Cena Tvárnice vyvolává, zdá se, u části české literární obce jakési břicha bolení, jehož mediálním projevům přihlížím už nějaký čas se smíšenými pocity, v nichž převládá údiv. Čím a proč celá záležitost tolik provokuje a probouzí v tolika lidech potřebu hlasitého a kritického vymezování se? Coby prostá čtenářka časopisu (neboť jakožto stálá jazyková redaktorka Tvaru zpravidla nejsem ničím více, ale ani ničím méně) jsem se dlouho držela stranou téhle debaty, teď ale cítím potřebu se ozvat – protože mám za to, že se jaksi vymkla z proporcí a útoky proti Tvárnici střílí zcela mimo cíl.

Stojí myslím za připomenutí, o co vlastně v ceně Tvárnice jde. Při vyhlašování prvního ročníku a seznamování s jejími pravidly vydala redakce Tvaru text, v němž mimo jiné stojí:

V současnosti v ČR existuje několik desítek literárních cen a soutěží. Proč k nim přidávat další? Třeba právě proto, že se soudobé literární kritice nedostává zdaleka tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. Domníváme se, že udílení literárních cen na principu komisionálního rozhodnutí či ankety není jedinou možností. Objektivita těchto postupů je pouze iluzorní. Literární cenou Tvárnice proto chceme nabídnout alternativu. Nikoli kolektivní rozhodování, do jehož zákulisí nikdo nevidí, ale zodpovědnost jedné konkrétní osobnosti bude jejím základem, její subjektivita bude mít své jméno a svého nositele. […] Tvárnice bude cenou udělovanou za Literární dílo roku jediným literárním kritikem [zdůrazněno M. K.], který bude pro každý ročník znovu vybírán veřejným hlasováním ze skupiny kritiků nominovaných redakcí Tvaru. Úkolem takto zvoleného Kritika roku bude sledovat původní českou literární produkci, která vstoupí do veřejné komunikace v daném kalendářním roce. […] Výsledek svého rozhodnutí rovněž zdůvodní literárněkritickou statí.

Z těchto řádek lze, domnívám se, vyčíst několik jasných bodů. 1. Tvárnice má za cíl obohatit škálu literárních cen o jednu novou, která díky svému neobvyklému formátu nebude jiná ocenění dublovat, ale bude mít svůj smysl sama o sobě. 2. Tato cena bude poukazovat dvojím směrem – jednak na oceněné pozoruhodné literární dílo (jak je u literárních cen obvyklé), jednak souběžně na oblast literární kritiky, kterou chce tímto způsobem zviditelnit a jaksi „uctít“ (což je už obvyklé méně). 3. Z této podvojnosti plyne i dvoustupňový proces udílení Tvárnice. První fází je internetová anketa; ta má jednoduchým (a transparentním) způsobem vybrat kritika, který čtenáře Tvaru a v širším slova smyslu literární obec – bude-li chtít – zajímá, jehož si váží a chtějí ho číst a znát jeho názor. Tento arbiter elegantiae neboli „kritik roku“ (což je spíše čestná funkce a mise než věnec pro „laureáta“, který už „své vykonal“ a za to je zahrnut vavříny a slávou) má potom před sebou poměrně náročný úkol, jehož se v druhé a podstatnější fázi zhostí podle vlastního vědomí, svědomí, pracovitosti a poctivosti. Musí sledovat, co vychází v české literatuře nového, této své činnosti i věnovat jakýsi svůj průběžný literárněkritický „report“ a konečně vybrat „dílo roku“, jemuž věnuje zevrubnější kritický text. Tento text je pak vyvrcholením i jakousi přidanou hodnotou Tvárnice, ceny, která – zopakujme – nejenže tak jako jiná literární ocenění „zorientuje“ čtenáře na poli vycházejících novinek a upozorní na zajímavý titul, ale navíc nabídne i důkladný, vyargumentovaný kritický text, který sám o sobě může obohacovat, rozvíjet a kultivovat onu důležitou, a přehlíženou, oblast literární kritiky (nikoli pouhého recenzování) či alespoň k ní přivést širší pozornost.

Pokud mohu soudit podle dvou a půl proběhlých ročníků Tvárnice (třikrát už byl vybrán v anketě „kritik roku“, dvakrát vyhlášeno „dílo roku“), soutěž plní, co si předsevzala, a v jistém smyslu i překonává možná očekávání. Za dobu jejího konání vzniklo několik pozoruhodných textů, v první řadě rozsáhlých, pronikavých a výrazných kritik, věnovaných vítězným „dílům roku“, ale také rozhovorů, v nichž jeden kritik vybraný v anketě předává štafetu svému následovníkovi a společně se zamýšlejí nad otázkami souvisejícími s tématem literární kritiky. Vzniklé texty zcela nesporně vyčnívají vysoko nad průměr běžné literární publicistiky. Jenže, a to je právě kamenem úrazu, ničemu z těchto skutečně podstatných výstupů Tvárnice – výstupů, které jsou zjevně smyslem celé ceny a které právě představují její vlastní přínos – se horliví kritikové ceny na všemožných portálech, blozích či na sociálních sítích zkrátka nevyjadřují. Vlastně jediným jejich dokolečka omílaným argumentem je protest proti údajně nepatřičnému vyhlášení „ceny pro kritika roku“ (ač to, jak jsem se pokusila ukázat, není skutečným ani proklamovaným smyslem celé soutěže), popřípadě s tím související námitka, že je to celé zařízeno tak, aby zvoleni byli lidé s Tvarem nějak osobně spříznění (jelikož ze tří dosavadních nositelů tohoto titulu – Petra Onufera nepočítaje – je jeden kmenovým redaktorem iLiteratury a druhý Hosta, je to zjevný nesmysl, na což už ostatně bylo poukázáno jinde).

Jak řekl už kdosi chytřejší přede mnou, literární ceny jsou jen hra – vždyť literatura není soutěž s měřitelnými výkony, není to sport ani závodění. A ačkoli se hry mají hrát s vážností ve smyslu přistoupení na pravidla a jistého plného pohroužení se do nich, nemají samy sebe brát smrtelně vážně a nemá v nich být urážek a osobní dotčenosti. „Člověče, nezlob se“, nabádá jedna z nejklasičtějších. A tak ať to v českých literárních kruzích šumí nesouhlasně, vzrušeně či posměšně, místo navážení se do Tvárnice jako takové, kdy je jí vytýkáno, čím není, a přehlíženo, čím je, je tu zajisté prostor zkrátka do té hry vstoupit: zkusit ji vzít vážně „zevnitř“ a třeba mezi pár desítek navrhovaných jmen doporučit redakci Tvaru ještě nějaká další, opomenutá. Vždyť kdo ví – třeba to někdo nový a více „zvenku“ ještě onačeji roztočí. Anebo, když už jsme uvnitř širší společenské hry zvané literární provoz – nechť se pustí polemicky do některého z konkrétních kritických textů věnovaných „dílu roku“. To by totiž nás, obyčejné čtenáře, na rozdíl od planých diskusí o „smyslu ceny“ skutečně bavilo číst.