Že lidé v druhých vidí především jejich identity, zejména ty, jimiž se odlišují, není nic nového. Je to pochopitelné, případně alespoň lze vystopovat důvody, proč se tak děje. Člověk, který se zabývá literární kritikou, by měl moc dobře vědět, jak se svými vlastními předsudky zacházet, reflektovat je, pracovat s nimi.

Nechce se věřit, že by se nakladatelství spadající pod Albatros Media chtělo na něčem takovém podílet. Nechce se věřit, že by něco takového byl snad záměr. Nechce se věřit, že by společnost Albatros Media chtěla mít vlastní Naše vojsko v trendy podobě. A dle reakcí na sociálních sítích byla dokonce řada lidí, kteří v různých divizích Albatrosu pracují, poměrně překvapena, až znepokojena: „Co se to sakra děje?“

Pak by možná ubylo pojmů jako „teror empatie“ či „permanentní krize“. Jsou-li totiž tyto pojmy vyhraněné tak, že diskusi nepřipouštějí, ačkoli k ní doslova vyzývají, těžko se dá navázat nějaký dialog.