Její kočka pomočila mu čepici
odloženou na židli, odháněl ji
z jejího klína, tak ho nenáviděla.

Chána měli rádi všichni, kdežto on zase miloval jednu kozáckou otrokyni z dněperských stepí, a vždy s ní byl mnohem raději než se kteroukoli z žen v harému, kde jich měl tři sta; pocházely z různých zemí, všechny byly nádherné jako jarní kvítí a všem se jim žilo báječně.

Já pak pravím vám, že z té jediné přednášky, kterou předvedl můj syn Gargantua – a vy jste toho svědkyně! –, jsem rozpoznal, že na jeho chápavosti se podílí nějaké božstvo.

Počtvrté ušima rudého saténového čepce, jenže čepec byl zlatými nitkami vyšívaný a ty mi rozedřely celou řiť, a ještě se na nich kousky hoven zachytaly a po celém zadním kráteru roznesly.

Úryvky z raných předválečných próz mladičkého Richarda Weinera, které dosud nevyšly knižně, shromáždil Michal Jareš do svazku s názvem Přetržená nit (dybbuk 2020). Za jejich laskavé poskytnutí Ravtu děkujeme Šárce a Janu Šavrdovým.

A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl.

Až tam civilizace došla, slovo láska se stalo označením pro coitus. A přitom jsem nasraný i na sebe, že se nějak nemohu se vším tím svinstvem vyrovnat. Už si pomalu s nikým nerozumím, lidi nerozumějí mně, s kdekým se vzdaluju, jako kdybych vjel na jinou výhybku, kolej.

Tak svým způsobem jsou všechny knížky kapitalistické, že ano. Vezměte si jenom výraz knižní trh. Vtip je ale v tom, že většina básníků se po roce 89 snažila být apolitická. Po vzoru bájných předchůdců věřili v samotnou poezii.

Odlétám a podlamují se mi kolena. / Je to tady. / Je to on.

Globálně vzato, ten globus nemá jméno.

V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…

Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.

že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.

Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.

Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?

ne jen můj údiv / ale i faustův údiv / ten údiv nad údivem