Polemika
Jan M. Heller

Ještě k První bilanci

Žádný text nemá hodnotu sám o sobě, záleží na tom, jaká kritéria na něj přiložíme.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 14/2020

K napsání následujících řádků, a tedy k opožděnému návratu k loňské První bilanci české literatury 2019, tradiční události pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR, mě přiměla „komentovaná reflexe“ této akce od Evy Klíčové a zejména čerstvá rozkacená reakce Martina Lukáše na tento text, uveřejněná v internetovém magazínu H7O. Martin Lukáš se coby konceptor a moderátor loňské První bilance ostře ohrazuje proti tomu, jak Eva Klíčová tuto událost hodnotí a jaké závěry ze své zkušenosti vyvozuje. Jako jeden z panelistů, tedy aktivních účastníků První bilance bych rád k této polemice přičinil dvě poznámky, které by snad mohly nabídnout jiný pohled.

První výtka Evy Klíčové směřovala nepřekvapivě na adresu nové koncepce bilanční debaty, která spočívala v absenci předem připravených tezí: představa byla taková, že tyto teze vzniknou teprve v průběhu diskuse, která bude sloužit jako tavicí kotel, v němž vstoupí myšlenky jednotlivých diskutujících ve stavu „work in progress“ do vzájemného dialogu a výstupem budou originální závěry o próze a poezii uplynulého roku. Záměrem bylo vyprovokovat živou debatu a zabránit tomu, aby panelisté odprezentovali své předem připravené uzavřené postoje, s postoji ostatních účastníků nijak nekomunikující, a tím svou úlohu pokládali za splněnou.

To, co se stát nemělo, se nakonec stát muselo. Bylo by však nespravedlivě zjednodušující klást to bezezbytku za vinu moderátorovi. Za situace, kdy vše, co se řekne, může být okamžitě zpochybněno, každá debata nutně skončí v aporiích. Ne, nehodlám si tu stýskat na post-postmoderní relativizaci pojmů ani na znevýhodněnou pozici literatury v pluralitě jazykových diskursů, jež takto doplácí na to, že se sama vyjadřuje stejným médiem jako její vlastní kritika, totiž jazykem. Musím však poukázat na to, že literární sféra jako celek, kritiku nevyjímaje, s oblibou naléhavě zdůrazňuje svou povahu plynoucího mnohohlasí, stále nově se formujících možností, řídících se časově konkrétními nutnostmi; jinou podobou téhož je v akademickém prostředí běžná tendence vyargumentovat svá tvrzení ještě předtím, než jsou pronesena, a tím se preventivně opevnit vůči všem možným námitkám. Soubor takových rétorických strategií se časem vyvinul až v určitou topiku.
Za těchto okolností bylo jasné, že účastníci diskuse bohužel nutně vyčerpali vyměřený čas na přípravnou fázi, v níž se pokusili navzájem si vyjasnit svoje pozice a ustanovit způsob, jakým spolu tyto pozice budou komunikovat. Teprve na nich však má smysl se pokoušet vybudovat teze či tvrzení, jež by bylo možné nabídnout k vlastní diskusi. Z tohoto základního nedorozumění plyne většina kontroverzí spojených s loňskou První bilancí.

Nejlépe je to vidět na „kauze Alena Mornštajnová“. Jméno této prozaičky se v debatě neustále vracelo jako rekurentní motiv. Martin Lukáš zahájil diskusi hodnotově zabarvenou tezí, když jako „první výkop“ zvolil kritickou reflexi určitého typu prózy, který v loňském roce prožíval rozkvět. K tomu si jako ilustrativní příklad synekdochicky zvolil právě Alenu Mornštajnovou. Byla to logická volba, tato autorka skutečně může sloužit jako zástupkyně množiny děl, v níž lze vysledovat určité společné rysy: jednotu perspektivy vypravěče a protagonisty (nejčastěji ovšem vypravěčkyprotagonistky), jazykovou jednostrunnost, emocionálně silné téma, s nímž se lze snadno identifikovat, snahu o jasné morální poselství (které může mít i podobu morální ambivalence) a o detrivializaci každodennosti. Lze popsat a vyargumentovat i to, které z těchto rysů – a našli bychom jistě i další – přibližují zmíněný typ prózy kýči. Podstatné však je, že vedle Aleny Mornštajnové mohla a měla zaznít jména další. Kdyby se toto podařilo při debatě identifikovat, pojmenovat a eventuálně vzít na pomoc jako referenční bod ke srovnání s dalšími knihami vydanými v loňském roce, nevypadala by diskuse jako řada izolovaných, vzájemně na sebe nereagujících subjektivních soudů a pravděpodobně by došlo i na další jména a tituly, po kterých – zdálo se mi, že až trochu nesměle – volaly závěrečné dotazy z publika a ve své reflexi po nich koneckonců volala i Eva Klíčová. A z Aleny Mornštajnové by se nestal fackovací panák.

