Soumrak příběhů, o kterém se tak často v souvislosti se spisovatelským řemeslem a vývojem současného světa mluví, není možná způsoben tolik poklesem čtenářství, ale prostým uchopením světa samotných autorů, kdy se přestává rozlišovat mezi záměrnou a skutečnou banalitou.
Tak by mohl znít cynický titulek, kdybychom chtěli hodně generalizovat současnou literární produkci. Próza, která vyšla v roce 2025, je zajímavá z několika pohledů. Dominují jí povídkové sbírky, v mainstreamu se naskakuje na takzvaná „současná témata“, ať už si pod tím představíte rozhodování, zda mít, nebo nemít děti, sexuální práci, nebo různé napravování pohledu na minulost. A muži se věnují své krizi středního věku, přičemž se snaží zachytit krizi světa obecně, což ostatně dělá i Jan Němec ve své části románu Byt, přestože zvolil odlišnou perspektivu a pracoval s katarzí. Potíž je v tom, že krize středního věku je autorsky nevděčná a sklouzává k narativním klišé. Co také psát o věku, kdy řešíte práci, děti, dovolenou, hypotéku. Každý den je v lepším případě stejný, v horším onemocní některé z dětí nebo vám klesá frustrační tolerance v práci. A do toho často přichází zjištění, že jsme půl života strávili ve vztahu, který nám zas tak nevyhovuje.
Recenzentka Nikola Benčová si ostatně při hodnocení románu Eliho Beneše Všechno bude super položila drzou otázku, zda existují nějaké znaky, které definují „mužskou literaturu“, a pokusila se je vztáhnout na tento román. Benčová určila tři následující jevy: absolutní prázdnota ostatních bytostí, které v příběhu slouží spíš jako pouhé kulisy silného životního dramatu hlavního hrdiny; snaha napsat nepřehlédnutelné literární dílo; vysmívání se vlastním chybám a karikování křehkosti mužského ega i těla ve středním věku. Všechny tyto aspekty pak platí pro knihy, kterým se budu věnovat v následujícím textu. Jedná se o román Radka Stavěla Předávání (Host, 2025), zmíněný Všechno bude super Eliho Beneše (Argo, 2025) a povídkový soubor Ještě jeden tanec drahá od Ludvíka Němce (Druhé město, 2025). Přestože je toto rozdělování problematické, lze viditelně srovnávat různé perspektivy, jak se se stárnutím a krizí středního věku aktuálně perou prozaičky a prozaici. Asi nejvýrazněji se tématu zhostila aktuálně Magdalena Platzová, jejíž povídky Fáze jedné ženy jsou srovnatelné s nejslavnějšími povídkářkami americké tradice. Na jejím příkladu se ukazuje, že bilancování hrdinek je spíše introspektivní a více senzitivní. V neposlední řadě celé jejich uvažování o dosavadním způsobu života komplikuje, že drží v ruce pupeční šňůry svých dětí. To mužští hrdinové se chytí sukně první asistentky a do toho naprosto vážně rozjímají o tom, že jim začínají umírat oblíbené rockové hvězdy. Člověk si pak klade otázku, proč si raději nezašli k terapeutovi. Ostatně ke stejnému závěru dochází i zmíněná Benčová.
Není úplně jasné, jestli celou postavu manažera Eli Beneš vymyslel jako rafinovaný portrét současného stárnoucího muže, který je především v krizi a kterému se jako autor vysmívá za jeho velikášství i malost. Za tendenci deklamovat obecné pravdy. I za nutkání svádět mladší ženy. Pokud ano, bravo! V opačném případě by ale šlo jen o konstrukčně trochu plochý příběh, jehož protagonista se svými problémy zase jednou nešel na terapii.
