Je to snad nejdelší komiks na světě, pro nějž – a jenom pro nějž – ve Francii postavili speciální muzeum, ušité mu na míru. Tedy pro výšivku na lněném plátně, dlouhou skoro sedmdesát metrů, starou bezmála tisíc let. Nic podobného Evropa jinde nemá a je neuvěřitelné, že se dodnes zachovala.

Říká vám něco bitva u Hastingsu, tedy dobytí Anglie Normany? Rok 1066? Tak o té tento komiks vypráví. Formativní událost pro dějiny Anglie, kdy se vůdce Vikingů, kteří se dřív usadili na severu Francie v Normandii jako leníci francouzského krále, vylodil na druhé straně La Manche, porazil soupeře a jako nový král Anglie tam nastolil vládu Normanů.

Tím vítězem byl Vilém Dobyvatel, vévoda normanský. Přivezl s sebou svoji šlechtu, která už mluvila francouzsky (tedy přesněji jazykem, jehož pokračováním je dnešní francouzština), jako vítěz si zabrala dobytý majetek a prosadila i svůj jazyk. Francouzština se tam po staletí používala u dvora, jako jazyk práva a administrativy, dnešní angličtina obsahuje možná třetinu slov francouzského původu, především ta nevenkovská, intelektuální. I parlament je francouzského původu, i tenis je z francouzského „tenez“ (držte).

Co je ale na tom všem asi nejzajímavější: Vilém se na anglosaském ostrově neusadil jen s bojovníky, ale přibral na palubu i vzdělance, intelektuály. A ty pověřil, aby mu sepsali veškerý majetek, který na ostrově našli, nemovitosti, dobytek, daně a poplatky. Tomu katalogu se říká Domesday Book a je to něco, co nemělo ve světě obdoby. Kdo ho viděl, musí uznat, že to je zázrak statistiky.

A teď k té výšivce, které se nesprávně říká tapiserie z Bayeux. V desítkách obrázků vykreslila, co plavbě předcházelo, její průběh, bitvu a samozřejmě Vilémovo vítězství. Je to neuvěřitelně křehká věc, vlněné nitě na lněném plátnu. Vznikla zřejmě velmi brzy po bitvě, její smysl byl jasně politický: ukázat, že Vilém měl být v právu, když převálcoval Anglosasy a vydobyl si anglický trůn, a že jeho sok Harold byl zrádce. Dějiny píší vítězové. Proto se také po dlouhou dobu veřejně ukazovala, nejspíš věšena mezi sloupy chrámové lodi a možná i na nějakých necírkevních místech.

Je nádherná svou uměleckou stránkou, svým provedením, tou jemnou výšivkou, nádherná i svou stránkou kronikářskou. Byl jsem v jejím muzeu několikrát a vždycky jsem nad tou kombinací politické reklamy a krásou výšivky samotné žasl. My nic podobného nemáme a nic podobného nemá ani zbytek Evropy.

Ten prastarý komiks vypráví zakládající příběh anglického království, ale uchovaný je ve Francii, v malém městečku Bayeux v Normandii, kam logicky patří. Jen málokdy ho v moderních dobách opustil, třeba za obou světových válek, kdy bylo zapotřebí ho ukrýt. Britové měli jen jeho kopii z 19. století, několikrát žádali o zapůjčení, nikdy k tomu ale nedošlo. Až teď.

Z Macronova popudu ji Francie půjčila Britskému muzeu, kde bude rok vystavena, než se zase vrátí přes kanál. Pro Británii to je ohromná událost, o bitvě u Hastingsu se učí každé dítě ve škole, ale tohle dobové vyprávění doma nikdy v originále nevidělo. Látka je křehoučká a restaurátoři byli vždy proti tomu, aby se někam vyvezla. Nebýt prezidentova osobního rozhodnutí, nikdy by ji ze svých rukou nevydali.

To, že se teď objevuje v Londýně, má v zemi ohromný ohlas. Během čtyřiadvaceti hodin Britové vykoupili sto tisíc vstupenek, jež byly k dispozici online. Muzeum počítá, že jich bude do konce zápůjčky milion, mládež bude mít vstup zdarma. Psalo se tam o ní prý víc než o novém premiérovi.

Francouzi a Angličané byli po staletí nepřáteli nebo přinejmenším rivaly, ať už spolu bojovali přímo, nebo dělali Angličané vše pro to, aby na kontinentě nikdy nepřevážil francouzský vliv. To, že se teď v Londýně poprvé v historii objevuje tenhle hmatatelný, velevzácný svědek společné anglo-francouzské historie, je velké politikum a má promyšlené načasování. Výstavu spolu inaugurovali britský král a francouzský prezident.

Pro obě země je symbolem jakéhosi dějinného smíření, skutečnosti, že i přes brexit, který ve Francii hodně prožívali, jsou si obě země blízké. Že obě patří ke stejnému kulturnímu a historickému okruhu. Ruská válka na Ukrajině je sblížila, a ač Británie není v EU, její premiér a francouzský prezident stojí u různých společných projektů snad častěji než kdy v minulosti.

Takovou symbolickou sílu v sobě může nést jeden kulturní artefakt. Osloví lidi silněji než explicitní slova, což Macron dobře pochopil. Francie má vůbec cit pro spojování vývozu své kultury a politického vlivu. Něco, co my stále neumíme, i když se holedbáme, jaký jsme kulturní národ.

Zřejmě jedinou obří prezentací české kultury v zahraničí byla půlroční Česká kulturní sezona ve Francii v roce 2002, od té doby nic podobného, kromě několika velkých samostatných výstav. Tenkrát to bylo hodně díky Václavu Havlovi a taky ministru kultury Pavlu Dostálovi.

Nelze ale nevzpomenout ředitele Národní galerie Milana Knížáka, jenž na ni tenkrát na poslední chvíli odmítl půjčit několik Picassů, které má ta instituce ve svých sbírkách. A kdy o několik let později odmítl půjčit, také do Paříže, na přelomovou výstavu věnovanou abstrakci Kupkův olej Amorfa, považovaný za zakladatelské dílo abstrakce. Francouzi mu chtěli dát exkluzivní místo jako nejdůležitějšímu plátnu, měl figurovat na hlavním plakátu. Ale nefiguroval. Důvod? „Kdo ho chce vidět, ať přijede do Prahy.“ Úzkoprsý nacionalismus, provinční sebestřednost.

Jenže když nic nepůjčíme, nikdo nepůjčí nic nám. Mimo jiné i proto se Praze po léta vyhýbají všechny velké mezinárodní výstavy putující Evropou a Češi za nimi jezdí do Vídně. Národní galerie teprve v minulých letech trochu otočila a ve Francii se začínají objevovat, mimo jiné i díky osvícené kurátorce, výstavy českých malířů.