Druhý postřeh s prvním souvisí, ale je poněkud závažnější. Jestliže Eva Klíčová ve své reflexi píše, že

spíše než o knihách uplynulého roku debatní večer prozradil mnohé právě o způsobu kritického uvažování přítomných,

pak souhlasím potud, že skutečně poukazuje na cosi obecnějšího – jen akcenty spatřuji trochu jinde. Zobecnit totiž „fenomén Mornštajnová“ tak, že se celá věc postaví jako opozice lamentující intelektuálské kritiky, snažící se ze všech sil, které jí ještě zbývají, kultivovat čtenářstvo tím, že se mu snaží vnucovat, co má číst, a tohoto čtenářstva, které si bez ohledu na to umíněně a nevděčně stejně čte, co chce, je přinejmenším nešťastné. (Nutno podotknout, že v tomto postoji je Eva Klíčová coby kritička dlouhodobě konzistentní, když – zjednodušeně řečeno – považuje oceňování čtenářsky náročnější literatury za rezidua devadesátkového uvažování; její reflexi První bilance se tedy vyplatí číst i s vědomím tohoto kontextu.) Martin Lukáš si tohoto zjednodušení všímá ve své polemice, když poukazuje na to, že podle Klíčové zastávali všichni účastníci debaty pozice estetického imanentismu. Jádro kritického postoje Evy Klíčové však nespočívá v tom, že by tezi o obraně literární autonomie, o tom, že

co je a není hodnotná literatura, nerozhodují čtenáři, ale kritici,

zastávali jednomyslně všichni diskutující, ale v tom, že je to podle ní teze diskutabilní, neřkuli zcela chybná – na jiném místě své reflexe říká naplno, že

kritická prestiž možná není vždy opodstatněná.

Vkus publika literární kritika brát do hry buď může, nebo nemusí. Moje pojetí kritiky se od pojetí Evy Klíčové liší, jak jsme jednomyslně konstatovali už v (Martinem Lukášem připomenutém) rozhovoru, který jsem s ní vedl u příležitosti předání kritické ceny Tvárnice ve Tvaru 2/2020; jistě mají ale obě pojetí právo na existenci. Žádný text nemá hodnotu sám o sobě, záleží na tom, jaká kritéria na něj přiložíme. Je škoda, že účastníci debaty opakovaně pokládali za důležité poukázat na to, že „Mornštajnová se prodává“. Ne proto, že by to nebyla pravda, nebo proto, že by nebyl důvod autorce a jejím čtenářům úspěch přát. Když si však literární kritika bere jako argument pro hodnotu, resp. nehodnotu díla komerční úspěšnost, střílí mimo; trh je autonomní sféra mimo literaturu i mimo publikum a platí v něm jiné zákonitosti – kritika tady nemá žádné slovo. Nemíním tím Evě Klíčové podsouvat, že podle ní o hodnotách v literatuře rozhoduje počet prodaných výtisků, ale vymezit se proti jejímu tvrzení, že

pro některé kolegy [je] těžké smířit se s tím, že kritika by měla registrovat nejen text, ale i jeho kontexty a že literatura je především komunikace – ba dokonce sociální komunikace, kde se počítá i se čtenáři, onou literárně a teoreticky nevzdělanou cháskou, která si v textech hledá kdovíco.