V případě Beneše je narativ uchopený tak průhledně, že už zbývá jen to zachycení krize světa, ale k tomu nakonec dojde jen částečně. Děj je jednoduchý. V kanceláři se zjeví tajemná Anna a průměrně schopný, poněkud opotřebovaný manažer se zamiluje, nebo to tak aspoň vypadá. Mohl by z toho být krásný milostný příběh, ale není, protože jeho hrdina zanáší příběh nechutným mansplainingem, který by mohl být funkční, kdyby si ho uvědomoval a trochu ho shodil. Ačkoliv Benešův manažer občas pronese nějakou glosu, není to s tou ironií, s jakou nahlíží vlastní život, tak horké. Ve skutečnosti se hodnotí dost opatrně, jako by sám sebe pořád upravoval ve Photoshopu. Jeho hodnotový žebříček je navíc postavený na středostavovském maloměšťáctví, takže si občas vyslouží tak maximálně útrpný úsměv, protože je zjevné, že on se nikdy svých jistot nevzdá. Hrdinka Anna, zástupkyně generace Z, funguje jako zrcadlo, které nemilosrdně nasvěcuje pomyslné hrdinovy kouty, jenomže nikdo nenasvětluje ji. Z opačné strany jde jenom únava a zabředlá repetitivnost, která Annu zplošťuje – nemá žádný charakter. Víme o ní pouze to, že chodí v béžovém, neposlouchá hudbu, nečte a komunikuje přes chat. V hrdinových očích značí nevinnost a naději, jenomže on sám je tak vyhořelý, že není s to ji docenit. Na jednu stranu by rád sál krev z mladé ženy, na druhou stranu ji chce infikovat svým světem, který si v podstatě vymyslel. Ale ne v rámci sblížení a stavění mostu k porozumění, ale jednoduše z přesvědčení, že jeho svět je lepší. Neustále své femme fatale, která mu ochotně hlídá dítě, vnucuje své knihy, svoji chanuku, své kapely a radí jí, že by si svůj byt měla zařídit útulněji a přidat nějaké ty barvy. Daruje jí kašmírový svetr a mluví jazykem, kterému Anna nerozumí. Jako by kniha kopírovala dnešní trend uzavřenosti v bublinách, kdy jeden druhého přesvědčujeme, že naše názory a životy jsou lepší než ty protější. Tendence cítit se jako lepší člověk je u románu Všechno bude super tak silná, že by vydala na jednu sociologickou studii. Není pak divu, že ho Anna převeze, a hrdinovi to maximálně přejeme. Jedná se vlastně o skvěle napsaného antihrdinu, pokud to byl záměr, ale jak podotkl Petr A. Bílek, pořád tu je napětí plynoucí z toho, že Beneš možná napsal autobiografický román, avšak teď zjišťuje, že jeho hrdina není sympatický. Navíc chce autor držet prst na tepu doby, ale v tuto chvíli už není v jeho románu nic překvapivého, protože technologie, o které píše, ho předběhla, což je poněkud problematické, pokud chcete přinášet zprávu o konci jedné éry. Pouhá popisnost dnešního světa jednoduše pro přesvědčivou literaturu nestačí.
Trochu jiný případ pak představuje Radek Stavěl s románem Předávání, který nabízí trochu jiný pohled na temné časy socialistických lepších zítřků. Zavádí nás do rodiny prominentního aparátčíka, jeho manželky a druhé babičky, která se přátelí s Ladislavem Fuksem, což působí osvěžujícím dojmem, protože jednak nepředkládá laciný antikomunismus, jednak střípky o Ladislavu Fuksovi dodávají textu na tísnivé atmosféře. Zároveň dokáže líčit idylické Dejvice tak, že máte trochu strach se tam teď jet podívat. Ale i jeho postava podlehne kouzlu sekretářky a následně šarmu jiných žen. Je to jednoduše děvkař, který důsledky svých činů příliš nepromýšlí, takže před sebou máme opět antihrdinu, jenž nicméně nemá takovou ambici rozumovat o světě, takže je ve výsledku tak nějak pochopitelnější, byť je jeho život naprosto ostudný. Jeho žena mu samozřejmě nerozumí, protože on, stejně jako Benešův hrdina, píše román, svůj testament, svůj odkaz rozpadajícímu se světu, zatímco manželka otravuje s banalitami nebo leží s těžkou depresí v posteli a vyhýbá se sexu. A oba hrdinové jsou marketéři. A co je nejzajímavější, oba mají problémy s dechem. Dusí se a mají různé psychosomatické potíže, což by byl skvělý motiv, kdyby byl ústřední, který by byl metaforou pobývání v dnešním světě, takhle jde spíše o doprovodný a zase odvozený jev. Tato motivická shoda ale naznačuje, že všichni pijeme ze stejné řeky.
Stavěl i Beneš nás zavádějí do prostředí, kde se to hemží claimy, trendy, přičemž jejich svět je šedý, jednotvárný a únavný. Oba texty mají trochu dystopickou náladu. V případě Beneše to způsobuje jakási robotická atmosféra, v níž přemýšlíte, jestli jsou lidé v knize vůbec živí, v případě Stavěla kvůli tak nějak obecnému zmaru, z něhož už nevidí východisko, jeho hrdina trpí latentní depresí. U Beneše jsem si několikrát položila otázku, jestli svou knížku neprohnal nějakým tím chatem, který mu ochotně poradil, jak příběh posouvat a rozvíjet dál, na základě naučených diskurzů. Je tak zvláštně odlidštěná, vycizelovaná a neurčitá, že postrádá jakékoliv opravdové emoce. A vyvstává znovu otázka, zda je to záměr, nebo ne, protože ten text je jednoduše generický. Buď je to chyba, nebo to nezáměrně poukazuje na skutečnost, že naše krize jsou možná skutečně generické a naše úzkosti odvozené a naučené. Naše úzkost je tedy zaměnitelná a zploštělá do obecných znaků, které přestávají věrohodně vypovídat o světě, v němž žijeme. Ten se pak jeví stejně odvozeně a napodobeně. V textech po těchto úzkostech nakonec zbudou jen platíčka po psychofarmakách, která slouží jako zkratkovité rekvizity. Esteticky i významově se úzkost nivelizuje a city jsou pouhou kompenzací, jako je tomu v knize Všechno bude super. Láska tu není skutečná, i proto je nemožné hrdinovi úplně porozumět. Jedná se o reakci na vlastní úzkost, únik, neschopnost nahlédnout ji a najít východisko. U Beneše je naprosto zjevné, že pokud uvažujeme odvozeně, smažou se příčiny úzkosti, smaže se individualita, smaže se kontext a regulují se emoce a zbude klišé. Prožívání se standardizuje. I proto se možná děje u obou autorů vyvíjejí až algoritmicky přesně.
