Literární prostory, provozy a obce nabývají v různých prostředích různých podob. Jedno však mají společné: všude se po něčem volá. Z řad kritických, z řad čtenářských, z řad autorských. Zkrátka se volá, protože literatura se neustále mění, vlivem nových médií rychleji a rychleji, a slovo krize má na nálepce na monitoru prakticky každý. Je-li ovšem krize permanentní, dá se vůbec mluvit o krizi? Společnost vstříc klimatické i společenské katastrofě suverénně sprintuje a při tom všem shonu má často problém uvědomit si, že její složení není homogenní.

Je tak s podivem, že alespoň česká literatura a (bohužel jen částečně) její reflexe stíhá s tou vší překotností držet krok, když samotná společnost to nedokáže. Alespoň jedno volání je vyslyšeno: volání po diverzitě. To, co započalo v nultých letech, společně s literární kritikou, která si začala uvědomovat sociální rozměry literatury, dospělo do roku 2024, do změn zdola, do vzpoury marginalizovaných. Do roku 2024, v němž není nutné si prostor pouze vydobývat, ale je možné konečně ho obývat. Do roku 2024, v němž pojem nakladatelství neznamená pouze molocha s úmysly především komerčními. Do roku 2024, který prostřednictvím budování komunity (ať už skrze nejrůznější cechy, asociace, či jednoduše solidaritu) sice nedokáže hýbat světem celým, ale s jeho většími či menšími částmi se to úspěšně daří.

Dokonce tak, že situace v próze i poezii je takřka totožná, alespoň co se tematických či autorských proměn týče. Najednou ji můžou dělat všichni! A ačkoli se do přístupu k větším nakladatelským domům, k literárním periodikům či k internetovým platformám stále negativně promítají okolnosti nejenom třídní, demokratizace literatury, jak se o ní před lety začalo mluvit, konečně ukazuje výsledky. S demokratizací psaní a publikování samozřejmě souvisí velká diverzifikace témat i osob, fyzického (reálného) autorstva, které za tématy a jejich vnášením do literatury stojí. Nemusí jít ani tak o publikace „papírové“, respektive knižní, internetový prostor s sebou vedle řady negativ nese i výrazný subverzivní potenciál. Servery plné fanfikce, Instagram plný poezie, obojí s čísly čtenosti násobně převyšujícími klasickou distribuci. Zdá se ale, že nejrůznější čtenářské skupiny a komunity jsou znatelně napřed před „etablovanou“ literární kritikou či obecně reflexí. Ostatně zatímco píšu tuhle stať, i já si pokládám otázky typu: „A dělá tu instagramovou poezii i někdo jiný než Karel Piorecký?“ Sama musím lovit, hledat, konfrontovat vlastní výchozí pozice s tím vším, co se v literatuře děje.

Avšak to poslední, co by literární provoz měl provozovat, jsou závody. Využiju-li ještě jednou příměr ze sportu, úplně by stačilo, kdyby si lidé přestali na startovní čáře podrážet nohy. Ono je totiž hezké, že literatura po vzoru audiovizuálního průmyslu přiznala nárok na existenci i jiným identitám, než na které je zvyklá z nejbližšího okolí. Je též hezké, že jim vedle existence přiznala i autonomii, a tak až na výjimky nečteme sebedojímavé prózy o českém pohledu na válku na Ukrajině, neopakují se nám tu zápletky z filmů jako Kluci nepláčou a autističtí lidé nepočítají sirky, protože na to přece mají zvláštní nadání. Minoritní identity těch druhých konečně přestávají být nevlastním, do počítače ťukaným „hlubokým lidským příběhem“, ale lidé různých genderů, romantických či sexuálních orientací, původů, tříd aj. začínají konečně mluvit sami za sebe.

O to palčivější je však otázka, proč se tytéž posuny neodehrávají v literárněkritickém prostředí. Ano, nelze všechnu tu produkci jednoduše učíst, zejména v šéfredaktorské pozici v časopise či když se snažíte popularizovat kupříkladu poezii jako takovou prostřednictvím televize. Možnost proměny literární reflexe nicméně stojí na permanentním dialogu. Dialogu, do něhož není pouze záhodno přizvat ty, kterých se to týká. Je to nutné. A to nikoli proto, že s sebou ti lidé nesou tu jednu konkrétní identitu, která reflektující osobu zajímá.

