První detektivní případ ježka Jeffersona z pera francouzského autora Jeana-Claudea Mourlevata se jmenoval prostě Jefferson (recenze vyšla ve Tvaru 19/2019) a byl zároveň napínavý i okouzlující. Úplně stejně nenásilně atraktivní je i volné pokračování, které v překladu Heleny Beguivinové vyšlo pod názvem Jefferson dělá, co může.

Výborně napsaná, kvalitně ilustrovaná, skvěle přeložená, graficky dokonalá kniha rozhodně není žádným aplégrem tyjícím z úspěchu prvního dílu. Autor nám vrací oblíbené hrdiny, rozvíjí jejich osudy, volně navazuje, ale přináší svébytný detektivní příběh, který si svou intenzitou s tím prvním v ničem nezadá. Styl je stejně jako u prvního dílu odlehčený jemným jazykovým i situačním humorem, plyne ladně, není tu ani slovo navíc, a přitom dostává prostor vše potřebné. Autor čtenáře nikam nežene, buduje napětí pozvolna, nechává nás pomaličku nervóznět a zostřovat pozornost. Téma je však zcela odlišné. V prvním díle řešil ježek Jefferson vraždu, z níž byl neprávem obviněn, v tomto pokračování se vydává na pomoc králičici Simoně, která se dostane do nepříjemné šlamastyky.

Země antropomorfizovaných zvířat, v níž hlavní hrdinové ježek Jefferson, jeho kamarád prasátko Gilbert, kanec pan Schmitt a jezevec pan Hild žijí, přímo sousedí se světem lidí. Oba světy se často prolínají a obyvatelé jednoho jsou v tom druhém zcela přirozeně přijímáni. V lesích nad jednou příhraniční vesnicí vznikne sídlo organizace, jež naoko pomáhá všemožně nemocným, často zoufalým introvertům, kteří hledají únik z osamělého života. Říká si „svatyně Anemos“ a její guru Vin-tóh slibuje, že díky střídmému životu, pravidelnému cvičení a ráchání si nohou v lavóru oranžové břečky budou všechny neduhy odvedeny z těla pryč, a to bez zásahů klasické medicíny, která je zde považována za škodlivý element.

Právě sem se rozhodne uchýlit osamělá Simona, králičice a kamarádka z předchozí knihy. Jefferson a Gilbert jsou nejprve ve svém pátrání strženi na falešnou stopu, když se domnívají, že Simona prchla se záletným manželem kolegyně z práce, ale netrvá to dlouho, a dvojice přátel odhalí, kam směřovala její cesta… a kam v pravidelných, měsíčních intervalech směřuje i tučný kus Simonina dědictví po rodičích. Je to sekta. Thea a Vin-tóh, dva nenasytní podvodníci, lákají zranitelné, movité jedince na vějičku výjimečnosti a nedoceněnosti a napíchnou se na jejich zdroj peněz.

Jak fungují sekty, jakým si způsobem si kolem prstu omotávají své stoupence a jak moc jsou nebezpečné, kamarádům Jeffersonovi a Gilbertovi vysvětlí s trefnou přesností (a i pro dítě pochopitelnou jednoduchostí) vzdělaný Marcus Hild, univerzitní profesor klasických jazyků v důchodu, který je pro ostatní laskavým překladatelem rádoby vznešené nomenklatury, jíž si sekta Anemos zvyšuje zdání kredibility a výjimečnosti. Líbí se mi elegance pana Hilda, jehož role v samotné záchranné misi, jíž příběh akčně vrcholí, je poněkud upozaděná, nicméně pro celý podnik je elementem stmelujícím a nenahraditelným. Kromě průběžných ozřejmujících komentářů, které dva mladíci – student a instalatér – společně s žoviálním majitelem továrny na lepenkové krabice ve středním věku potřebují pro plné pochopení souvislostí a vážnosti nesnází, do nichž se ušatá zaměstnankyně pošty namočila, je to právě on, kdo ve velkém finále zajistí pohodlné zázemí a vřelé přijetí pošramocených hrdinů a vyčerpaných uprchlic. A zároveň je překvapivým nositelem romantické linky příběhu, když jako vdovec najde společnou řeč s energickou majitelkou penzionu Myška u jezera.