Pokud neznatelně směřujeme k tomu, že naše strachy, potíže s identitou a hrůza ze smrti vypadají jako z reklam nebo příspěvků na sociálních sítích, brožurách k různým přelomovým projektům a jsou důsledkem doomscrollingu, pak se Stavělovi i Benešovi podařilo napsat něco, co možná přece jen zachycuje jednu éru a zároveň ilustruje to, jak se z psaní začíná vytrácet individualita. Jazyk je podobný, děje jsou podobné, témata skoro stejná, pohledy generické. Na jedné straně se držíme svých traumat a hledáme v nich lidskost, na straně druhé se jí pomalu zbavujeme a čím dál více se přizpůsobujeme digitálním zrcadlům a pohodlně si hovíme ve své komfortní zóně, kdy soustavně pracujeme na rozkladu vnitřní integrity a zbavujeme se individuality. Katarzí by pak mohlo být, že si svou generičnost uvědomíme, jenže jako bychom už toho nebyli schopní. Takto přece úzkost vypadá, takto se o ní píše, takto nás čtenáři pochopí. V rozporu s tím pak dochází k tomu, že hrdinové mají sklony k velikášství, touží po sobě nechat něco originálního, ale jejich největší bolestí je vědomí, že jsou stejní jako ostatní. Nejsou výjimeční, ani jejich příběhy nejsou výjimečné a všechny ty kašmírové svetry a milostné eskapády jsou jen kejkle s cílem zakrýt poznání, že ten, koho denně v zrcadle vidím, je průměrný chlápek, jehož stopa bude v případě smrti neznatelná, protože se ztratil sám v sobě. A co víc, oba hrdinové očekávají katastrofu, která má temný, dystopický charakter, ale ve výsledku se nestane nic, což je paradoxně ještě depresivnější, protože nepřichází očekávané očištění. Jako by uvěřitelná krize skutečně nemohla fungovat bez katarze. Současně hrdinové nemají nepřítele, se kterým by se mohli utkat, jenomže utkávat se pořád sám se sebou nebo s manželkou už je trochu nuda.
Bezútěšnou atmosféru Beneš i Stavěl umocňují storyboardy a storytellingem, který je v rozporu s tím, že oni chtějí vyprávět skutečný příběh, zachytit autentickou zkušenost. Někdy to působí, jako kdyby zběsile zaznamenávali svoji skutečnost, než se stane předmětem marketingové kampaně. Co se týče Ludvíka Němce, kterého jsem v tomto textu trochu upozadila, jeho hrdinové se tváří v tvář stáří často snaží trochu slizce nasbírat poslední erotickou zkušenost, jakýmkoliv způsobem se „oživit“. Neváhají třeba „ze soucitu“ spát s ženou, která má rakovinu. Koketování se smrtí tu nabírá poněkud dekadentních rozměrů a má nádech jakési aktualizované vanitas. Jakkoliv je to svým způsobem nechutné, ve světle zbylých dvou knih je pokus zajít tak daleko vlastně odvážný. Ludvík Němec je paradoxně nejvíc nekorektní. Potíž je však v tom, že u něj dochází k tomu, že se jeho postava zcela vážně přirovnává k rytíři v brnění a jeho povídky, ač krásně napsané, dobře vystavěné, zní jako z 60. let, nicméně ne ve smyslu hravosti a staré dobré nové vlny, ale v jazyku, kterým aktuálně už nikdo nemluví, a úvahám, kterým málokdo rozumí.
Soumrak příběhů, o kterém se tak často v souvislosti se spisovatelským řemeslem a vývojem současného světa mluví, není možná způsoben tolik poklesem čtenářství, ale prostým uchopením světa samotných autorů, kdy se přestává rozlišovat mezi záměrnou a skutečnou banalitou. Autoři často pracují s jazykem převzatým z psychologického a mediálního diskurzu a dochází k opakované reprodukci předžvýkaného světa. Možná je načase oživit staré dobré literární fígle, ironii, literární hru, zápletky, které se odliší od světa, kdy se smazává hranice mezi digitální fikcí a žitou realitou. To, co chceme sdělovat, by nemělo převážit nad tím, jak to chceme sdělovat. Co kdybychom se vykašlali na AI a krize různého druhu, které jsou často výplodem nekonečného mediálního šumu, a vykašlali se na otevírání témat a vrátili se k tvořivému psaní? Nebylo by to osvěžující? Jen je potřeba to nepřehnat, abychom nepůsobili jako ze zaniklého světa, což se stalo Ludvíkovi Němcovi. Snadno se pak stane, že se staneme jakousi reinkarnací Zdeňka Svěráka, který prostřednictvím svých filmů sní o ženských ňadrech ve svých dlaních.
Autorka je spisovatelka a novinářka