Termín rozhovoru jsme plánovaly týdny dopředu, až tě práce zavede z Kopřivnice do Prahy. Co to bylo tentokrát?

Včera večer jsem měla v základní škole Andílek setkání s rodiči a s pedagogy, společně s Hankou Slabou jsme mluvily o tom, co si představujeme pod pojmem dětská literatura. Přivezla jsem s sebou zhruba sto knih, které vyšly v posledních asi dvou letech pro věkovou výseč pokrývající základní školu, povídali jsme si o tom, co vnímám jako zajímavý způsob, jak knížky dostat k dětem a jak je pro ně zatraktivnit. Dnes od půl deváté do dvou odpoledne jsem v Andílku četla skupinám různě starých dětí, střídaly se po hodině. Knížky jsem rozložila v místnosti, takže když děti přišly, hned se na ně vrhly. Buď si vybraly knihu, kterou chtějí číst samy, nebo ze které si přejí, abych jim předčítala, někdy jsem vybrala i já. V jednom případě jsem dala hlasovat mezi čtyřmi knihami.

To musíš být úplně „učtená“!

Nevadí mi to. Budu si číst i ve vlaku domů a večer.

Jaký je mezi školami zájem o podobné workshopy – nebo tomu říkáš jinak?

Říkám tomu spíš společné čtení. Na workshopu se děti zatahují do nějaké další aktivity, to já nedělám. Navíc nejsem pedagog. Jsem spíš spojnice mezi pedagogem, který často nemá ucelený přehled o současném trhu s literaturou pro děti, a dítětem, které by se rádo dostalo i k jiným knihám, než je Letadélko Káně a Lovci mamutů. Nevyučuji. Při předčítání jen sleduji, co děti baví a jestli se podařilo zvolit správnou knihu, nebo ne. Když vidím, že knížka nerezonuje, buď ji v několika větách dovyprávím vlastními slovy a posuneme se k další, anebo dočtu kapitolu a řeknu: „A teď se pojďme podívat na něco jiného.“

Technický dotaz: jak s sebou tu stovku knih přepravuješ?

Buď autem, nebo využiji zásilkovou službu a nechám si knihy poslat v krabicích od banánů. Na místě z nich pak vybírám podle toho, co přijde za děti a jaký mám ze situace pocit. V naprosté většině případů jen čtu, tu a tam se na něco zeptám, ale nechávám příběh plynout. Ve školách je literatura typicky pojímána jako něco, na čem by se měla vystavět výuka. To je samozřejmě super, ale má to svá úskalí. Děti, které samy nečtou, začnou knihy vnímat jako součást školního drilu, a tedy něco, proti čemu se mají tendenci vymezovat.

Ve kterém věku tahle fáze nastává?

Velmi často hned v první třídě, kdy přichází první krize čtení. Děti jsou opuštěny předčítajícími rodiči a prarodiči, prvňáčkovi se řekne: „Už si umíš číst sám, tak si běž číst.“ A děti na knihy mnohdy zanevřou. Z knížky, která byla něčím krásným, co jsem sdílela s někým, koho mám ráda, co přinášelo příběhy, které se mi líbí, se najednou stane povinnost – a tvrdá práce, protože naučit se číst není jednoduché. Pokud přestaneme s předčítáním, z knihy je jen školní povinnost, a tedy nic přitažlivého.

Mluvila jsi o první čtenářské krizi. Kdy přichází či přicházejí další?

Na přelomu prvního a druhého stupně, kdy začíná puberta, se začíná projevovat jiný problém. Dospívající už opouštějí dětské knihy, chtějí něco náročnějšího, a pokud nemají k dispozici něco, co je zaujme, řeknou: „Mě ty knížky už nebaví.“ A v osmé, deváté třídě mají v hlavě už úplně jiné věci. Velmi často dospívající na nějakou dobu úplně přestanou číst. Nicméně u těch, kterým se dřív předčítalo a měli pozitivní vztah ke knihám, existuje větší pravděpodobnost, že se k nim vrátí. Prezentuje to Jiří Trávníček ve svých sociologických výzkumech zaměřených na čtenářství a já to můžu dosvědčit. Ať už jsem v jakékoliv třídě, snažím se předložit dětem něco, co by je mohlo bavit. Aby knihu zase vnímaly jako zdroj příjemných zážitků. Když po někom chci, aby mi něco přečetl, je to úkol, ale když řeknu: „Já ti něco přečtu,“ je to dar.