Shodou náhod se od počátku roku sešlo napříč různými periodiky několik důkazů, že ani stereotypní či předsudečné chování, ani tokenismus či fetišizace různých identit z veřejného prostoru nemizí, naopak to všecko bohužel v debatách přetrvává. V eskalátoru A2 (2/2024) tak Ondřej Klimeš v jízlivé reakci na Manuál kvíření jazyka českého používá přívlastek „autistický“, aby snahu autorského kolektivu dehonestoval. Můžeme tedy nejspíš cítit vděk, že nepoužil nějakou z přímých nadávek, vzhledem k tomu, jaký má v oblasti neurodiverzity přehled.

V publiku jí fandilo mnoho přejících kamarádů, takže mě překvapilo, když se ve svém pozdějším autistickém coming-outu vyznala, že vyrůstala jako kůl v plotě. Za právo na pochopení pro lidi s poruchou autistického spektra bojuje po boku slamerky Ellen Makumbirofy razantními sebeodhaleními v souladu s vysokoškolským oborem, který absolvovala na brněnské Fakultě výtvarných umění – performance.

Toto je pro změnu Adam El Chaar, který pro časopis Artikl v článku s názvem „Imploze zdviženého obočí“ reflektuje básnický debut Evy Marie Růženy Křížeček na čelo: „Orlová má humor a porno, Růžena křesťanství a smysl pro detail. […] Katolično zakademičťuje aluzemi na Taylor Swift.“ Je až zvláštní, co všechno v knize El Chaar vidí ještě předtím, než si ji přečte. Kolik různých identit v Evě Marii Růženě vidí, než začne pojednávat o tom, za jakým dílem stojí básnířka Eva Marie Růžena. „Proto prosím, mohl by mi někdo napsat/vydat solidní a profesionální recenzi/kritiku?“ komentuje nakonec celou věc autorka na Facebooku. Požadavek či prosba, která by snad v jiném kontextu mohla nést různé příznaky, v tomhle případě značí jediné. Člověk, který reflektuje něčí knihu, by měl svoji práci odvést poctivě, pořádně, bez ohledu na to, jaké stanovisko nakonec ke knize zaujme. I negativní recenze může být přínosná, obejde-li se bez vyslovených publicistických minel.

Třetím příkladem je podcast TL;DR #24 s názvem „Iryna Zahladko zaútočila poezií na rigidní představy o správné češtině“. Iryna Zahladko vydala v nakladatelství Protimluv sbírku Tváření. Sbírku experimentální, subverzivní, sbírku angažovanou, sbírku, která stojí za přečtení už jenom tím, jak je vypravena. Nejspíš i na základě toho se objevila ve výroční anketě Alarmu ohledně nových zřetelehodných knih. Ostatně i to, že se v anketě objevila, je uvedeno v anotaci podcastu. Nehodlám tu rozebírat vše, co ze strany Evy Klíčové a Jana Bělíčka zaznělo, pro účely tohoto textu jsou nejdůležitější dva aspekty. Tím prvním je, že Klíčová a Bělíček se, jak sami přiznávají, v současné české poezii neorientují. To by se samozřejmě dalo přejít s trochu hořkým povděkem, že si tedy všimli alespoň jediné knížky. Druhý aspekt, tedy že Zahladko není rodilou mluvčí češtiny, pročež tato její identita zastiňuje všechny ostatní, pak tento díl podcastu vrhá do naprosto absurdních rovin. Zahladko se v interpretaci Klíčové a Bělíčka stává pouze prostředkem, jak kritizovat současnou českou poezii (tedy tu, kterou dotyční nesledují). Zahladko coby ta správná cizinka z mýtů a bájí boří ustálená pravidla, odhaluje zatuchlá zákoutí jazyka… Nemám pocit, že by něco takového, podaného samozřejmě věcněji, bylo v české poezii novinkou. Konceptualismus, angažovanost, experiment, manifest, vše, na co si TL;DR vzpomene, přináší česká (případně slovenská) poezie řadu let.

