Tu a tam procítěně vzdychneš v hádeckém háji,
jako bys nevěděl o kostrách blízko vysílače,
to záření zatemňuje mysl, ale otevírá duši, říkával
apoštol Marvan…

Na počátku bylo neznámo,
neviditelné ruce
šeptandy a dřiny.
Mapy rozkreslené
na rtech
zežloutlých trosečníků,
co měli štěstí,
zázrak prosolený slzami.

Na jejich dně, / planou divé ohně. / Daruji ti z nich pár řeřavých uhlíků,

Všichni básní o křehkých květech sněženek a / zpod sněhu trčí / chcíplý kůň zimy

viděl jsem člověka jak / skočil pod vlak a / měl přátele / který to udělali

Skutek vskutku utek. Kdo mu pomohl přes plůtek? Inu, celé nádvorní zoo, začal to Mistr Nepraš, když nenápadně otevřel dvířka. Ve skutečné králíkárně, nikoli ve vznikajícím sousoší. Dalo by se říci, že Mistr Nepraš vytáhl králíka z králíkárny jako kouzelník z klobouku.

Ráno táhly po nebi roztrhané mraky, a tak jsem oblohu neklidně pozoroval, bál jsem se, že se úplně zatáhne a představení se toho dne nebude konat. Naštěstí se ranní mraky rozplynuly a stejně jako předchozí den začalo před jedenáctou magické stínové divadlo.

Osmý díl Město-já-stavení.

Ty se jdeš podívat na ten rampouch, Rudíčku? nenuceně prohodil Bůh, který u toho chtěl být také.

Pojďme se teď přesunout na chvíli do minulosti, řeknu vám, co mi reakce barev řekly o vašem dětství.

vytrhnu se z rozjímaní a zjistím, že o kousek dál sedí týpek a špulí rtama vzdušný pusy, co posílá mým směrem. je to trochu nechutný.

Sedmý díl cyklu Město-já-stavení

Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

Je půl třetí ráno a De Santis dělá účko na mole Carla Pisacana, poněvadž ten kokot – ale to je jen drobnej detail – vůbec netuší, ke kterýmu molu ty Kolumbijci přirazej.

Šestý díl cyklu Město-já-stavení.

Drazí přátelé, nemám rád „poslední slova“. Tahle jsou první, která vám adresuji po tom, co jsem odešel do prázdnoty.

Není pochyb, že ani to nejpoetičtější porno nikdy nevzkřísí beztvářnou mrtvolu k tanci & zpěvu (jako čínský pták Chaos), ale… – představte si scénář k tříminutovému filmu, který se odehrává na mytickém ostrově…

Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.

že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.

Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.

Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?

ne jen můj údiv / ale i faustův údiv / ten údiv nad údivem

(handicapované drama)

CHODEC: V žádným případě! Jihový- chodní Evropany jsme vůbec neměli přijímat! Nejsou dostatečně vyzrálí. Stejně tak Poláci, Češi a Slováci.