Čeští čtenáři ani kritika by román Zpívám já a hora tančí neměli přehlédnout. Nejen proto, že patří k nejpřekládanějším dílům katalánské literatury všech dob. Velmi originálním způsobem a prostřednictvím bohatého jazyka se snaží nalézt odpověď na otázku, kterou si člověk klade od doby, kdy si začal uvědomovat sebe sama: kdo jsme a v čem spočívá smysl naší existence?

Chtě nechtě tak musím konstatovat, že Pitínský svou knihu zakončil poselstvím půvabným, avšak hodně zašifrovaným. Natolik, že jeho skrytý význam asi zůstane pro čtenáře nerozluštitelným tajemstvím. Je to ovšem součástí autorovy poetiky, která vyrůstá z přesvědčení, že i nedoslovené může inspirovat.

aguárovo sbohem je intenzivní novela, která přináší potěchu v podobě promyšleně konstruovaného, citlivě plynoucího a famózně přeloženého textu, stesk a stísněnost tématu a hluboké nadechnutí životodárné odhodlané naděje.

Autorčino tíhnutí k sentimentalitě a supermarketovým happy endům (průhledná milostná povídka s bedekrovým podtónem „Blahonauti“ nebo terapeuticky temperovaný text s tématem strastí ukrajinských válečných uprchlíků „U Slepejch“) může vybízet k otázce, nakolik jde o vyprávěnky napaběrkované po časopisech a „vydupané“ na zakázku a nakolik o výsostnou, umělecky nezávislou tvorbu.

V první polovině knihy budou čtenářovy pocity nejspíše zmatené a rozpačité: povídky střídají témata, naladění, prostor i čas, a než se člověk rozkouká, trochu zorientuje (a občas zavře oči nad nelogičnostmi zvolených situací), povídka končí. Společné jim je to, že jde o texty starší, vznikající od roku 2010; nejméně čtenářsky přístupné a logické jsou ty, které již byly otištěny v debutu Vrhnout.

Furióznost básně graduje a stupňuje se i brutalita jazyková, odrážející ztřeštěnost hmoty, masy, obsedantnost živoucího i příliš neživého masa, ale i slov, názvů, označení, celou tu tupou valivost předmětnosti…

Nevím, zda jsem kdy v české poezii četl silnější verše o vědomí smrti. A ani nevím, zda jim zcela rozumím – vím jen, že zasahují pomyslný terč v prázdnu.

Román Pasáže tak čtu jako výraz autorského nutkání zeslovnit a zpříběhovat naznačené komunikační dilema. A Ajvazovo psaní mi je – jak pravil Ivo Osolsobě, byť si myslel, že to platí jen pro dramatické dílo – komunikace komunikací o komunikaci.

Poslední Ajvazův román je opět virtuózní a volá po mnohaměsíční analýze všech svých subtilností, fazet a filiací.

Hlavní úskalí přítomného románu je ovšem v tom, že v něm vztahy mezi Áčky a Béčky nejsou vnímány jako problém, nýbrž ideologicky. Neboť autorský subjekt předem ví, jak mají být věci správně, a při výběru témat a při formulaci svých myšlenek a soudů tak nemá potřebu používanou realitu poznávat, zkoumat, analyzovat, zvažovat. Za důležitější považuje potvrzovat si předem dané téze na náležitě vybraných příkladech.

Také Denemarková nám ve svém díle stále neúprosně opakuje: „Jak jste to všechno mohli připustit? Jak to všechno můžete připustit?“ Považuji to sice za legitimní, nicméně byl bych raději, kdyby se tento hlas přesunul do sféry politické agitace; s uměním, jehož smyslem je tvořivě postihovat nezměrnou mnohotvárnost a složitost světa, se většinou míjí.

Stejně jako vůči všem hladomorům a represím otupí částečně čtenář, obrnila se i životem zkoušená vypravěčka: slouží Sevrukovi ke cti, že oproti mainstreamu historických próz nepropadá exploataci cizího neštěstí a nevrší různé tragédie proto, aby tlačil na slzné kanálky čtenářstva či mu zadržoval dech napínavými zápletkami. Ani babička se nestylizuje do pozice oběti, která by vyžadovala lítost, a tím příměji mohou nakonec její historky zasáhnout.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.

Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.

Kniha jménem Lvov je kandidátem na čtení historicko-kritickou metodou: nejde v ní jen o to, co se tu píše, ale stejně naléhavě i o to, kdo a pro koho píše – a tedy i o to, co se tu nepíše. Cesta dějinami města v minulých zhruba 150 letech podle Klevemana je objevná a napínavá, stejně jako smutná a znechucující. S lehkým kritickým odstupem ji možná budeme číst s větším užitkem.

O tom, jestli byl bez zásad náš Jaroslav, nebo ti, které přiváděl k pomstě a nenávisti, je dobré uvažovat v konkrétních situacích a se znalostí lidí i okolností. Když nad Solouchovým románem znovu Haška pozoruji a poznávám, znovu se mi potvrzuje přesvědčení, že byl přese všechno čistý. Eticky. Což je nejdůležitější.

Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…