aguárovo sbohem je intenzivní novela, která přináší potěchu v podobě promyšleně konstruovaného, citlivě plynoucího a famózně přeloženého textu, stesk a stísněnost tématu a hluboké nadechnutí životodárné odhodlané naděje.

Kolo se zařazuje na seznam dokonale propracované, jazykově a výtvarně mimořádně hodnotné literatury faktu, která na nás v posledních několika letech občas vykoukne a osloví široké spektrum věkově odlišných čtenářů. A vezmu-li to kolem a kolem, tohle je z mého pohledu zatím jedna z nejlepších knih letošního roku.

Někdy nám jen naše lenost nedovoluje vidět a pochopit. Chceme všechno hned: spatřit, vyhodnotit a běžet dál, škatulkovat a dělit na: okamžitě srozumitelné = vhodné pro děti, vs. vyžadující ponoření se, zastavení zběsilého smýkání očima z místa na místo = pro děti nevhodné. Ale není to náhodou jinak?

Barvy napomáhají v orientaci čtenáři i předčítajícímu. Osobně mám za to, že by Blbá Vendula měla být hlavně předčítána. Je určena k diskusi – je návnadou, popíchnutím, impulzem. Každý totiž nějakou blbou Vendulu zná.

Každá z koček má specifickou povahu, jíž se od sourozenců odlišuje, každá přistupuje k životu s jinou energií – lehce nedůvěřivá, sebevědomá Elvíra, odvážná, maličká Žofie, zručný rybář Rudolf, handicapovaný po střetu se sovou, a nakonec šikovný, ale bojácný Rudolf. A pak je tu Jana, mladší sestřička, kterou křídločky objeví při dramatické návštěvě města. Jana po prožitém traumatu, v němž hrály hlavní roli útočné krysy, nemluví.

Nakonec se záchranná akce podaří. I když možná ne tak, jak by si Helen a její otec představovali. Pravda zůstane skryta skoro sto let. Na světlo se dostane až díky Matthewovi, jemuž máma zabavila herní konzoli. Přečtěte si ji také, stojí za to.

Pro dětského čtenáře je to příběh uvěřitelný, zasazený do známých kulis, atraktivní svým napětím i odvahou hlavních hrdinů, ponoukající i hlubší úvahy na téma dynamiky v partě a sourozeneckých konstelací. Pro čtenáře dospělého je to jedno velké fackování připomínající, jak často kážeme vodu a pijeme víno, předstíráme bezúhonnost, ale zároveň každodenně hrneme své hříchy pod koberec. Jak se snažíme být dobrými rodiči, ale často ve svých snahách zcela míjíme terč.

Psát. Nebylo snad nic tak důležitého v jeho životě. Psát, aby se nic z toho, co zažil, neztratilo. Psát, aby mu ostatní uvěřili. Psát, „Protože to je jediný, co má cenu. […] Jenom příběhy jsou věčnost, miláčkové, jenom příběhy“.

Anja Portin vypráví zimní příběh o neutěšené osamělosti, který postupně košatí a rozkvétá jako Amandiny jabloně, nabírá na síle a graduje při velké vánoční hostině Zapomenutých. Je to příběh dětí, které zoufale touží po pozornosti. Je to příběh rodičů, kteří se nedokážou, nemohou nebo nechtějí o své děti starat.

Ono se obecně má za to, že děti nerozumí umění nebo že nemají na umění nebo literaturu názor. Já si to nemyslím. Děti mají leckdy zcela jasný názor, jen ještě nemají příslušný slovní repertoár na to, aby ho vyjádřily. Pokud jde speciálně o výtvarné umění, obrovský kus práce tu vykonávají například Juraj Horváth nebo Renáta Fučíková, šéfka Ateliéru didaktické ilustrace na plzeňské Sutnarce.