V tomto bodě je užitečné zmínit, že inspirací pro název knihy Ženská práce se stala píseň právě Kate Bush „This Woman’s Work“. Vydala ji v roce 1989, ale už o rok dříve podkreslovala scénu komplikovaného traumatického porodu ve filmu She’s Having a Baby (režie John Hughes). Tzv. ženská práce má zkrátka mnoho, mnoho významů a její optikou můžeme nahlížet uměleckou, technickou nebo kteroukoliv jinou oblast naší současnosti i minulosti a revidovat tak dějiny, doposud předkládané převážně mužskou perspektivou.

Je dobré nezapomínat, že Bártová pracuje s různými médii: součástí Házeliště granátů je i zvuková kompozice, v níž se střídají noisové plochy s dokumentárním zvukem z hospod či mejdanů – soudě dle dikce mluvčích z té části noci, kdy se střízlivost definitivně rozloučila. Střih ale obratně vylučuje jakýkoliv smysl, zůstává koláž momentů rozbitého vědomí kdesi nad tím vším.

Do agathachristieovského detektivního příběhu tak Indrek Hargla včlenil zapomínané středověké souvztažnosti dnešní estonské metropole a zaměřil se na živé vyprávění o dávné minulosti, kdy i za zdánlivě poklidných hanzovních časů bylo vše na neslitovných historických vahách.

Suma sumárum: Pánkův román je náležitě jiný a zvláštní. Je napsán způsobem zaumným, který ale má tu výhodu, že čtenáře nenutí, aby to dokola se točící žvatlání četl celé. Důležitější je, že díky němu před ním koluje plejáda kriticky až katastroficky nahlížených a více či méně zajímavých témat. Provázaných dnes tak postmoderně moderní vírou v to, co chci, která nadto každému čtenáři, tedy literárnímu znalci, dává možnost najít si to své oblíbené: něco, co jej osobně sere.

Autor se ale nikdy netajil tím, že nepatří k bytostným hledačům příběhů. Svými nově vydanými texty naopak už poněkolikáté dokazuje, že hranice prózy jsou mnohem širší a prostupnější, než by se při pohledu na většinu tuzemské produkce řazené do této kategorie mohlo zdát.

Borkovcův vypravěč je pozorovatelem reflektovaně nedokonalým, nedůvěryhodným. Stále znovu ohledává svou schopnost odívat pozorované do slov, promýšlí vlastní psaní a současně nepopisuje pouze kvazi-skutečný svět, ale prolíná ho se svými vnitřními snovými krajinami, v nichž vážky požírají volavky, podivné ženy táhnou po zahradě rozsvícený stánek z celtoviny a kolem cest se válejí balíky mrtvých těl.

Medúzy jsou pro mě těžce čitelné, přestože se nejedná o literaturu formálně náročnou. Chybí mi hlubší psychologické prokreslení postav i jejich osobní příběhy, které by pomohly lépe porozumět jejich motivacím a snad s nimi i soucítit. Postavy tak zůstávají spíše nositeli témat než skutečnými lidmi z masa a kostí a textu by místy prospěl humor nebo ironický odstup; román se totiž bere natolik vážně, až tím paradoxně oslabuje svůj účinek.

Vypravěčka se stává medúzou, omámená jedem po žahnutí, nakažená prokletou nemocí, s možností chapadlovitě ovládat cizí Moničino tělo, jež lze zraňovat, ďoubat a šťourat do něj a jeho ran a pak ho skoro zabít.

Autorčina schopnost prolínat realistické prozaické líčení s poetickou hloubkou a emocionální intenzitou dává románu výraznou identitu a rezonanci. Kniha zanechává dlouhotrvající dojem a silné reflexe nad lidskou existencí.