Co doporučuješ rodičům nebo učitelům, jejichž děti či žáci právě procházejí čtenářskou krizí?

Dítěti bychom neměli nic vyčítat, nutit ho do čtení, ale zároveň bychom to neměli úplně vzdát a přestat mu knihy nabízet. Ne je vnucovat, ale mít je doma, nechat je jen tak povalovat. Až nastane čas, zase po knize sáhnou, byť třeba po jiné, než bychom očekávali. Ale už samotná přítomnost knih je nesmírně důležitá.

I odborná či populárně naučná kniha se počítá?

Jistě. Tady se odkážu na výzkumy Anežky Kuzmičové, která se zabývá čtenářstvím, a ne z toho pohledu, proč děti nečtou, ale naopak proč čtou a co. Předloni získala v oboru společenských věd cenu Neuron. Její průzkumy potvrzují, že spousta dětí chce číst, ale mají zájem právě o populárně naučnou nebo odbornou literaturu. Mnohdy máme pocit, že když dítě nečte romány, tak nečte. Anežka Kuzmičová otvírá téma čtenářství mnohem šířeji, zahrnuje do něj i komiksy, noviny, jakékoli čtení. V poslední době se zabývá právě zájmem o populárně naučné knihy a poukazuje na to, že snad neexistuje dítě, které nemá nějakou zálibu. Vezměte ho do knihovny, do knihkupectví a postavte ho před police, kde stojí knihy o tématu, které dítě zajímá, a to by bylo, aby si nevybralo něco, s čím si tam pak sedne na koberec a bude nadšeně listovat. Takže rodičům, jejichž potomci procházejí čtenářskou krizí, doporučuji sledovat, co mají syn nebo dcera rádi, a pokusit se dodat jim literaturu z dané oblasti.

V čem přesně je čtení pro dnešní děti, které de facto vyrůstají s mobilem v ruce, stále důležité?

To, jak nesmírně je čtení důležité, je podloženo spoustou výzkumů. Krásně o tom píše Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se, kterou vydal Host v roce 2019. Mluví o tom, jak odlišně jsme schopni přijímat, zapamatovat si a udržet informace, které přejímáme z tištěného média, a oproti tomu z média digitálního. Pokud si tentýž text přečteme na papíře, je mnohem větší pravděpodobnost, že si ho zapamatujeme, a navíc získanou informaci výrazně lépe zpracujeme.

Čím je to způsobeno?

Jedním z důvodů je to, že tištěný text čteme pozorněji a automaticky ho vnímáme jako plný informací, které se snažíme vstřebat. Při čtení z papíru se zkrátka o dost víc soustředíme. V případě digitálního média čte mozek podvědomě perex a pak letí očima po levé straně textu a jen vyzobává klíčová slova. Pochopím tedy, o čem to je, ale nejdu do detailu. Mozek je zvyklý na to, že když čteme na počítači nebo mobilu, jen text přelétneme a jedeme dál. U těchto médií je mozek nastavený na velmi rychlé střídání informací, takže i když čteme něco, co nás zajímá, mozek stejně zrychlí.

Kniha navíc přináší i smyslový zážitek, jelikož nějak voní, dotýkáme se jí…

I tohle vztah ke knize buduje a upevňuje, už u maličkých dětí. Mimochodem předčítání přispívá právě i ke schopnosti porozumět textu a analyzovat získané informace. Nemluvě o tom, že z dítěte, kterému se předčítá, se stane čtenář pravděpodobněji než z dítěte, kterému nikdo nikdy nepředčítal, a bude i lépe zvládat čtenářské krize. Předčítání je velký benefit, ale stále se podceňuje.

Přitom je to i rituál, chvíle, na kterou se často těší i rodiče. Mohly bychom tu zbořit mýtus, že se čte jen malým dětem – prospěšné a příjemné to může být i pro ty starší, ne?