Buddeus, Bouška, Dynka, Stehlíková, Zajíc, Bínová, Babáková, Kauer, Antošová, Horský, Pecenová, Šimčík, Eva Marie Růžena, Čada, Štěpánek, P. Řehák, J. Řehák, Straka, Paterová, Sedlmajerová, Těsnohlídek, Hájek, Wawracz, Janele z Liků, Poch, Tallo, Novotný, Typlt, Škrob, Strá, Štengl, T. Gabriel, Zhořec, Kramár, Šimek, Pekárková, Rehúš, Škrabal, Klega, celá antologie Toto je môj coming out, Elsa Aids, Láníková, Borkovec, Lehečka, Děžinský, Torčík.

Na celý odstavec vydá výčet těch, kdo mě takhle u psaní bez jakékoli rešerše, pouze na základě obliby (či prostě toho, že zrovna čtu nějaký jejich text nebo ho mám na pracovním stole) napadá. Není to výčet vyčerpávající, není strukturovaný. Ano, je to dáno tím, že si poezii kupuji pravidelně. Zkrátka: mám o ni zájem. Ten základní. Ten čtenářský.

Jenže v podcastu se zachází ještě dál a Zahladko se dostává do komparace s básnířkou Zofií Bałdygou. Jejich poetiky, způsob kompozice básní, jejich témata nemohou být od sebe vzdálenější. Tam, kde Bałdyga nechává vyklenout dlouhé skladby, stačí Zahladko pár úderných, silně performativních veršů. Pokud už se někde protnou, pak tam, kde by se ostatně protnuly s kýmkoli jiným. A jestli tam přichází nějaká další zkušenost, další identita, přichází tam až jako poslední. Redukce obou básnířek na roli cizinek je nemístná a vůči autorkám ještě navíc neuctivá. Druhé zmiňované, autorce Posledních cestopisů, je dokonce nepřímo vyčítáno, že není taková jako Zahladko. Kdo byl v minulém roce na autorském čtení Zofie Bałdygy, ví, že často čte rukopisnou báseň o tom, jak vypadá ideální uprchlík. Není překvapivé, že o uprchlíka vůbec nejde. Bałdyga sama navíc na sociálních sítích před pár měsíci připomněla, že byla vtažena do diskuse o tom, s jakým přízvukem své české básně čte. Vtažena, aniž se o to prosila. A navíc ještě opakovaně žádána o vyjádření.

Že lidé v druhých vidí především jejich identity, zejména ty, jimiž se odlišují, není nic nového. Je to pochopitelné, případně alespoň lze vystopovat důvody, proč se tak děje. Člověk, který se zabývá literární kritikou, by měl moc dobře vědět, jak se svými vlastními předsudky zacházet, reflektovat je, pracovat s nimi. Začnou-li mu vstupovat do práce, nesou s sebou pouze jeho vlastní replikaci a skrze ni i validitu v očích veřejnosti. Stanou-li se totiž ze všech výše zmiňovaných tokeny, stanou-li se z nich jen části jejich identit, literatura už ani nepřešlapuje na místě, ale couváním se vrací ve vlastních stopách klidně i o desítky let nazpátek.

Tam, kde se nezadaří autorstvu publicistických textů, ovšem můžou zasáhnout lidé na pozicích redaktorských či editorských. Výše zmíněné chyby, formulace a rozšiřování předsudečného přístupu tak nejdou na vrub pouze těm, kdo texty píší, ale též těm, kdo následně texty kontrolují a upravují. Protože Klimešovo využití autismu jako nadávky, El Chaarův ableistický a karikující přístup, případně prakticky celý díl TL;DR – nic z toho nevypadá, že by prošlo editorskou rukou. A pokud ano, má na to Messenger emoji s hořkým úsměvem a slzou.

Anebo také emoji se dvěma proudy slz. Všechny tři kritizované příklady totiž nesou i jednu výrazně pozitivní věc: sociální rozměr literatury. Něco, co může na první pohled připomínat diskuse o úkolování spisovatelstva z přelomu nultých a desátých let tohoto století, avšak je důležité a hlavně naprosto přirozené. Je to něco, čemu se nevyhneme, co literaturu provází od chvíle, kdy se začala masivněji šířit. Je to něco, co lze využít. Pokud o sociálním rozměru literatury víme, umíme ho rozeznat a reflektovat ho, může nám to pomoci. Pomoci porozumět, a to nejenom knihám, ale především sobě navzájem. Nakonec asi nikdo nechce psát o tom, že

spásu si představuje
jako holčičku
z Afriky, která

mě adoptovala
Ondřej Buddeus.