Suzman lavíruje mezi individualizací viny a zároveň detekováním problému v konkrétních politicko-ekonomických rozhodnutích.

Psychedelické hnutí rozepjaté mezi akademií a duchovní extází je v tomto ohledu v obzvlášť zranitelné pozici. Snad bychom si tedy mohli uvědomit, že ona univerzální „entheogenní religiozita“ je stejný konstrukt jako prapůvodní monoteismus teologů 19. století.

Když čtu Webera, mám podezření, že rozumí smyslu a zdroji poezie lépe než řada současných básníků. Poezie je pro něj manifestací přírody samé.

Jednou z celospolečenských vizí korespondujících s nenásilnou komunikací je vize nerůstu. Nerůst upozorňuje na neudržitelnost současného ekonomického systému při dodržení planetárních limitů. Už v některých z jeho definic se objevuje důraz na rovnost, udržitelnost, demokracii a kvalitu života.

Velké dílo nakonec není aktivistickou příručkou pro záchranu světa a není jen duchovní literaturou, je ustanovující knihou nové kosmologie. Berry spřádá své argumenty tak, aby v nás samotných vytvořil prostor nové imaginace a naše individuální i kolektivní aspirace zaměřit směrem k obnovení spojení a ochraně života.

Svoji velkolepou vizi biocentrického křesťanství zakončuje feministickou výzvou. Patriarchát je třeba v jeho optice zásadně přesáhnout, a to jak na poli náboženství, tak společnosti. Otázka genderové rovnosti je také duchovní a náboženská. Jak jsme viděli, McDaniel ve své metaforice upřednostňuje mateřské obrazy božství. Ale celá jeho teologie úcty a lásky k životu je ryze feministická.

Milenci jsou jako zvěř – jako včely
nemůžou žít bez nápoje lásky (love drink) květů.
Ústy, neurvale jako rozkazy, jež obnažují zuby, se jich zmocňují.
Až opadávají okvětní plátky –
slivoní, které jsou lačné po včelách.

Při rozhovorech se mnou se Romové shodovali v pohledu na historicky zakořeněnou asymetrii ekonomických vztahů, ve kterých podle nich Neromové vždy těžili z po generace děděného ekonomického kapitálu a na Romy obvykle zůstávala ta nejtěžší práce, kterou nikdo z Neromů nechtěl dělat.

Jazyka bodák ostři, brus jeho měď!
Oči namiř!
Nastraž uši teď!
Slyš!
Hleď!
Aby ti duši náhle nepomačkali,
aby tvůj mozek nepřevrhli
– hej, tady!
Pozor!

Co čumíš? Nečum! křičely na mě slečny
Jinou vzpomínku na to místo nemám,
mám jenom obrázek: sedím na vysoké židli
a upřeně hledím na dřevěný dort

V křoví ležela stará koňská lebka; shýbl se, zvedl ji a obracel ji v rukou. Lehká a křehká. Bílá jako papír. Držel ji vsedě na bobku v podvečerním šeru. Zuby jako z kresleného seriálu se viklaly v čelistech. Švy v lebce jako nepravidelné svary mezi kostěnými pláty. Přidušené šumění písku uvnitř, když ji otočil.

Právě jsem viděl, jak po schodišti přede mnou sestupuje Tola a brblá, protože kostnatý nebožtík klouže po plátěném žlabu nosítek a oholenou lebkou ho šťouchá do ledví. Já jsem byl tehdy rád, že se mě mrtvý nedotýká, a s obtížemi jsem našlapoval a zvedal držadlo, aby mě nebouchalo do kolenou.

V tuhle chvíli bylo podstatné začít. A jednoho dne se to příhodné jméno, ta nejlepší ze všech identit, jež na sebe mohl vzít, vynořilo v oné chvilce mezi probuzením a spánkem, kdy vysněný svět za našimi víčky ukápne něco kouzel do světa, který zříme, když otevřeme oči.

Byl jsem označen za pornografa. Opravdu jím jsem. Slov užívám „lehce“! Mé pero je čisté, přímé a bryskní. Nejsem žádný floutek a nejsem ani libertin. Oslavovat mužnou sexualitu je jedna věc, velebit šukání do zadku, jak to činí jistý markýz, nebo vraha, jak to činí jistá Olympe de Gouges, je věc jiná. Vidíte: Neberu si servítky!