Přesně tak. Zrovna nedávno mi kamarádka vyprávěla, že měli na chalupě velkou rodinnou sešlost, a když odbila devátá hodina večer, synové její sestřenice, kteří jsou oba už na střední škole, se zvedli, že už jdou spát. A zvedl se s nimi i tatínek, že je jde uložit. Všichni se zasmáli. A on na to, že jim jde číst. Že to tak dělali odjakživa a teď zrovna čtou před spaním Hrabala. Velmi volně přešli z dětských knih na ty dospělé a vnímají to jako nádherný rituál. Jde o to, že když mi někdo čte, nemůže u toho sjíždět telefon nebo dělat cokoli jiného. V tu chvíli je tam jen se mnou, mám toho člověka výhradně pro sebe, a to je nesmírně důležité. Navíc když předčítáte, můžete číst mnohem náročnější knihu, než jakou by dítě učetlo samo. Sama mám dvojčata ve druhé třídě a čtu s nimi poměrně tlusté fantasy knihy, na které intelektuálně mají, ale technikou čtení by na ně ještě tak rok nebo dva neměla. Mimochodem setkávám se s dětmi, které mají v relativně pokročilém věku problémy se čtením, třeba s páťáky, kteří slabikují. To, co jsou schopní přečíst, je pro ně už příliš banální a ty knihy je nebaví, jsou to z jejich pohledu už blbosti pro děti. Nemotivuje je to, nezajímá. Takže předčítání je obrovská pomoc, udržujeme v dětech víru, že v knihách je strašně moc krásného. Údajně až kolem třináctého roku věku má průměrné dítě stejný zážitek z toho, co mu někdo čte a co čte samo. A teprve v tomto věku je také mozek schopný toho, čemu Maryanne Wolfová říká hluboké čtení – úplné ponoření se do knihy, jako když skočíš do vody. Až v sedmé, osmé třídě!

Coby bloggerka Opičí matka na Facebooku i Instagramu soustavně představuješ zajímavé knihy pro děti všech věkových kategorií. Jak jsou tvé osvětově-čtenářské aktivity provázané – a jak to celé vzniklo?

Když byly moje děti malé, začala jsem psát blog. Nepředpokládala jsem, že ho bude někdo číst, ale potřebovala jsem dát zážitky s dětskými knihami do psané podoby. Chtěla jsem je s někým sdílet, ale s půlročními dvojčaty moc nehrozí, že byste si zašli s někým na kafe a vyprávěli mu, co zrovna čtete. Tak jsem začala psát a časem jsem z blogu přešla na Facebook a Instagram.

Proč Opičí matka?

Moje maminka s oblibou parafrázovala Komenského „dítě je jako opička“ a dodávala: „Když tě dítě uvidí s knihou, bude taky číst.“ Navíc jsem starší matka a mnoho lidí mi říkalo, že svoje dětičky opečovávám až příliš, že je to opičí láska, a až si budou potřebovat dát od maminky pauzu, nenechám je. Třetí důvod je víceméně náhodný – kdysi jsem byla v kočičí zoo u Paříže, kde na malém ostrůvku žijí i lemuři. A mně se povedla hezká fotka lemura a od té doby ji používám jako profilovku Opičí matky, byť lemur je jen poloopice. Někdy si říkám, jestli to není infantilní, ale jedna z mých cílovek jsou matky, které hledají, co s dětmi číst, takže to asi nevadí.

Jak se z koníčku stala práce?

To, co dělám a reflektuju na sociálních sítích, přirozeně generuje zájem škol a knihoven. Někdo z těch, kteří můj profil sledují, zkrátka dospěje k názoru, že by bylo prima, kdybych přijela k nim do školy. Nějakou dobu jsem pravidelně jezdila číst do novojičínského Bookcafé, krásné literární kavárny, teď už bohužel zavřené. Jinak je to obvykle výjezd na objednávku, většinou jde o kombinaci programu pro rodiče nebo pedagogy a čtení s dětmi. Kromě toho už šest let pravidelně píšu recenze knih pro děti do Tvaru a jsem za tuhle spolupráci moc vděčná. Je to pro mě prestižní záležitost a zároveň mi to dovoluje zamyslet se nad těmi knihami, které považuji za výjimečné, hlouběji, protože psaní recenzí vyžaduje skutečný ponor.