V celku jsou Víry kniha, která sice neoplývá interpretační otevřeností, ale vyznačuje se jakousi uživatelskou přívětivostí, lze-li to takto říct. Vybízí k tomu, aby si každý našel způsob čtení, který je mu blízký; lze ji totiž číst jako sociologickou sondu do prostředí sex work, jako společenský román pranýřující aktuální problémy, ale trochu i jako román iniciační, rodinný, a dokonce i – v některých vrstvách – humoristický.

Jiří Dynka slovy neplýtvá; zdá se, že každé z nich má důkladně promyšlené. Připadá mi jako racionální typ básníka. Nenechává se unášet senzuálními vjemy ani emocionálně strhnout snadno se nabízejícími velkými slovy, ač „řeč nás chce přemluvit k rozjařenosti“ (s. 24).

Tato poezie je zralá v tom nejlepším slova smyslu. Jistě, nemůže si jaksi pomoci. Ví o sobě. Ví o sobě, že o sobě ví, a proto zůstává v nadhledu. Zůstává ovšem v nadhledu, aniž by se stávala odosobněnou – autor se mistrně trefuje do všech a všeho, ano, i do autora. Rozhodně do konvencí. Do očekávání. Do velmi nemilých nevyhnutelností. Trefuje se, tedy zraňuje. Ano, i sebe. Odpustíme mu?

V tomto smyslu kniha připomíná spíše psychologický dokument a nedostatek soudržnosti se zde jeví spíše jako slabina než jako volba. Vyprávění se často utápí v nevyřešených emocích a celek jako by postrádal hlubší umělecký záměr.

Součástí autorova textového zakoušení sebe sama jsou proto četné návraty do minulosti, přesněji k příznačným epizodám z otcova života. Jejich cílem je s jistým ostychem polemizovat s jeho náboženským založením, respektive s rodinnou tradicí, která mu velela být evangelíkem, ale také zpřítomnit a předvést otcův náhled na smysl literatury a literární tvorby.

Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“.

Soumrak příběhů, o kterém se tak často v souvislosti se spisovatelským řemeslem a vývojem současného světa mluví, není možná způsoben tolik poklesem čtenářství, ale prostým uchopením světa samotných autorů, kdy se přestává rozlišovat mezi záměrnou a skutečnou banalitou.

Ve střídmosti, s jakou dává autor průchod svému názoru, respektive žurnalistické odpovědnosti za procestovanou krajinu, se také rozchází s klasiky polské reportáže. K zaznamenáníhodnému výbuchu ironie dojde až po mnoha stránkách, v textu věnovaném místům v okolí polsko-německé poválečné hranice na Odře a Nise, kde cestovatel pozoruje současné vztahy mezi sousedy na obou stranách, mezi nimiž už neexistují žádné pohraniční formality.

Všechno je v té knize o dnešku. Jen to zmizení lidstva se zatím nekoná. Že by i ono brzy přišlo? Tady je odpověď: „Lidé představovali živočišný druh obdařený inteligencí, která se ovšem ukázala být ve svém neustálém balancování mezi destruktivitou a kreativitou nakonec především destruktivní. Lidstvo skončilo.

Ne, to nezní tak docela jako klišé. Vypadá to, že tihle autoři snad ani nečetli anebo nevzali vážně slepé ideologické skvrny dávného Zbyňka Hejdy, Miloslava Topinky či třeba Josefa Rauvolfa, o starém Jeanu Clairovi a stovkách dalších ideo-katů surrealismu nemluvě. To už je co říct.

Jeho Goethe není klasicistní mramorová socha, nýbrž živý, rozporný organismus – a i kdyby tato modernizující perspektiva místy přeháněla, právě v ní se skrývá ono Goethovo „věčně živé“, které se nedá vyčíst z komentovaných vydání, ale nejlépe je ho prožít.

Evokativní, fragmentární styl, otevřenost, zdrženlivost a nedořečenost mohou být frustrující pro čtenáře toužící po hutnějším a systematičtějším výkladu či praktickém návodu na meditaci.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.

Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…