Vítr žene suchý list po kamenném zápraží. Kdo se domů vrací?

Desátý díl Město-já-stavení.

Možná právě proto se svět mazal a rozpadával. To bylo příčinou mlhy a šedých mezer. Například dnes odpoledne, když Chladná voda běžela přes humna k areálu předků, se náhle smazal kousíček světa. Stalo se to vpravo na obzoru, na okraji jejího zorného pole. Chladná voda zachytila změnu koutkem oka a zastavila se, aby se podívala. V dáli bylo vidět cár šedivé mlhy, malou záplatu, kašovité nic tam, kde Chladná voda téměř jistě dříve vídala strom. Možná topol. Nebo eukalyptus. Strom patřící ke ztracené vzpomínce. Jak říkala její stařešina, nebylo možné vypovědět všechno.

,Před několika měsíci tu myšlení bylo tím největším zločinem,‘ přiznal mi v Brně jeden profesor. To znamená, že svobodu dogmatického komunismu, stejně jako svobodu všech diktatur, lze shrnout velmi jednoduše, a to takto: ,Mysli jako já, nebo nemysli vůbec.‘

Mladý muži! Vy máte do tváře vepsán takový zvláštní, hluboký smutek. Jako byste padal dolů časem.

Otevřel skicák a nenápadně ho naklonil ke svíčce před sebou. Pokoj se znovu vynořil ze tmy vměkce rozpitých zónách karmínu a šedé, s tuctem plamínků posbíraných do zrcadla a s širou, nehybnou temnotou okna, bylo to téma, které se bez barvy neobešlo. Přísvit svíček zdůrazňoval prohlubně a výstupky těch postarších tváří, hladil je a jemně karikoval.

Klečel jsem u ní, hladil jsem ji po ručkách a po vlasech a bylo mně jí nevýslovně líto. Přitom jsem sice věděl, že je to moje maminka, zároveň ale holčička, dítě, a přitom dospělý tvor, a jenom jsem opakoval pořád dokola: „Mami, neplač, to nic není. Slyšíš? Nic to není. Neboj se nic.“

Drazí přátelé, nemám rád „poslední slova“. Tahle jsou první, která vám adresuji po tom, co jsem odešel do prázdnoty.

V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…

Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.

že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.

Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.

Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?

ne jen můj údiv / ale i faustův údiv / ten údiv nad údivem

(handicapované drama)

CHODEC: V žádným případě! Jihový- chodní Evropany jsme vůbec neměli přijímat! Nejsou dostatečně vyzrálí. Stejně tak Poláci, Češi a Slováci.