Za sebe i za Tvar děkuju, myslím, že vůči literatuře pro děti a mládež máme jako společnost stále dluh a zaslouží si poctivou a pravidelnou reflexi. Nově se angažuješ také v projektu Mosty ke knihám, co je jeho cílem?

Cílem je ukázat, jak nádherné dětské knihy máme u nás k dispozici, jak se s nimi dá pracovat a jak hledat vhodné knihy pro konkrétní děti. Mosty ke knihám vymyslela Marika Zadembská, šéfka městské knihovny v Třinci, která je na poli dětské literatury neuvěřitelně aktivní a inspirativní. Organizuje literární festival ČteFesT a neustále popichuje knihovníky různě po republice, aby pracovali s dětmi, chodili do škol a zvali děti do knihovny. Další členkou je Veronika Peslerová, dlouholetá blogerka, bývalá ředitelka krajské knihovny v Havlíčkově Brodě a maminka čtyř dětí, které vede v domácím vzdělávání. Pro domškolácké skupiny také lektoruje. Umí s knihami skvěle pracovat a přetavovat je do vzdělávacích materiálů. Třetí osoba je Zuzka Streichsbierová, spolumajitelka brněnské Dlouhé punčochy, výběrového knihkupectví, které nabízí kurátorský výběr dětských knih – v Punčoše najdete na policích opravdu jen to, co tam majitelky chtějí mít. Zuzka jezdí do škol a mluví o knihách, školy jezdí k ní do knihkupectví, zkrátka dělá knižnímu trhu v České republice obrovskou službu. My čtyři jsme se na Maričin popud daly začátkem loňského roku dohromady a začaly jsme organizovat setkání s dětskými knihami určená pedagogům, knihovníkům, rodičům, ale i veškerým dalším zájemcům. Osmnáctého května budeme mít setkání v Praze. Zájemci, kteří se přihlásí přes web, budou mít možnost dopoledne poslouchat o knihách pro předškolní a raně školní děti a odpoledne o knihách pro děti od poloviny prvního stupně do konce základní školy.

Upozorňujete hlavně na produkci malých nakladatelství, proč?

Často dělají výjimečné knihy, ale málo se o nich ví, protože všechny jejich peníze padnou na přípravu knihy a na letáky a na na bouřlivou reklamu v médiích už nezbude. Bohužel katalogy velkých nakladatelů, které se dostávají do škol, ve spoustě případů slouží spíš k vymetání skladů a nezorientovaný rodič tyto nekvalitní knihy v dobré víře objedná a koupí. Pozor, já žádnému rodiči nevyčítám, že je nezorientovaný, ročně u nás vychází zhruba 2500 dětských knih, včetně překladů. Dítě si v takovém katalogu vybere nějaké pojednání o ztracených ježečcích či nalezeném koťátku, rodič má dobrý pocit, že investoval do knih, dítě má radost, že má knížky, a škola má radost, že si žáci z katalogu vybrali, což je někdy i honorováno ze strany nakladatele. Knížky se tak dostávají do pozice baget na benzínce, a to by neměly. Pořád je to kulturní bohatství!

Když byla moje dvojčata na prvním stupni, taky jsme objednávali ze školních katalogů. Čím je nahradit, jak by podle tebe vypadala ideální situace?

Kdo nikdy neobjednal z katalogu, ať hodí kamenem. Navíc tu hraje pozitivní roli, že si dítě knihu samo vybere. Vybírat by si ale mělo z celé té široké výseče kvalitních knih, které jsou na trhu. Ideální by bylo mít ve škole aspoň jednoho nebo dva češtináře, nebo klidně třeba fyzikáře, zkrátka někoho, kdo sám knižní produkci sleduje nebo někoho takového zná. U nás v Kopřivnici je malé soukromé knihkupectví Pohoda. Když jsme pozvaní do některé z okolních škol na akci pro rodiče, přivážíme knihy, které považujeme za kvalitní, ukážeme je dětem i rodičům a snažíme se poradit, co by se hodilo právě pro ně. Ne že bych měla patent na určování kvality, ale přinejmenším jsem schopná vyhodnotit špatně udělané knihy.

