O literárních oceněních si může myslet každý svoje, ale když vyjde kniha, která zaujme každou porotu, která se na ni podívá, je potřeba zbystřit. Magnesia Literu za knihu pro děti a mládež letos získala kniha Myko. Kompletní zpravodaj ze světa hub – Ročník I., hlíven 860 002 023 h. l. – zmrzklobouk 860 002 023 h. l. a nominovaná je také na Zlatou stuhu v kategorii Literatura faktu pro děti a mládež. Ale to není všechno. Myku se už dostalo i mezinárodního ocenění. V dubnu si na svou houbohruď hrdě připnulo kokardu pro celosvětově nejlepší populárně-naučnou knihu pro děti loňského roku. Na boloňském veletrhu, už od roku 1964 nejprestižnější knižní akci zaměřené na knihy pro děti, soutěžila se stovkami dalších titulů z celého světa. Proč se o něčem tak významném tak málo mluví, to opravdu netuším.

Tvůrčí tandem Jiří Dvořák a Daniela Olejniková známe díky dalším povedeným titulům (Bydlíme, Havětník – obojí Baobab). Opět se jim podařilo přijít s knihou, která dokáže být zároveň chytrá, vtipná a krásná. Tematicky se opřeli do jedné z typických zálib slovanských národů, která může zajímavým způsobem v jiných končinách buď rezonovat, nebo naopak – v zemích, kde by houbu v přírodě běžný člověk jaktěživ nesebral – působit bizarně exoticky.

Přitom to vlastně vůbec není kniha! Publikace je ve skutečnosti svázaným

prvním časopisem, který je nejen o houbách a pro houby, ale který také houby připravují,

jak se dozvídáme v předmluvě šéfredaktora jménem Fungus X. Imperfectus. Už při zběžném listování, kdy naše oči upoutají jen lákavě zvýrazněné nadpisy a názvy kapitol, nám ve tváři vyskočí pobavený úsměv – každý z deseti vydání časopisu Myko má totiž jiný, lákavý podtitul, například „Houby sobě“, „Za vším hledej houbu“, „Volnost, rovnost, mykorhiza“ nebo „Nic houbího nám není cizí“. Díky skvělé grafické úpravě Palo Bálika si užíváme pocit, že opravdu listujeme skutečným magazínem – jednotlivá čísla jsou barevně oddělená, text je členěný pomocí rámečků, hojně ilustrovaný, dělený do rubrik (např. „Reportáž“, „Ptáte se nás na…“, „Kulturní okénko“, „Mytomykologie“, nebo „Zkus to“ – pro knihy Jiřího Dvořáka typické pobídky k domácím „minipokusům“, které čtenáře aktivně vtáhnou do tématu a zároveň knize zcela nenásilně přidávají rovinu pedagogického potenciálu).

Texty houbí revue jsou rozličného rázu a přijdou si tu na své jak milovníci populárně- -naučné literatury, tak beletrie. Jiří Dvořák je fantastický popularizátor přírody, absolvent oboru rostlinné biotechnologie s výjimečným citem pro jazyk a hry s ním. V Myku nacházíme publikaci, která je nejen pojednáním o houbách, je to také skvělá rodinná kniha, která může výborně sloužit ke společnému čtení dětem různých věkových skupin a čtenářských preferencí, každý, od mrňousů přes školáky až po předčítajícího dospělého, si v něm najde něco, co ho zaujme. Nakladatelství Baobab opět ukazuje, jak se dají dělat hodnotné a zároveň krásné mezigenerační knihy, neokleštěné věkovým doporučením.

Kromě bohatým slovníčkem pojmů, rejstříkem a latinským názvoslovým vyšperkovaných odborných, ale dětem vždy výborně srozumitelných textů tu najdeme i pasáže populárně-naučné, rubriky hravě pohádkové, fiktivní rozhovory (nahlas jsem se smála u rozhovoru s obyvateli komunitního domu Lišejník – paní Řasou a panem Houbou), básničky, již zmiňované interaktivní prvky, úsměvně seriózní politické apely (jako například ten nazvaný „Žalujeme!“, v němž houby zastoupené JUDr. Emilem Lišákem a advokátní kanceláří Lišák a Klouzek vyčítají lidstvu, že si neprávem přivlastňuje zásluhy hub v oblastech, jakými jsou vinařství, pivovarnictví, farmaceutický průmysl a další), nebo dokonce typicky magazínové reklamy – vše zdobené jazykovým humorem a nadsázkou.

Ekologická likvidace staveb – Sníme váš dřevěný dům, stodolu i kurník. Pracujeme spolehlivě a šetrně k přírodě. Najdeme řešení pro každou nemovitost. 100 000 000 let na trhu. Dřevomor a Klon, s. r. o., www.barak_na_odpis.my.

