Na podzim otevřeli ve Varšavě uprostřed města, na tom ohromném place kolem stalinského Paláce kultury, novou budovu Muzea moderního umění. Nic takového se v Praze nestalo a asi ani dlouho nestane. Na to jsou Praha i česká vláda příliš provinční a bojácné.

Polsko startovalo po pádu komunismu z daleko horších pozic než my. Země byla mnohem chudší, police v obchodech zpočátku téměř prázdné a mnoho měst a městeček neslo ještě stigmata válečného ničení, jež jim kdysi způsobili Němci nebo po nich Sověti. A přesto Poláci našli vůli i peníze, aby začali stavět nové kulturní instituce. To, že začínali téměř od nuly, jim ale asi dalo odvahu k velkému rozmachu a modernosti.

V posledních desetiletích tam dostalo každé větší město novou operu (Gdańsk, Kraków, Bydgoszcz, Białystok, Lublin, Wrocław) či filharmonii (Wrocław, Szczecin) i velké muzeum umění, většinou současného (Varšava, Kraków, Łódź). Vesměs odvážné stavby, jež vzešly z mezinárodních soutěží a snesou srovnání s nejzajímavějšími západními. I zmíněné nové varšavské muzeum postavil Američan. Stavěly se ale také nové knihovny, třeba varšavská univerzitní, nezvyklý skvost architektury.

Kdežto Praha už kolik let čeká na svou filharmonii nebo na novou budovu Národní knihovny, která stále funguje v barokním Klementinu. A tady s výhledem na nějakou novou veřejnou budovu asi končíme. Všichni si pamatují nechutné peripetie, které provázely navrženou stavbu Kaplického „chobotnice“, a jak z ní sešlo. Tehdejší prezident Klaus se nechal slyšet, že se přiváže na eventuálním staveništi řetězy, aby jí zabránil. A bylo vymalováno.

Ta stavba byla bývala mohla být něčím víc než jen architekturou, mohla rozrazit dveře poklidného tradicionalismu a město otevřít 21. století. Jistě by dodala kuráž i dalším. Svou nespoutanou jedinečností, svým tvarem i barevností byla něčím mimořádným. A to se v Čechách trestá. Nevím, jestli její smutný konec četli stavebníci jako výstrahu, ale od té doby v Praze nikdo s ničím současným a provokativním nepřišel.

Ovšem postavit něco takového tady je skoro nemožné kvůli velmi komplikovaným  rozhodovacím postupům, jaké v Praze vládnou. Do každé stavby mluví tolik lidí a tolik institucí, že se vše táhne léta. Žádný politik nemá šanci, že by před koncem svého mandátu viděl růst ze země projekt, za kterým stál, a slíznul slávu. Bratislavský primátor má údajně daleko větší kompetence než pražský.

Jsme ovšem do značné míry obětí vlastního velkého kulturního dědictví. Na rozdíl od Berlína, Londýna nebo Varšavy Praha téměř nezažila válečné ničení, a byla jí tak zachována neporušená tvář a síť historického města. To je velké plus a poklad, který dnešním generacím spadl bez přičinění do klína. Po pádu komunismu stačilo opravit fasády a turisté se jen hrnou.

Druhou stranou mince je, že Praha žije pod jakýmsi muzeálním poklopem, kde je třeba mnoho staveb chránit, neporušovat, konzervovat. Což znamená jakousi olověnou kouli na noze, jež brání v rozletu a v odvaze experimentu. A která ovšem utvrzuje v prostřednosti myšlení, máme, co máme, a příliš nevybočujme. Většina staveb po devadesátém roce jsou přeci víceméně krabice, jejichž originálnost spočívá v tom, že se snaží minimálně o patro převýšit své historické okolí.

Konzervativní duch jde tak daleko, že povstaly i iniciativy usilující o uchování a snad i o památkovou ochranu husákovských staveb s jejich stále stejně zkosenými rohy, které, aby získaly punc stylu, dostaly dodatečně nálepku „brutalismu“.

V západním světě se už dávno ví, že moderní stavby jsou ve velkých městech lákadlem pro turisty a venkoncem i předmětem hrdosti místních. Když se koncem 70. let vynořilo uprostřed historického centra Paříže Centre Pompidou, způsobilo mnohým Francouzům se svými obnaženými rourami a ventilacemi i svou barevností šok. Asi podobný jako kdysi Eiffelova věž. Dnes je pátou nejnavštěvovanější stavbou Paříže, ročně tam přijde tři a půl milionu lidí.

Je paradoxem, že nejnovější a jednou z mála staveb, která má v Praze ambici na výjimečnost, je kancelářský komplex vedle Masarykova nádraží, vztyčený proti obloze svým ostentativním zlatem. Žádný stánek umění, žádný stánek vědění, ale prostory pro byznys.

Ten hlad po něčem novém, trochu méně okoukaném než stále stejný Karlův most, je vidět na obří Kafkově hlavě, jež se jednou za hodinu otočí před objektivy smartphonů. Davy turistů k ní vzhlížejí stejně zbožně jako k apoštolům na středověkém orloji. Nic dalšího současného jim ale Praha nenabídne, jemná elegance lávky spojující Holešovice s Karlínem i kolos nové Národní technické knihovny jsou stranou jejich tras.

Praha tak zůstává na okraji současného dění, zahleděná sama do sebe, spokojená s tím, co má. Tak trochu provincie.