Silný hlas umlčované menšiny. Víc kroků dopředu, míň zpátky. Volte změnu. Teď jde o Česko. Volte lepší život. Bezpečné ulice a smrt korupci. Volte levnější energie.

Tyhle výkřiky se valí v mnohametrových písmenech přes celou zemi. Neunikne jim nikdo, kdo jede autem, nikdo, kdo jede vlakem. Nikdo, kdo jde městem a pozdvihne oči vzhůru. Je jich snad ještě víc, než bývalo „se Sovětským svazem na věčné časy“. Neutečete jim, zaneřáďují celou zemi. Vizuální smog.

Jako by všude, kam se člověk podívá, byli jen politici a partaje, jako by nám měli vniknout do kuchyně, do obýváku, když už nám vlezli do počítače a do mobilu. Přitom lidé dál žijí své životy, zamilovávají se, rozvádějí, kupují dorty k narozeninám.

Ten zrakový svinčík tu navíc místy zůstane ještě dlouho po volbách, v podobě všelijak potrhaných, už překonaných plakátů. Někdy působí i jako nechtěný vtip, když vám slibuje modré z nebe nějaký kluk z plakátu ještě dva měsíce po volbách, které prohrál.

Přitom by to tak nemuselo být, politické plakáty by mohly mít své vyhrazené místo. Třeba ve Francii ve veřejném prostoru, podél silnic ani ve městech žádné politické billboardy neexistují. Určitou dobu před hlasováním se před volebními místy, většinou školami, objeví esteticky neutrální plechové stojany velikosti lidské postavy, navzájem spojené. Je jich tolik, kolik kandiduje stran. A každá si na ten svůj může nalepit, co uzná za vhodné. Vejde se tam většinou jeden plakát s kandidátovou tváří a nějakým heslem, nic víc.

A tahle krása, ty stojany ihned po volební neděli zmizí a veřejný prostor je zase, jako býval. Samozřejmě, že se na různých místech objeví nadivoko vylepené plakáty s tváří, která slibuje, co všechno udělá. Jsou tam ale načerno a pod pokutou a občas se kolem nich strhne i bitka vylepovačů a jejich odpůrců. Nevím, jestli na to mají ve Francii nějaký zákon, nejspíš ano, fakt ale je, že plakátovací plochy a billboardy tam jsou zásadně vyhrazeny komerčním sdělením. Politika tam nepatří.

Třeba se k něčemu takovému taky časem dopracujeme? Je to něco podobného jako s obřími reklamami podél dálnic. Trvalo nám léta, než přišel zákon, který je odtamtud vyhnal, a najednou člověk z auta viděl i krajinu. A to nemluvím o tom, že ještě po lhůtě, do kdy měly reklamy zmizet, jejich cáry dál povívaly kolem dálnic, jako vztyčený ukazováček vůči státu.

Jak je teď úlevné moci jet kilometry a koukat na krajinu kolem dálnice, aniž by na vás vyskočila nějaká reklama, notabene politická. To ale končí s vjezdem do každého většího města, s Prahou na prvním místě. Tam už zákon neumí dosáhnout.

Žijeme ve světě, který nám kousek po kousku ukrajuje veřejný prostor. Vizuální smog, zvukový smog. V Praze už snad neexistuje restaurace, kde by si lidé mohli nad talíři povídat, aniž by museli překřikovat invazivní muziku. Která většinou vůbec neodpovídá typu klientely, která tam chodí a platí. I v dobré restauraci často útočí na bubínky cosi, co odpovídá nočnímu baru.

O čem to svědčí v širším pohledu? O tom, že české obyvatelstvo málo vnímá a málo se stará  o veřejný prostor. Lidem se stále nedostalo pod kůži, že to je jejich prostor, že mají právo do něj mluvit a že může být stejně příjemný jako u nich doma v bytě.

V naší čtvrti čas od času zmizí nějaký strom, včera tam ještě stál a najednou tu je jen pařízek a hrst pilin. Nikdo neví, kdo ho porazil, proč. Nějak se předpokládá, že město, ale kdyby to udělal nějaký vyšinutý soukromník, nikdo by to nezaregistroval. Když volám s dotazem na městskou část, mám pocit, že jsem jediný a že paní na druhém konci drátu je upřímně překvapená, že si zmizení stromu někdo všiml a nějak se mu to nelíbí.

To oblepování celé země i stojanů na billboardy politickými plakáty by šlo jistě zvládnout pár větami jednoho zákona. Jelikož ale žijeme v Čechách a na Moravě, dovedu si představit, kolik hlasů by se obratem zvedlo, jak to nejde, jak to je proti demokracii, právu na politickou soutěž atd.

Nakonec by to ale nejspíš dopadlo stejně jako se zákazem kouření v restauracích. Tenkrát jsme nejdřív slyšeli spoustu expertů věštit, jak zkrachuje každá třetí hospoda, jak tam lidi přestanou chodit, protože cigáro patří k pivu a pivo k cigáru, že to je kulturní tradice. A dnes ten čistý vzduch v lokálu bez zatuchliny starého kouře a cigaretu venku na chodníku už každý bere jako samozřejmost.

K tomu všemu je ale třeba ze strany politiků trocha odvahy a vědomí, že tu jsou proto, aby dělali něco užitečného pro veřejný zájem a nevezli se jen na vlně chvilkové popularity. Jestli zrovna takoví ale projdou o víkendu sítem, si nejsem moc jist.