Na základě kterých kritérií?

Jsou v nich chyby, přebývají řádky, chybějí stránky, text je plochý, opakující se, mnohdy jde o špatné překlady, člověk čte a vidí, že chudák překladatel zrovna nerozuměl a redaktor to nevychytal. Redakce dětských knih by si vůbec zasloužila trochu větší péči.

Ale abych se vrátila k tomu, jak bych si představovala ideální situaci – pokud toho učitel není schopen sám, je prima, když si do školy pozve někoho, kdo se tématu profesionálně věnuje. Například provozuje dětské knihkupectví. V Praze to jsou 2Veverky, v Brně zmíněná Dlouhá punčocha, v Olomouci Zlatá velryba a v Mikulově Malá medvědice, a je tu ještě několik menších. Škola se pak může spolehnout, že dotyčný nepřiveze to, čeho se potřebuje zbavit, ale širokou nabídku knih, z nichž budou společně hledat to nejlepší pro dané děti. Pro tato knihkupectví je to totiž otázka osobní cti. Takže doporučuji buď si někoho pozvat – anebo se přihlásit na nějaký seminář, třeba na naše Mosty. Takových rozcestníků je ale samozřejmě víc.

Například?

Výborný je web Mravenčí chůva a taky aplikace Čtenářský metr, kde si člověk podle věku dítěte, tématu a dalších parametrů vyhledá knihy, které doporučuje třinecká knihovna a pravidelně výběr obnovuje. Nejsou tam jen novinky, upozorňují i na starší tituly. Aplikaci dělají knihovníci a primárně je určena dospělým, ale její formát je stravitelný i pro děti.

Kudy vede tvoje vlastní „kritická linie“ při výběru knih, které předkládáš dětem ve školách?

Kdybych byla redaktorka v nakladatelství, tak je moje výseč velmi úzká a budu hodně kritická. Já se ale zabývám čtenářstvím a hledám knihy pro širokou škálu dětí. Dokážu knihám leccos odpustit, když mám pocit, že můžou dobře fungovat pro určitý typ čtenáře. Nejdřív ze všeho se podvědomě dívám na kvalitu ilustrací a na celkovou kvalitu knihy. Například jestli mi vazba nepraskne v ruce, jen co knihu otevřu. U ilustrací nedám jen na to, zda se mi líbí, anebo nelíbí, všímám si i toho, jak kvalitní je tisk, barvy. Třeba u komiksů nesmějí být posunuté barvy a text nesmí vytékat z bublin. Knihy, které ani nestály nakladateli za to, aby je udělal dobře, mým sítem neprojdou. Ty ostatní otevřu a začtu se. Kostrbatý text, výrazová klišé, logické nesrovnalosti, špatný překlad, to vše znamená mnoho bodů dolů, naopak téma vlastně mnohdy není tak podstatné. Hlavní je, aby v knize bylo něco, co jinak běžně nenacházím, něco originálního. Pokud je příběh dobře napsaný, má třeba osobitý humor, vůbec mi nevadí, když nejde o úplně zásadní téma. Nehledám vždy edukativní linku, chci, aby mě kniha rozesmála, rozplakala, zkrátka aby mě zaujala a vtáhla. Vizuálně i textem. Bohužel například u říkadel mám velice často pocit, že je to celé odfláknuté, že tu knížku někdo jen vysolil na knižní trh, protože má pocit, že se bude dobře prodávat. Zrovna v tomto žánru projde i úplná hrůza a lidé to nezkoumají, prostě to koupí.

Píšeš něco ty sama? Třeba jen pro své děti?

Ne. Chovám příliš velký respekt a obdiv vůči lidem, kteří to umějí. A taky mě nenapadá nic nového, co by se podle mě mělo ocitnout na trhu. Naopak mám pocit, že se toho vydává až příliš mnoho.

