Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
(1957), prozaik, literární kritik (nositel Ceny F. X. Šaldy), básník a hudebník. Vydal básnické sbírky Čistá vrána (Paříž 1988), Bez hnutí křídel (1996), Nic nemít (2001), Den disk (2002), Hřebeny (2007) a prózy Provazochodcův sen (1995), Město za (1997) a Nezastavitelný den (2019). Kritické práce shrnul do svazků Nedopadající džbán (2006) a Lomcování slovy (2011). Jako saxofonista působil v řadě jazzových, folkových či improvizačních souborů (OPSO, Alan Vitouš duo, Mozart K Oldřicha Janoty, Vlasta Třešňák band, Jan Štolba Quartet ad.)
