Potřebujete něco, co trochu propláchne hlavu, jazykově osvěží a rozesměje vás i vaše puberťáky? Sáhněte po obálce barvy borůvkové zmrzliny (a smnörgáckého želé) s nápisem Felikracie. Z mnoha cenami ověnčeného francouzského originálu autorky H. Lenoir (1984) knihu do češtiny opravdu bravurně převedla Sára Vybíralová. Vzdávám hold překladatelskému a redaktorskému citu pro jazyk. Svižný jazykový tanec je obohacen již zaužívanými lexikálními novotvary jako feláci (kámoši) nebo flexit (naparovat se) a drobnými vsuvkami v angličtině. V projevu jedné z postav je text ležérně veden obecnou češtinou (v míře, která ho přátelsky zpřístupní, ale neodradí někdy trochu puristické moravské publikum). Projev je přirozený, nikoli zabarvený touhou dospělého autora zalíbit se mladému publiku. I díky ilustracím Františky Loubat mě to okamžitě vcuclo, nadchlo, a nakonec zanechalo vyčerpanou a zároveň odpočatou, překvapeně mrkající do slunka.

Příběh k nám po dobu přibližně jednoho roku promlouvá deníkovými záznamy dvou velice odlišných, v překvapivé koincidenci úzce spojených osob. Spoluvězňů, ilegálních uprchlíků, kolegů, co-pilotů, společnými zážitky neoddělitelně spojených přátel. Jásína a Rose.

Je 3. června 2029 a Jásín Boedec se v honosném haussmannovském domě s vysokými stropy na pravém břehu Seiny právě seznámil s Rosamundou „Rose“ Fontanillovou. Mají na sobě barevná pyžama a chillují na hromadě polštářů. Jejich společná cesta za svržením mimozemské rasy Smnörgů právě začala. Z domácích mazlíčků mimozemských okupantů („Naši okupanti […] měří minimálně dva metry. […] Představte si něco mezi obřím mravencem a strašilkou, celý černý, se čtyřma párama končetin. Dva spodní slouží k chůzi, ten úplně nahoře k uchopování věcí a ten prostřední k boji. K tomu se ještě vrátím. A kromě toho mají dlouhej škorpióní ocas. A hnusnej ksicht. […] Jsou megarychlí, 10 kilometrů v hodině dají na pohodu a ani se nezapotí. (Ne, že by se extra potili, haha.) […] Smnörgáči nejsou sami o sobě nějak extra krutý. Například o domácí mazlíčky se starají hezky. Vtip je v tom, že jejich noví fakin mazlíčci jsme my. Jo jo.“ – s. 8–9) se stávají psanci mířící v doprovodu drsného Diega a neohrožené, nicméně laskavou péčí překypující Nadette do podzemního centra odporu „Aliance rebelů“.

Tam skupina uprchlých vědců, vojáků a civilistů v čele s plukovnicí Ascouxovou plánuje útok na mimozemskou vesmírnou loď, zaparkovanou na oběžné dráze Země. Mají sice k dispozici smnörgské havarované stíhačky, které se již podařilo opravit, ale nikdo nemůže přijít na to, jak je pilotovat. Těch několik Smnörgů, kteří se přidali na jejich stranu a na základně žijí, bohužel o leteckých technologiích nic neví. Je očekávatelné, že na princip pilotování přijde právě superinteligentní Rose, která se po příchodu na základnu okamžitě připojila k vědeckému týmu. Stane se tak omylem v průběhu jednoho bujarého večírku. Bez pomoci Jásína, podílejícího se v lingvistickém centru na dešifrování smnörgského jazyka, však stíhačku ovládat nedokáže. Společně nakonec objeví cestu ven, na povrch, do atmosféry, do sídla nepřítele, až ke královně kladoucí na mateřské lodi vajíčka.

Dystopie, při jejímž čtení se mi ježily vlasy nadšením i odporem zároveň. Všechny ty explodující mimozemské hlavy („Blemc!“), plížení se pařížskou kanalizací, setkání s drsnými vojenskými důstojníky snovajícími plány na povstání, rabující skupiny lidí, jimž se podařilo při cílené destrukci lidské rasy ukrýt v zastrčených koutech země, a především dramatická scéna s lidským obličejem rozstřeleným brokovnicí jsou vzápětí vyvažovány dokonalými, úsměvnými Jásínovými komentáři a glosami. Má obdivuhodnou schopnost najít na každé dramatické situaci něco pozitivního nebo komického a peprně ji popsat. Jeho citlivá lidskost a přirozená nadsázka, jeho vřelost a bezelstná laskavost, jeho štiplavě ironické špičkování a přátelské popichování stojí v přímé juxtapozici k děsu zvěrstev, který se v několika pasážích do čtenáře bolestně naturalisticky zakousne.

Jistý jsou dvě věci. Zaprvý: Rose je ten nejděsivější člověk, kterýho znám. Děsivější než ninja zabiják. Děsivější než sociopatickej apokalyptickej motorkář. Mám na Rose crush. Ne milostnej crush, jako jsem měl na Hermionu Grangerovou, spíš obdivnej a zděšenej mancrush jako u Liama Neesona v 96 hodinách. Rose, celá mokrá, se svýma padesáti kilama a modrýma vlasama, ve kterejch prosvítají blonďatý odrosty, je prostě třída. Zadruhý: jsem schopnej řvát jako malý děcko kvůli kočce. Ale víte co? Seru na to. Ani se nestydím. Během svýho krátkýho života byla [kočka] Porthos úžasná bojovnice. Pohřbili jsme ji pod velkým dubem a já jí na hrob položil kytici (pampelišek, nic jinýho jsem nenašel).
s. 107

Ve všem to burácení boje s mimozemšťany a přestřelkách plných nepřímých a přímých odkazů na klasiku, jako jsou Hvězdné války, Hunger Games, Harry Potter nebo Tři mušketýři, máme díky Jásínovým a Rosiným úvahám čas i na spoustu dalších témat. Z mnoha vybírám dvě, která mě zvlášť zasáhla. Je možné ublížit, nebo dokonce zabít slovem, potažmo gramatikou? Jásínovi se to při setkání s Královnou a její skvadrou zjevně povedlo. Jsou Smnörgové o tolik horší než lidé? Chovají se k nám podobně jako my ke kočkám… Jedno procento se povaluje na měkkých polštářích s diamantovými oboječky, většinu však necháváme žít v kanálech nebo je nemilosrdně odstraňujeme.

Nenechte se mýlit, nejde o parodii dystopie, jde o jazykově skvěle vyšperkovanou, výpravnou sci-fi z budoucnosti, v níž na první pohled hrají hlavní roli lidé, ale při hlubším začtení se jednoznačně důležitějšími hrdiny, neohroženými bojovníky a živoucími vražednými zbraněmi ukážou být kočky. Kočky, které svou až kýčovitou roztomilostí házejí vidle do všech popisů strašlivých a strašidelných bojových operací jako vystřižených z béčkových filmů, kočky, jejichž chlupy a sliny jsou klíčové pro výrobu ničivého protismnörgovského arzenálu, kočky, které jsou pořád samy sebou a poté, co opadne bojová vřava střetu s mimozemským nepřítelem, si klidně sednou na stůl a začnou si s nohou vztyčenou ke stropu olizovat zadek.