Autorova poezie nestaví na velkých gestech. Její síla spočívá v drobných významových posunech, ve zvukových a významových detailech, ve hře mezi blízkostí a cizostí a v ochotě setrvat v prostoru nejistoty.

Cvrček je další sebevědomou připomínkou síly současné holandské literatury určené dětem a je nesporně jednou z nejvýraznějších knih letošního podzimu. Pro děti i pro dospělé.

Přes převažující civilní a civilistickou tóninu a přes nevyhnutelné stoické a skeptické ladění velké většiny veršů nakonec Dušan Spáčil – ať ve své osmé básnické sbírce promlouvá jako jin, nebo zároveň pořád ještě i jako young – nezapře své lyrické pnutí. Možná ani postlyrické nebo občas paralyrické nahlížení každodenního člověčího všehomíra, sužovaného neslitovnou nelyričností uplývajícího, ne-li již odumírajícího času.

Závěr románu ovšem reálnou možnost obrany nabízí. Promítnutou do postavy šéfa všech koček, jenž se nikoli náhodou jmenuje Tyr, čti Tyran. Jde o kultivovaného jedince, co dokonce čte a oceňuje literaturu. O mudrce tak moudrého, že jej jeho rozum přivedl k rozhodnutí zlikvidovat všechny, kdo brání sjednocení Ganzy pod jeho osvíceným velením.

S lety se Dvorský stále více vymaňoval z úzkého pojetí poezie, která nemůže být „převáděním neznámého na známé“ (s. 417), ale daleko spíše v člověku otevírá možnosti a dimenze skryté, netušené a zatím nepojmenovatelné. I proto Dvorského stále více vzrušovala tematika „nevyslovitelna“, již naše epistemologická i jazyková výbava neumožňuje zcela uchopit a která tu zůstává jako výzva pro naše výrazové prostředky i myšlenkové vhledy. Hledá distinkce mezi nesrozumitelností, nesdělitelností a nevyslovitelností.

Editor knihy Jakub Řehák už samotným shromážděním a uspořádáním těchto textů vykonal nesmírně záslužnou práci. Jakubova oddanost jeho básnickým učitelům mě dojímá. Právě díky ní můžeme Dvorského vývoj poznat v dosud nevídané šíři. Pětapadesát let Dvorského psaní umožňuje sledovat nejen jednotlivé postoje, ale i kontinuitu tohoto neobyčejného způsobu myšlení.

Starý iluzionista prostě klade pasti. Přesto jeho nonsensy, hry a dadaistické kousky nejsou jen náhodné tahání králíků z klobouku.

Nesmíme ale mezi těmito temnými trumfy zapomenout na polohu, která je V nebi (a nejen tam) také přítomná: mírná, zranitelná, naprosto osobní. Je to otevření se všemu, jakkoliv bolestivému. Je to básnické naslouchání druhému člověku, často v intimní blízkosti, s nebezpečným, ale nezbytným vydáním se. Právě takovou básní celá sbírka končí (najděte si ji). Takové básně jsou rozesety po všech Ohniskových sbírkách (najděte si je).

Osobně mě pak zklamaly stránky sumarizující zábavné historické historky o strojích předstírajících člověka. Rozumím sice tomu, proč autor o tomto psal, ve výsledku to však na mne nepůsobí jako významové obohacení celku, nýbrž jako nadbytečně rozsáhlé a tak všelijak čtenářsky opentlené zužitkování Wikipedie. Možná je to ale jen moje neschopnost přijmout tyto literární „tahy“ jako funkční hru.

Zákazníci jsou spokojeni a my lidé můžeme být také. Respektive, můžeme se s touto tezí spokojit. Už jsme ji v románu četli i dříve, pořád se to v souladu se složitou kompoziční architekturou propojuje, proplétá: člověk dokonalý není a nikdy nebude – protože by přestal být člověkem.

Mohlo by se tedy zdát, že se autorovi tento druhý možný postup při přemyklíkovávání našeho západního prostoru jeví jako perspektivnější a snad i přijatelnější než ruská expanze. Rozhodně méně pekelný. Nejspíše ale jde jen o ironii. O sázku na to, že čtenáři dojde, že o jak významné hodnoty přicházíme, když přestáváme být sami sebou. Mimo jiné, a především, o úctu k lidské individualitě.

Název Peklo neexistuje vzbuzuje otázky ohledně toho, co má vlastně znamenat. Je nepřítomnost pekla signálem, že peklo je mezi námi, že „peklo jsou ti druzí“? Nebo je to rafinovaná ontologická výpověď znamenající, že peklo neexistuje, protože peklo je – peklo jakožto zlo v metafyzickém smyslu, jak o něm mluví a jak je performativně zhmotňuje Cornelius?

Kotenova poezie píše o velkých věcech, ale nevěří na definitivní soudy ani na dramatické zvraty. Vlastně možná nevěří ani na činy; spíš se snaží ukázat, zachytit, že k onomu příslovečnému pohnutí vesmírem, aspoň tím osobním, stačí někdy pozorovat. U vědomí toho, že občas uvidíme háček, který tam není.

Kouzlo Kotenova básnického gesta je v nenápadné účinnosti. Záznam je upřímný, svědectví je jasné. Ano, všichni umřeme. Ale předtím máme na starost pozůstalosti a své mrtvé, které potkáme ve snech, když jsme je záměrně nepotkávali dost za jejich života. Je to chyba, kterou nelze napravit, a všichni jsme tam byli. Kdo tvrdí, že ne, přechází u hřbitova na druhý chodník ještě teď.

V určitých ohledech kniha možná připomene kunderovská témata, samozřejmost se náhle stává nesamozřejmostí, neochvějná sebejistota se začíná bortit. Jako by Beneš svým příběhem sděloval, že na složitost života nevystačí žádný algoritmus, a je nutné říct, že tak činí velmi přesvědčivě.

V jedné z nejčastěji citovaných pasáží píše Heti o tom, jak spisovatel musí přijít na to, kým vlastně je, a tvořit právě z této pozice. Nečekat, až se z něj stane někdo disciplinovaný, nehrát si na styl psaní, který mu nesedí. Její vlastní odpověď na otázku, jak má člověk, který nesnáší práci, napsat knihu, zní zřejmě takto: pracujte čtrnáct let na nesmyslném projektu, kterému nikdo nevěří, hrajte si s tím v excelu, a pak, až to jednoho dne bude hotovo, svět uvidí. Dělejte to podle sebe.

Soumrak příběhů, o kterém se tak často v souvislosti se spisovatelským řemeslem a vývojem současného světa mluví, není možná způsoben tolik poklesem čtenářství, ale prostým uchopením světa samotných autorů, kdy se přestává rozlišovat mezi záměrnou a skutečnou banalitou.

Ve střídmosti, s jakou dává autor průchod svému názoru, respektive žurnalistické odpovědnosti za procestovanou krajinu, se také rozchází s klasiky polské reportáže. K zaznamenáníhodnému výbuchu ironie dojde až po mnoha stránkách, v textu věnovaném místům v okolí polsko-německé poválečné hranice na Odře a Nise, kde cestovatel pozoruje současné vztahy mezi sousedy na obou stranách, mezi nimiž už neexistují žádné pohraniční formality.

Všechno je v té knize o dnešku. Jen to zmizení lidstva se zatím nekoná. Že by i ono brzy přišlo? Tady je odpověď: „Lidé představovali živočišný druh obdařený inteligencí, která se ovšem ukázala být ve svém neustálém balancování mezi destruktivitou a kreativitou nakonec především destruktivní. Lidstvo skončilo.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.

Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…