Obdivuhodná je citlivá prezentace postav. Nestaví vzdělaného pana Hilda do role poučujícího, nadřazeného intelektuála, který vše vymyslí, a ostatní tři hrdiny na rovinu pouhých fyzických vykonavatelů hrdinských činů, kteří odvedou při záchraně špinavou práci a nechají se nakopnout či přetáhnout motykou přes hlavu. Naopak, autor opatrně prezentuje všechny členy záchranné skupiny jako jedince, z nichž každý přináší něco unikátního a zásadního, a díky tomu je pro úspěch akce nenahraditelný, zároveň však také ukazuje jejich slabé stránky a obavy. Nikdo není šéfem, který velí ostatním, každý se chopí úkolu, pro který je nejvhodnější. Vše působí vyváženě, a to i přes Jeffersonovo vnímání vlastní zodpovědnosti za osud skupiny – byl to přece on, kdo do podivného zmizení Simony začal šťourat, ač byl její dopis na rozloučenou adresován Gilbertovi.

Stejně delikátně prezentuje autor i ty, kteří volání sekty propadli. Přestože jednoznačně nabádá k tomu nepodlehnout svodům licoměrných vykuků, nepošklebuje se těm, kteří do jejich osidel spadli. U aspirantů tu a tam probleskne nadšená nekritická touha po zvýšení vlastního společenského kreditu sounáležitostí s exotickými východními naukami, ale samotní „zasvěcení“ nejsou prezentováni jako naivní hlupáčci. Jsou to polapené, strádající oběti, které si svou situaci v některých případech dokonce uvědomují, ale nenacházejí dost síly proti ní bojovat. Často jsou to racionální jedinci strkající hlavu do písku, snad ve strachu z hanby, kterou by pocítili, kdyby měli přiznat, že někomu sedli na lep. Simonin příběh jemně a bez výsměchu poukazuje na zranitelnost a touhu někam patřit, kterou v sobě má každý z nás. Opatrně také upozorňuje na možnost recidivy a apeluje na známé, kteří mohou nenáročnou troškou přispět k ochraně senzitivního jedince.

Ač jde o téma náročné a v literatuře pro děti nezvyklé, dá se druhý Jeffersonův příběh bez zaváhání zařadit i do kategorie humoristického románu. Podprahovou rovinou jemňoučké komiky je samozřejmě představa zvířat žijících lidské životy. Společnost mnoha různých tváří, tvarů a velikostí udržuje bez přestání čtenářskou pozornost, podněcuje zvědavost a představivost, s níž se těšíme na aktéry každého dalšího obrazu a konverzace. Nejde tu však v žádném případě o zesměšňování zvířat nebo vtip postavený na jejich „nedostatečnosti“ ve srovnání s lidmi! Všechna zvířata jsou prezentována zcela důstojně, a to i v situacích bytostně komických. Například v okamžiku, kdy ragbyový sudí veverčák po velice drsném a nesportovním utkání přijde o píšťalku, spočívá vtip ve způsobu, jakým o píšťalku přišel, nikoliv ve faktu, že se jedná o veverku soudcující zápas drsných sudokopytníků.

‚Pískám první ligu třiadvacátou sezónu, ale tohle jsem nikdy nezažil. Nikdy!‘ […] Položil si ruku na břicho, z něhož se ozvalo zvonivé písknutí, a pokračoval v chůzi.
s. 87

Naprosto zásadní měrou přispívá ke čtenářskému prožitku vynikající překlad okouzlujícího Mourlevatova jazyka. Cit pro specifika vyjadřování jednotlivých aktérů dokresluje zvířecí charaktery a usnadňuje i méně zkušenému čtenáři pochopit náturu, úroveň vzdělání a okamžité rozpoložení daného tvora. Helena Beguivinová vhodně kombinuje překlady některých vlastních jmen s ponechanými originály, text díky tomuto mixu působí přístupně a zároveň autenticky.

Detektivní realismus servírovaný na podnose laskavého humoru potěší širokou výseč čtenářů od konce prvního stupně základní školy. Už teď se těším, že nový rok budu moct začít s dalším Jeffersonovým dobrodružstvím. Tentokrát bude na sněhu a asi se tu přitvrdí, protože Jefferson se zlobí.