Už jsem si zvykla, že dětské knihy, které k nám přicházejí ze Skandinávie, většinou upoutají mou pozornost. Sasanky a hnusokrysy mě ale doslova vyfackovaly. Jsou již druhou knihou švédského autora Oskara Kroona (1980), která vyšla česky (první byla Vinga čeká na vítr, Portál, 2024, recenze vyšla ve Tvaru 16/2024). Opět ve skvostném překladu Marie Voslářové, která se výborně vypořádala i se všemi odkazy na Harryho Pottera, Hvězdné války a muminky, a tentokrát s decentními ilustracemi Hanny Klinthageové. Tak, a knize Jsem Vincent a nebojím se (Portál, 2022) vyrostl mocný konkurent – řekla jsem si, když jsem s opuchlýma očima knihu zaklapla. Zase jsme my dospělí zklamali na celé čáře.

Stačí být trochu jiný. Šikana se vyskytuje mezi školními dětmi až děsivě často. V dětských knihách se objevuje bohužel spíš sporadicky, většinou v jakémsi nepojmenovaném náznaku nebo ve vedlejší roli jako nástroj k dokreslení běžné třídní atmosféry. Tahle kniha je jiná. Je o šikaně a všech jejích fasetách a je napsaná jazykem zcela srozumitelným prvostupňovým dětem i dospělým. Mluví otevřeně o tom, o čem se častěji jen šušká, je civilní a uvěřitelná. A přitom to není snůška moralizujícího fňukání a útrpných obrazů nespravedlnosti. Je popisná a sžíravě smutná, ale i přesto okořeněná šafránem humoru, který nezlehčuje a nerozesmívá, ale cíleně tu a tam ubere plyn a nechá nás na vteřinku vydechnout. Dá se číst jako příběh o bolesti, ale také jako příběh o soudržnosti a podpoře.

Šikana je pro dospělé horkou kaší. Nikdo s ní nechce mít nic společného, nikdo se nechce zašpinit přiznáním, že „je to i u nás“. Šikana je obrazem selhání. Šikana není sprosté slovo, přesto z úst nejde zrovna dobře. I o tom se v téhle knize mluví. O tom, že se o šikaně raději moc nemluví.

‚Co se to tady děje?‘ vyptával se [družinář] Tony rozzlobeně a ohlížel se dolů do zahrady, kde pokračovala koulovačka. ‚Vůbec nic,‘ odpověděl Zack. ‚Nic, jenom jsem tady trochu z legrace blbli ve sněhu, že jo, my a tady mistr Krister.‘  A když říkal to ‚mistr Krister‘, tvrdě bráchu praštil do zad. Krister přikývl. Díval jsem se na něj, ale upíral pohled do země. […] On neblbnul z legrace ve sněhu. To oni mu do hrubého sněhu zatlačili obličej a viděl jsem, že je i ubrečený. Jenže Tony neviděl nic. […] ‚Dobře, je stejně nejvyšší čas vrátit se dovnitř. Už toho řádění bylo dost.‘
s. 30

A doma to není o nic lepší. Rodiče o trablích svých dětí často nevědí, strženi proudem vlastních starostí a povinností. Kristerův a Kajův otec spoléhá na to, že se kluci navzájem podporují. Považuje jejich skvělý bratrský vztah za dostatečně silné ochranné pouto, spoléhá na jeho pevnost a je za něj vděčný – poskytuje mu totiž prostor, aby se sám srovnával se ztrátou manželky, a přestane dávat pozor. Neuvědomuje si, že ho synové potřebují, že bez jeho podpory světu tam venku odolávat nemohou; nenaslouchá tak pozorně, jak by měl.

Ti, kteří vědí, že by se „mělo něco dělat“, často příliš dlouho čekají na vhodný okamžik, kdy téma otevřít. Někdy tak učiní příliš opatrně… a pokud na druhé straně není nikdo, kdo by ten velice těžký, neobratně hozený komunikační míč chytil, je příležitost ztracena.

‚Proč je Zack takový pitomec?‘ Chvíli trvalo, než Krister odpověděl. ‚Ále, to nic nebylo.‘ ‚Ale chová se jako pitomec často, ne?‘ zeptal jsem se. ‚To teda,‘ odpověděl Krister. ‚Pitomců je plno, ale nemysli na to.‘ Když to říkal, zněl jako dospělý. ‚Šikanuje tě?‘ zeptal jsem se a sevřel se mi žaludek, ale v tu chvíli se z gauče ozval jásot. ‚Jóóóóó!‘ zařval táta. ‚Parádní trefa!‘ A potom jsem se nemohl zeptat znova. Už jenom to slovo se špatně říkalo. Šikana. Bylo to příšerné slovo. Těžko se mi usínalo. To slovo bylo jako obluda v pokoji.
s. 49