Ještě bych se ale ráda vrátila k tomu, co konkrétně oceňuješ na knihách z menších nakladatelství…

Když se třeba Baobab rozhodne, že vydá nějakou sérii knih, tak ji vydají celou, protože to považují za důležité. Je tu respekt vůči čtenáři i vůči tvůrcům. Ty knihy se neprodávají v obrovském množství, ale pomalu, kontinuálně. Ne že vydají první díl a čekají, co se prodá – a když prodeje nesplňují očekávání, tak má milý čtenář prostě smůlu, další díly už se nevydají, jak to někdy vídáme u velkých nakladatelství. Nejde o to vystřelit hromadu novinek, ale přinášet knihy, které budou více či méně nadčasové. Další kapitolou je péče o knihy. U malých nakladatelství vidím, jak jsou knihy technicky vymazlené, jak krásně jsou přeložené, s citem pro jazyk. Taky je skvělé, že menší nakladatelství dávají prostor zajímavým českým ilustrátorům nebo představují pozoruhodné ilustrátory ze zahraničí. Jejich knihy často baví jak děti, tak dospělé a nabourávají mýtus, že dětské knihy jsou jen slátaniny pro prcky.

Mluvíš o tom všem zasvěceně a se zápalem, tak mi prosím odpusť druhý technický dotaz: uživí tě tyto aktivity?

Zatím mě neuživí, ale já nepracuji na plný úvazek, protože mám ještě relativně malé děti. Ale nějaké finance to generuje, i když duševní vlastnictví společnost velmi často stále vnímá jako něco, co bychom měli dávat zdarma a ještě být rádi, že vůbec můžeme. Ať už jsou to kreativní činnosti, workshopy, anebo třeba firma na korekci poruch chování domácích koček, kterou jsem měla a nakonec jsem ji musela právě z tohoto důvodu zavřít. Literaturou pro děti a mládež se zabývám vážně a strašně mě to baví, ale nemůžu čtení a jiné akce dělat zdarma. Ostatně většinu knih si dosud kupuji.

Opakovaně se zmiňuješ o překladech. Sama jsi v tomto oboru vlastně profesionálka, že?

Vystudovala jsem anglistiku a hispanistiku na filozofické fakultě v Olomouci, ale chtěla jsem dělat novinařinu. Studovala jsem dlouho, začala jsem v roce 1997 a diplom jsem dostala v roce 2007. Jeden obor jsem měla hotový a u druhého jsem stále neměla diplomovou práci a už jsem souběžně pracovala, překládala jsem a tlumočila. Od novinařiny jsem se tedy odklonila, ale teď si ji saturuji tím, že píši o knihách. Jako dítě jsem chtěla být veterinářka. Doma mi ale tehdy řekli: „To je nesmysl, jsi malá, ke koním tě nepustí, dostaneš umístěnku do slepičárny.“ Tím zabili moji touhu jít na veterinu. Mnoho let jsem ale pracovala jako dobrovolná veterinární sestra v Brně a pak jsem deset let měla již zmíněnou firmu na korekce poruch chování domácích koček.

Etologii koček jsi dokonce studovala.

Absolvovala jsem online kurz na skotské univerzitě, tady tehdy nic takového nebylo k dispozici. Impulsem bylo, že jsem měla kočku s problémovým chováním a nevěděla jsem, co s tím. Tak jsem se tím tématem začala zabývat a nořila jsem se do něj hlouběji. Nakonec jsem odešla z korporátu, kde jsem tehdy pracovala, a začala se věnovat „kočičímu poradenství“ naplno. Pak jsem se seznámila se svým budoucím manželem, přestěhovala se za ním z Brna do Kopřivnice, otěhotněla a tím skončilo „kočkování“ a já se přesunula ke knihám. Už to bude devět let.

Za rady ohledně knih pro děti platí lidé ochotněji než za rady týkající se problémového chování koček?

Těžko říct, jak to vlastně je. Myslím, že zvlášť ženy mají často problém říct si o peníze, i to hrálo roli. Neměla jsem žaludek na to, abych lidem řekla: „Voláte kvůli problému? Tak v tuto chvíli je moje hodinová sazba taková a taková a uvidíme, jak se vyvine dál.“ Místo toho jsem nejprve zjišťovala, s jakým problémem se potýkají, protože kdyby to šlo vyřešit během pěti vět, nic bych si neúčtovala. Jenže pak jsem byla s někým tři hodiny na telefonu a on řekl: „Aha, tak děkuju, na shledanou,“ a tím to skončilo. Někteří se sice zeptali, co mi dluží, ale když jsem řekla částku, byli zaražení a často stejně nic neposlali. Dnes už si nemůžu stěžovat, že by ten, kdo mě osloví, očekával, že přijedu do školy s knihami zadarmo. Ale diskuse o honoráři pořád nemám ráda.

