náš život je jako lepší vlajka,
vlající nad restaurantem Conte se srpkem měsíce v pozadí,
brzy bude zas plný tvého převráceného smíchu,
jestli se někdy budeme opravdu štvát,
dám ti malý kousek plátna, abys mi obalil srdce

Spílající mužové od rodin
Vzlyky tekoucí po tvářích žen
Černý dým zamořuje bulvár
Mračna jako uhel
rozpíjejí se na nebi
Hustý hluk a křik
Kašel sípání dupání

nakonec i smrtka kterou si kreslí dítě je pokusem o zpřítomnění smrti
zatímco její tajemství tkví v podstatě nepřítomnosti
přesněji v přítomnosti absolutní absence
kdy už není svět a ještě není
nepatrný okamžik než pták který vydá hlas v úzkosti zaslechne zpěv jiného ptáka

Není ovšem na škodu knihu alespoň prolistovat, pokud chcete, stejně jako já, pochopit, odkud vítr vane, když se někdo veřejně staví proti snahám současného feminismu ve stylu: Mně nic nevadí, nikdo mě neznásilnil, já mám peněz a příležitostí dostatek… a zbytek už dořeší příroda, která nám jasně rozdala role…

Po čase se po Mickey Ferucci začal shánět producent Irwin Chusid, specialista na outsidery a art brut. Zjistil, že Mickey žije stabilizovaně: medikace kombinovaná s terapií jí pomohla zmenšit výkyvy nálad. To ovšem mělo za následek, že Mickey přestala zajímat publikum.

V červí struktuře mi byla přidělena role ducha.

Vynesl mě odtud polámaný eskalátor, starý nemocný sluha, který celou cestu repetil pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko…

V mé paměti jste natrvalo ubytován jako mladý temnovlasý básník, který vchází do Národní kavárny s pěknou dívkou, pokrevnou sestrou rožmberských růží. Všechno se jakoby rozsvítí, oči se stáčejí v tu stranu a soused mi šeptá: to je slečna Polanova.

růŽena zavřeštěla, jako by ji na nože brali, no to se opovaž! a ve výstřihu jí naskočily červený skvrny

Drazí přátelé, nemám rád „poslední slova“. Tahle jsou první, která vám adresuji po tom, co jsem odešel do prázdnoty.

Tak svým způsobem jsou všechny knížky kapitalistické, že ano. Vezměte si jenom výraz knižní trh. Vtip je ale v tom, že většina básníků se po roce 89 snažila být apolitická. Po vzoru bájných předchůdců věřili v samotnou poezii.

Odlétám a podlamují se mi kolena. / Je to tady. / Je to on.

Globálně vzato, ten globus nemá jméno.

V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…

Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.

že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.

Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.

Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?

ne jen můj údiv / ale i faustův údiv / ten údiv nad údivem