V západních novinách je běžné, že se na jejich názorových stránkách vyslovují intelektuálové a lidé z univerzit. Kolik domácích politologů a akademiků, kteří se takto veřejně angažují, píší články, vystupují v médiích a nesou svoji kůži na trh, znáte? Jiří Pehe, Václav Bělohradský, Jacques Rupnik, Petr Pithart, Tomáš Halík a na jiné straně politického spektra třeba Roman Joch.

Na kraji vesnice Hruszowice je pomníček UPA s nápisem „hrdinům boje za nezávislost“. Byl poškozený, pocákaný červenou barvou a počmáraný vulgárnostmi. Na jeho odhalení prý přijelo pět set lidí, vznikl údajně bez oficiálního povolení, zároveň ho ale úřady neodstranily. Symbol ambivalentnosti polsko-ukrajinských vztahů, který se projevuje dodnes, včetně nejvyšších pater politiky.

Vstupujeme do období, kdy bude třeba, aby se slušní lidé víc ozývali, víc se angažovali, nedali si různé věci líbit. V Polsku Kaczyński po dvou mandátech prohrál volby, v Maďarsku to zatím vypadá tak, že Orbán ty příští prohraje také. Chce to jen neházet flintu do žita a připomenout si, co všechno museli naši předci vybojovat, co dnes považujeme za hotovou věc.

V tomhle směru leží velká zodpovědnost na majiteli Agrofertu. Z čistě egoistických důvodů vypouští z lahve džina, kterého bude jednou těžké zatlačit zpátky. Velkou zodpovědnost mají ale i odcházející strany. To, že těsně prohrály volby, je nezbavuje zodpovědnosti za stát. Měly to po volbách hrát jinak, tak, aby se k moci nedostal extrém. Protože za pár let by se ten okraj taky mohl stát těžištěm české politiky.

A co kdyby šlo naopak umění za lidmi? Louvre se o něco takového pokusil a na severu Francie v oblasti postižené dezindustrializací otevřel před třinácti lety svoji pobočku. Pokladů skrývá ve svých depozitářích habaděj. Krátkodobě ovšem muzea své originály nepůjčují ráda, notabene na jiný kontinent, vždy je v tom riziko.

To oblepování celé země i stojanů na billboardy politickými plakáty by šlo jistě zvládnout pár větami jednoho zákona. Jelikož ale žijeme v Čechách a na Moravě, dovedu si představit, kolik hlasů by se obratem zvedlo, jak to nejde, jak to je proti demokracii, právu na politickou soutěž atd.

Změny v myšlení se netýkají jen institucí a politiků, část řešení je i v malých měřítkách. V zahrádce jedné kavárny na jihu Francie naměřili v poledne pod klasickým slunečníkem 56 stupňů, zatímco pod rostlinným loubím jen 29. A řešení bylo nasnadě.

Opravdu jsme populací, která si nechá všechno líbit? Nechceme mít, aspoň ve středoevropském provedení, co se nám tak líbí v Itálii nebo Francii? Je fakt, že Poláci mají za sebou několik povstání, že si vybojovali Solidaritu, která zatřásla v celé Evropě komunismem, kdežto my vysoké stovky podpisů pod tzv. antichartou a Listopad až po pádu berlínské zdi. Opravdu si všichni myslí, že se s předraženými potravinami nedá nic dělat? A co si takhle vydupat nějakého obránce konzumentů?

Teď je nejvyšší čas, aby se tahle geopolitická danost začala říkat také v českých školách a aby ji vzali za svou i domácí politici a přestali populisticky blouznit o nějaké suverenitě proti všem.

Je to daleko lidštější způsob, francouzské rodiny neznají naši horečku dubnové noci. Na české děti klade systém nároky, jako by to byli dospělí, kteří se hlásí někam do korporátu. A je jim třeba jen deset let a ke zkoušce si pomalu přinesou ještě medvídka. Je to tvrdá selekce.

Ten hlad po něčem novém, trochu méně okoukaném než stále stejný Karlův most, je vidět na obří Kafkově hlavě, jež se jednou za hodinu otočí před objektivy smartphonů. Davy turistů k ní vzhlížejí stejně zbožně jako k apoštolům na středověkém orloji. Nic dalšího současného jim ale Praha nenabídne, jemná elegance lávky spojující Holešovice s Karlínem i kolos nové Národní technické knihovny jsou stranou jejich tras.

Všechno je v té knize o dnešku. Jen to zmizení lidstva se zatím nekoná. Že by i ono brzy přišlo? Tady je odpověď: „Lidé představovali živočišný druh obdařený inteligencí, která se ovšem ukázala být ve svém neustálém balancování mezi destruktivitou a kreativitou nakonec především destruktivní. Lidstvo skončilo.