Subjektivita čtenáře, na kterou se Eva Klíčová odvolává jako na poslední instanci, přece však nerozhoduje o ničem jiném než o tom, zda si konzument literatury dotyčnou knihu koupí, případně snad i přečte, eventuálně o ní napíše někam na diskusní fórum. To vše jsou jistě ony Evou Klíčovou zmiňované kontexty, sociální komunikace. Jenže se nemůžu zbavit dojmu, že jí tento způsob komunikace snad až splývá v jedno s literaturou jako takovou („literatura je především komunikace – ba dokonce sociální komunikace“ – moje zdůraznění). O tom, co v těch knihách skutečně je, nevypovídá či nerozhoduje jen tento recipientský, sociologicky kontextualizovaný pól jazykové komunikace, kterou je umělecká (!) literatura. To je přesně ten typ křížení zákonitostí autonomních sfér, které poznamenalo – z důvodů metakomunikačních – průběh bilanční diskuse a které poznamenává i debatu následnou; vede přesně k tomu krčení ramen, které se nad loňskou První bilancí rozhostilo.

Kdybych si jako správná potrefená husa měl slova o nepatřičnosti kritické prestiže vztáhnout na sebe, budiž mi dovoleno zdůraznit, že se rozhodně nesnažím volat po normativní kritice. Je jistě mimo diskusi, že čtenáři nevyhledávají beletrii v převážné většině jako nástroj sebekultivace, ale hledají v ní něco, co by zarezonovalo s jejich životní zkušeností, s jejich chápáním sebe a světa. Domnívám se však, že kritika, která argumentaci o hodnotě nestaví na opozici mezi subjektem hodnotícím a tím, kterému je hodnocení určeno, nýbrž na tom, co je předmětem tohoto hodnocení, je svému materiálu tak nějak přiměřenější. Přesné pojmenování kritických nástrojů, jako jsou hodnotící kritéria, jejich hierarchie a uspořádání, situace (např. dialogická, polemická), pole (interní estetické, či naopak externí, např. ideologické) apod. je podle všeho jediný či alespoň nejjistější způsob, jak se neutopit ve výrocích, které jsou sice efektní, ale o literárním díle nevypovídají vůbec nic. V posledku by zřejmě taková kritika umožnila i vypořádat se s tím typem literatury, který na První bilanci nedobrovolně zastoupila Alena Mornštajnová a který někteří kritici vítají (jako Eva Klíčová), jiní se mu sarkastickými šlehy pošklebují (další z panelistů Ondřej Horák), ale většina kritiky mu nemůže ani přijít na jméno (nejbližší mi je pojem mainstream plus, jehož autorkou je údajně Olga Stehlíková – případně se skutečnému autorovi omlouvám).

Martin Lukáš v závěru své polemiky píše:

Můžeme si navzájem věcně vysvětlit své názorové pozice a vést diskusi […] můžeme se konečně začít bavit o tom, co je opravdu důležité, tedy o kritériích a stavu současné české literární kritiky.

Ano, začněme tedy.
A neberme se u toho, prosím, tak strašně vážně.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan M. Heller

    (1977, Hradec Králové), literární publicista, redaktor, editor, překladatel. Vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FF UK, evangelickou teologii na ETF UK a doktorskou antropologii na FHS UK. Na serveru iLiteratura působí ...
    Profil

Souvisí

  • Polemika, Psí víno
    Jan Těsnohlídek, Olga Pek, Luboš Svoboda, Ondřej Škrabal

    Budoucnost Psího vína

    Dokonce se mi podařilo sehnat investora, který má zájem navýšit náklad časopisu a vrátit Psí víno tam, kde kdysi bylo – mezi elitní literární časopisy.
    //
    JT není členem spolku, jelikož byl v roce 2011 vyloučen pro neplnění redakčních povinností a narušování chodu redakce.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 16/2018
  • Polemika
    Lukáš Senft

    Polemika s polemikou

    Mohli bychom si dlouhé měsíce vyměňovat dopisy o různých údajích a číslech. Nicméně inkriminovanou pasáž jsem ve své polemice zmínil především jako příklad toho, že v Ouředníkově knize povětšinou chybí zdroje.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 7/2018