Tohle je v kultuře věčný a ošemetný problém. Nevyřešil by to ve tvém případě oficiální ceník?

Ceník zatím nemám nikde vyvěšený. Když mě někdo osloví, pošlu mu ho a popíšu, co všechno může za mou fixní sazbu očekávat. Někdy jsou lidé ze škol nebo knihoven překvapeni, že nabízím minimálně čtyřhodinový program. V takovém případě vysvětlím, že se mohou domluvit i s další místní institucí a já v rámci těch čtyř hodin udělám například čtení ve škole a pak ještě v knihovně posezení a debatu s rodiči. Reakce je většinou velmi vstřícná, domluvíme se. Otevřeně mluvit o důstojném ohodnocení sice nemusí být vždycky příjemné, ale uvědomuji si, že tím zároveň prosekávám cestu lidem, kteří přijdou po mně. A ještě jeden postřeh. Když řeknu, že mám ráda svou práci, lidem to často připadá divné. Někteří jako by dokonce nechápali, proč chci dostat zaplaceno za to, co dělám ráda. Takové uvažování mi připadá úplně schizofrenní.

Tvoje práce ale jistě není jen idylická. Setkáváš se i s dětmi, které mají ke čtení vysloveně odpor?

Není to často, v naprosté většině případů jsou ta setkání příjemná. Děti jsou většinou na mou návštěvu připravené, aby se takzvaně chovaly slušně, někdy jsou až strnulé. Ale já se snažím jednat s nimi otevřeně, vyzývám je, aby mi tykaly, chci vytvořit atmosféru důvěry a zbavit je ostražitosti. Cítím z nich pak ulehčení, že je nebudu z ničeho zkoušet. Je pravda, že moji práci většinou žádají pedagogové, kteří se snaží děti ke knihám vést, takže se málokdy setkávám s publikem, které je úplně nedotknuté. Ale jsou i jedinci, kteří na mě upřou pohled, který jako by říkal – tak se předveď. U těch když opadne slupka odmítnutí a dotyčný se zaposlouchá, považuji to za úspěch. Nedávno jsem četla osmákům, ale předtím jsme si udělali malou čtenářskou dílnu. Každý si vybral knihu, přečetl si pár stránek a pak, pokud chtěl, sdílel své postřehy. Byla tam i dívka, u které bylo zřejmé, že nečte a vymezuje se proti tomu, všichni spolužáci na to nějak naráželi, byť ne ve zlém. A když jsme pak mluvili o tom, co si kdo vybral a přečetl, právě ona měla ty nejzajímavější názory. Sáhla po knížce Pláž v noci od Eleny Ferrante, což je dětský horor, který má jen asi čtyřicet stránek, a ji napadaly souvislosti, na které vůbec nepřišly děti, které se chlubily tím, jak hodně čtou. I když se považovala za nečtenářku, v tu chvíli v sobě něco objevila.

To zní jako malý zázrak.

Z průzkumů Anežky Kuzmičové vyplývá, že české děti mají velmi málo sebedůvěry, co se týče čtenářství. Podceňují se a tvrdí, že nejsou dobří čtenáři. U nás se dobrý čtenář většinou měří podle toho, jak rychle a bezchybně čte a kolik toho učte. Jede se na kvantitu, a ta přitom není podstatná. Neměli bychom se ptát – kolik knížek jste přečetli, ale – co jste četli, jak se vám to líbilo a jak to na vás působilo? Zastavili jste se u nějaké stránky a zírali půl hodiny z okna, protože na vás přečtené udělalo obrovský dojem? Nevidím smysl v soutěžení, kdo přečte nejvíc stránek. Snažím se, aby děti viděly v knihách poklad, který může být jejich, úplně celý. Děti, které mají ke čtení odpor, se často buď necítí silné ve čtenářských kramflecích, nebo ještě nenašly knihu, která by je zaujala. Proto je důležité neustále dávat na výběr. Říct dětem ve třídě: „Vyber si, co chceš číst. A nemusíš číst před třídou, ale jen mi přijď pošeptat, co se ti tam líbilo.“

A pokud má někdo vyloženě blok?