Otcovo selhání však nespočívá jen v nízké citlivosti vůči tichým varovným signálům, ale také ve slabošské reakci poté, co se dozví, jaký je skutečný rozměr celého problému. Jeho první myšlenka nesměřuje k týranému synovi, ale k otázce, jak s násilníkovým otcem všechno nejlépe urovnat. Následně projeví svou bezmoc v zoufalé neschopnosti řešit krizovou situaci, když dlouhodobě rostoucí problém exploduje. „A táta seděl na sedadle řidiče a křičel na mě, ať nebrečím. Přitom jindy pořád opakoval, jak důležité je dávat najevo pocity…  ‚Jo, ale ne teď! Počkej s tím! Teď žádnou paniku, žádnou paniku!‘ Nejspíš křičel i sám na sebe.“ (s. 156) Dokonce i na místě činu je jeho analýza situace jen povrchním prvním dojmem, slepě se vrhá k závěru, že ví, čí tělo leží na nosítkách, a svého syna neběží hledat. V tomhle příběhu je klukům táta k ničemu.

Šikanující si uvědomují svou převahu. Oběti vyhrožují dalším utrpením, pokud něco napráší. Spoléhají na to, že ostatní děti se raději podívají stranou, aby taky jednu nechytily, nebo se dokonce ulehčeně, srabsky zasmějí, spokojené, že se jich to netýká, že ony nejsou v tu chvíli tím slabším kusem. Svým smíchem dávají najevo, že chtějí být součástí té silnější skupiny, té, která rány dává, nikoliv přijímá.

A teď si o tom v šatně začali všichni povídat. Skoro všichni se shodovali, že Zack a jeho parta jsou pitomí a hnusní a nemělo by jim to procházet, ale stejně se to neobešlo bez smíchu a divných poznámek.
s. 74

Těch několik málo dětí, které seberou odvahu a postaví se na stranu otloukaného, buď schytá pár výhružných ran, zařadí se mezi šikanované, nebo je šikanující neberou vážně, protože vědí, že se jejich stížnostem u dospělých, v jejichž moci je zasáhnout, stejně nedostane sluchu. Dospělí v instituci, kde k šikaně dochází, situaci buďto přímo ignorují, nebo pomoc přislíbí, ale slib nedodrží, většinou proto, že se sami tématu šikany z různých důvodů bojí. Spousta reakcí je bezzubě podpůrných, jako ta učitelky Bengtssonové. Slib bez zásahu je snad ještě horší než naprostá ignorace. Vzbudí totiž planou naději.

Nestihl jsem ji ale zarazit. Protože Bengtssonová se s námi ještě ani nepozdravila, a Naima už byla u ní a celé jí to vyklopila. ‚Musíte něco udělat,‘ naléhala. Bengtssonová se tvářila vynervovaně. ‚No jo,‘ odpověděla. ‚Určitě, jenže…‘ Podívala se na hodinky. […] Dřepla si ke mně, zadívala se mi do očí a řekla: ‚Já to vyřeším, Kaji. Spolehni se.‘ A já jako bych se vznesl ze země. […] Naima se ale při odchodu mračila. Nevěřila, že to pomůže. ‚Oni toho nenechají,‘ řekla.
s. 57–58

A měla pravdu.

Šikanovaný a hrstička pravověrných zůstanou osamoceni. Bez víry, že ti, kteří mají být ochránci, jsou schopni nebo ochotni pomoct. Co tedy udělají? Budou hledat pomoc jinde, tam, kde se ale často ztrácí hranice mezi slovy pomoc a pomsta. Například u jiného dospělého, jímž je v tomto příběhu hlídač skládky Zouzou („A když vyslovila slovo pomsta, Zouzou se rozzářil. ‚V pomstách já jsme nejlepší!‘ zasmál se.“ –  s. 97), nebo na internetu („Dojeďte na kole k němu domů a zabijte ho aš bude sám doma. Udělejte to hlavňe rychle aby nekřičel a neupozornil na sebe.“ – s. 100).

Jenže pak pomsta střídá pomstu, problém se nevyřeší, ale vyhrotí, rozhoří se… jako ta poštovní schránka, co ji Naima nakonec přece jen zapálí. A pokud hoří tam, kde se skladují nebezpečné chemikálie, začne jít o život. Nejprve Zack zapalovačem jen výhružně škrtá, potom se začne řešit, kdo založil oheň v autobusové budce, a nakonec přichází výstražné hlášení v rádiu, mračna dusivého dýmu, sanitky. Požár skládky je alegorií šikany, svou představitelnou hrůzností nás kope do holeně a křičí nám do obličeje: „Kdy už sakra začneš dávat pozor!?“

Přestože se Kristerův příběh nakonec zhoupne na tu lepší stranu, navždy po něm zbydou jizvy – na těle i na duši. Zranění, která denně utrží ve škole i mimo ni mnoho dalších dětí. Protože „takové [hnuso]krysy budou existovat vždycky. Možná se jich nedá zbavit.“ (s. 9) A proto je potřeba o nich otevřeně mluvit, ukazovat na ně prstem a nestrkat hlavu do písku, nevymýšlet důvody, proč to nejde řešit, proč je to komplikované a kdo vlastně ví, kde je pravda. Všemi těmi alibistickými řečmi problém jen odsouváme. A necháváme ho doutnat.