A pak se mi Labyrint nelidskosti znovu vrátil do života.

Leda že si na obrazovce s interními zprávami ověřím jednu uspokojivou aktualizaci, připomínající naše nedávné sponzorování projektu Modrá vlna, který spočívá v přirozeném čištění ústí řek tím, že se osadí upravenou koprofilní řasou, co má požrat to svinstvo vypouštěné z pobřežních čistíren odpadních vod.

Muži tělem pulsovaly nesnesitelně příjemné stahy. Žena se chvěla opalizující rozkoší, bradavky, svraštělé rozinky, vytlačené do synteticky růžové pytlovité bundy navracely její vrásčité látce téměř mladistvou pružnost. Vrnivé vibrace kolem ní utvářely auru rozmazaného horkého vzduchu, sálala.

Ošklivé ženy naproti tomu nesou na ramenou každá jinak ošuntělou opici, vypelichanou, trochu jinak olysalou, trochu jinak umolousanou.

Neuniknu zrození, má existence je tak silná, že se do materie hmoty stejně projeví.

Před obřími oltářními plátny Ukřižování a Snímání z kříže v antverpské katedrále jsem musel tomu starému prasákovi Rubensovi aspoň na chvíli všechno odpustit.

Jeden z našich synů se nečekaně naučil vietnamsky a proměnil se v dceru. Když budeš mluvit vietnamsky, Dingu-li, staneš se dcerou.

A tak pro lidi, jako jsem já, se svými ekologickými názory, věřící, masarykovsky sociální demokrat, prostě všechno, co se nenosí, a nebo jak jsi Ty, věřící, a ne klerikální, ekumenicky orientovaný, prolnutý duchem druhého Vatikánu, mají dneska české země pramálo pochopení.

Dnes je má velká, triumfální chvíle. Zlomilo se kouzlo – to, co jsem v úžasu nahromadil, v záchvatech obdivu vydávil, dosud cizí a obrácené proti mně – mě potvrzuje a přijímá. Díky.

A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl.

Až tam civilizace došla, slovo láska se stalo označením pro coitus. A přitom jsem nasraný i na sebe, že se nějak nemohu se vším tím svinstvem vyrovnat. Už si pomalu s nikým nerozumím, lidi nerozumějí mně, s kdekým se vzdaluju, jako kdybych vjel na jinou výhybku, kolej.

Tak svým způsobem jsou všechny knížky kapitalistické, že ano. Vezměte si jenom výraz knižní trh. Vtip je ale v tom, že většina básníků se po roce 89 snažila být apolitická. Po vzoru bájných předchůdců věřili v samotnou poezii.

Odlétám a podlamují se mi kolena. / Je to tady. / Je to on.

Globálně vzato, ten globus nemá jméno.

V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…

Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.

že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.

Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.

Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?

ne jen můj údiv / ale i faustův údiv / ten údiv nad údivem

Zasněžený park se zjevením obličeje hodin
Nějaký sladký zapadák civilizace
Cesty
Po nichž jsem kdysi odcházel
Přehlušen nezbytnostmi právě jako dnes

Vstoupím do prostoru stromu, do zeleného stínu. Dotknu se skloněné větve, dlaní sleduji linii jejího růstu až ke kmeni. Pohladím zakřivení větve, obejmu její rameno. Vytáhnu se nahoru a kmen stromu sevřu koleny.