Tak jim předčítat. I s vědomím, že probojovat se k dětem skrze předčítání někdy trvá dlouho. Když předčítám deváťákům, stává se, že prvních deset minut na sebe dělají obličeje, ale zhruba po čtvrthodině to nějak utichne a oni sedí nebo leží a koukají. A poslouchají.

Takže jde o to vytrvat.

Není to nic lehkého, protože člověk je v tomto okamžiku hrozně zranitelný. Setkala jsem se s celou řadou učitelek, které mi řekly, že dětem nečtou, protože se stydí. Je fakt, že člověk je tam, před celou třídou, jak nahý v trní, snaží se nepřeřeknout, dává si záležet, aby se jim to líbilo, a přitom periferně vidí, že si někdo špitá nebo si sjíždí telefon. To je opravdu nepříjemné a rozumím tomu, proč spousta lidí předčítání vzdá. Aby se náhodou necítili trapně, aby neztratili tvář důležitého dospělého. Ursula K. Le Guinová, americká autorka fantasy, používá pojem „maturismus“. Týká se dospělých, kteří se hrozně bojí, aby je nikdo neobvinil, že nejsou dostatečně dospělí, a proto mimo jiné nechtějí mít nic společného s dětskými knihami. Když budu číst dětské knihy, degraduji se tím. Možná je to překvapivé, ale hodně se s tím setkávám i u učitelů.

Učitelé češtiny nečtou knihy pro děti, určené jejich žákům?!

Někteří fakt ne. Mnoho lidí se na tento typ literatury dívá jako na něco, na čem nezáleží, protože je to jen pro děcka. I výtvarníci se často dívají přezíravě na své kolegy, kteří tvoří pro děti. Dřív bývaly dětské knihy převyprávěnými, zjednodušenými příběhy původně napsanými pro dospělé. Už dávno tomu tak samozřejmě není, vzniká svébytná literatura pro děti, která je často i krásným uměleckým dílem. Ale možná tam to stigma pořád je.

Děti navíc přečtené a viděné formuje, a to je, řekla bych, důležitější. A je to tím pádem i větší zodpovědnost.

Ono se obecně má za to, že děti nerozumí umění nebo že nemají na umění nebo literaturu názor. Já si to nemyslím. Děti mají leckdy zcela jasný názor, jen ještě nemají příslušný slovní repertoár na to, aby ho vyjádřily. Pokud jde speciálně o výtvarné umění, obrovský kus práce tu vykonávají například Juraj Horváth nebo Renáta Fučíková, šéfka Ateliéru didaktické ilustrace na plzeňské Sutnarce. Nejenže má sama na kontě spoustu nádherných ilustrací i autorských knih pro děti a dospívající, ale zároveň velmi kultivuje trh s dětskou literaturou tím, že talentovaným mladým ilustrátorům, často ještě studujícím, ukazuje cestu, jak hledat vhodné autory textu. Do knižního trhu tak v posledních letech pronikají mladí umělci, kteří dělají úžasné věci. A přinášejí do něj variabilitu a další úhly pohledu. Třeba Marto Kelbl, která už ilustrovala několik dětských knih a je autorkou částečně autobiografické autorské knihy pojednávající o tématu nebinarity Ani holka, ani kluk. Díky ní a dalším talentovaným tvůrcům se okruh témat rozšiřuje, už dávno nejsou dětské knihy jen o zajíčcích s kšandičkami. Každý si dnes může vybrat to, co mu vyhovuje, navíc často v takové podobě, která dítě kultivuje a pomáhá mu vnímat umění. Je skvělé, když děti přemýšlejí i o tom, jak na ně kniha působí, ne jen „o čem to je“. K mé radosti je takových knih čím dál víc a jsem ráda, že je můžu dětem předkládat.