

Asociuje mi to slova Karla Čapka v jeho Italských listech, vydaných poprvé před sto dvěma lety: „Je to nevyjádřitelné. Nevyjádřitelné jsou krásy a podivnosti světa.“  

Přeji vám inspirující čtení!