Hned první „hlívenové“ číslo otevírá „Prohlášení nezávislosti“, které začíná takto: „My, níže podepsaní, dáváme touto listinou na vědomí všem, kteří mají i nemají oči, kteří umějí i neumějí číst, kteří jsou nebo teprve budou, že: Nejsme zelené. Nemáme barvivo chlorofyl. Nechytáme světlo ze slunce a nevyrábíme cukry. Nejsme rostliny. Jsme houby. Nemáme listy ani stonky, ani kořeny. Nekveteme. Netvoříme pyl. Nejsme rostliny. Jsme houby“, a mezi „níže podepsanými“ najdeme Dřevomorku Domácí, Hřib Žlutomasý, Kvasinku Vinnou, Lahvičkovku Zelenou a Plíseň Hlavičkovou. Následuje rozhovor s historikem docentem Emilem Hřibem nazvaný „Dlouhé čekání na samostatnost“, točící se kolem problematiky zařazení hub do taxonomického systému říší.

V hlívenovém čísle dále najdeme pojednání o tom, zda zelené houby obsahují chlorofyl, v rubrice „Rodinná kronika“ se dozvíme něco o jantaru, pak také leccos o názvosloví, o prostředí, kde se houby dají najít, je tu jedna praktická ukázka toho, jak houby malují, báseň Danteho A. Pečárky a na závěr pohádkový příběh o „prvních houbách, prabábách našich prabáb“.

A už jsme lapeni, chceme číst dál, bavit se a houpat se od vážného, kde se s nejstaršími dětmi přiučíme něčemu i my tzv. dospělí, k méně vážnému, které je tu pro odlehčení, pro snazší čtení, pro opětovné připoutání pozornosti těch nejmenších, kteří se možná maličko začali ztrácet ve výtrusném prachu a mikrobiomu. Věděli jste například, že sobi vidí lišejník i skrz sníh, a to díky ultrafialovému záření? Věděli jste, že hnilák smrkový pije svými kořeny šťávu, kterou pod zemí namíchaly smrky společně s čirůvkami? Věděli jste, že člověk byl stvořen Velkým Chorošem pro dobro hub?

Ze tří vláken mozkovky rosolovité spletl klubko a dýchl na něj. A vložil ho člověku do jedné z dutin, které nosil pod kloboukem. Do těch vláken vdechl slova úmluvy mezi Velkým Chorošem a člověkem. Tato slova jsou: Byl jsi stvořen pro dobro hub. Budeš jim sloužit ze všech sil a jak nejlíp dovedeš, a budeš jim sloužit, dokud tě svět bude nosit na svém hřbetě. Tou úmluvou se budeš řídit, ale nebudeš si ji pamatovat. Místo toho si mysli třeba, že jsi pánem tvorstva.

Dvořákovy texty doplňují na každé straně výjimečné ilustrace slovenské výtvarnice a ilustrátorky Daniely Olejnikové. Těkavé oči netrpělivého dospělého vybírajícího knihu v knihkupectví či knihovně upoutají na první pohled především barvy. Fosforově žlutá, zářivě oranžová, jedovatě zelená se propojují v tenoučkých, ladných křivkách i větších, plnějších plochách a rebelsky nabourávají naše zažité vnímání dětských ilustrací jako mnohdy k uzoufání nudné kombinace základních barev. Jsou živé a atraktivní.

Vytrvejme však chvíli, nechme oči, aby si zvykly na neokoukanou škálu, a udělejme to, co dělají děti: zaměřme se na detail, zkoumejme každý obrázek zvlášť, snažme se mu přijít na kloub, hledejme na každé stránce vtip, oporu textu, ale také nové informace a povznesení textu o další úroveň. Houby a houbičky, postavy a postavičky jsou vybaveny maličkými, téměř nepostřehnutelnými obličejíky, které vystřelí ilustraci z roviny jednosměrně dokumentární do roviny komunikativní, která navazuje kontakt se čtenářem, promlouvá k němu, hovoří s ním beze slov, spřátelí se s ním, nepustí ho. Už na obálce najdeme na čtyřech rozvlněných písmenech MYKO ilustrací popsaný celý proces vzniku časopisu. Tak schválně, kdo si toho všiml?

Někdy nám jen naše lenost nedovoluje vidět a pochopit. Chceme všechno hned: spatřit, vyhodnotit a běžet dál, škatulkovat a dělit na: okamžitě srozumitelné = vhodné pro děti, vs. vyžadující ponoření se, zastavení zběsilého smýkání očima z místa na místo = pro děti nevhodné. Ale není to náhodou jinak? Není dítě náhodou tím, kdo dokáže vstřebávat detaily, začíst se do ilustrací, užít si vtip v nich obsažený mnohem snáz než uřícený, věčně nestíhající dospělý?

Myko je tu pro ty, kteří se chtějí zasmát, ale taky usmát, kteří se chtějí něco naučit bez pouček a poučování, pro ty, kteří si chtějí užít vizuální důvtip a poctivé knižní řemeslo. Někdy nejsou medaile věšeny na krk jen strategicky a politicky vhodným kandidátům. Někdy medaili dostane i ten opravdu nejlepší.