Ale nyní rozezni se ve mně jako sníh,
jako Goethovy kroky ve Výmaru,
abychom dohlédli na samotný začátek
a tříštili se ve spektru,
až znovu ty obří vlny vyhřeznou světlem
do našeho světa.

Muž v Krabici od Sušenek je kostra, která spočívá v Prázdném Výklenku ve Třetí severozápadní síni. Kosti jsou uspořádané osobitým způsobem: ty podobně dlouhé jsou vybrané a převázané provázkem z chaluh.

Znovu zvláštní ticho, narůstající tíseň, ale tentokrát cítím, že nejsem doma, ale do prdele, kde to teda jsem?

Jo a mimochodem, proč se vlastně hádáme? Dnes jsem od čtyř nespala, su úplně vyřízená, a mám se tu s tebou hádat. Moralizovat jak nějaká pipina. Vůbec se mi nechce. Tak seš levičačka, musíš. A já zase kapitalistická zrůda.

Moje nejlepší kamarádka se na mě v koupelně upřeně dívá a říká: máš velká prsa, velká, smetanově bílá prsa, prsa lásky nebo hříchu, kdo ví, ale bylo psáno, že jednoho dne vyrostou.

Pán v bílý košili říká, že si o tom zazpíváme, že si to totiž zpívají lidi po celým světě, že možná díky tomu pochopíme, jak je to očistnej proces. Paní ve žlutých šatech jde pro futrál s kytarou. Madla si opět pomaličku zasouvá pěst do pusy.

Gustav žije dlouhodobě ze svého dětinství, ze zlosti a vzdoru, celý to 21. století ho vyčerpává a sere. Se svými instinkty venkovana, rakousko-uherského provinciála měl by zůstávat doma, vůbec neopouštět zádveří a třeba se zalknout, ale to nelze a domov se musí nejprve hledat a nenajít.

Farář uzavřel diskusi poukazem na symbolický význam podobenství a ohlásil přestávku. Ale had učené diskuse už se svíjel pod nohama účastníků a jízlivě sahal po slovu Písma. Doslovný smysl Mojšeho příběhu mohl zatemnit ďábel, skrytý v každém z nás. Jeho poslání je zjevné: Bůh je ochoten se opakovat. Nezáleží na originálu. Jeho pravost ověřuje teprve kopie.

Dnes je má velká, triumfální chvíle. Zlomilo se kouzlo – to, co jsem v úžasu nahromadil, v záchvatech obdivu vydávil, dosud cizí a obrácené proti mně – mě potvrzuje a přijímá. Díky.

A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl.

Až tam civilizace došla, slovo láska se stalo označením pro coitus. A přitom jsem nasraný i na sebe, že se nějak nemohu se vším tím svinstvem vyrovnat. Už si pomalu s nikým nerozumím, lidi nerozumějí mně, s kdekým se vzdaluju, jako kdybych vjel na jinou výhybku, kolej.

Tak svým způsobem jsou všechny knížky kapitalistické, že ano. Vezměte si jenom výraz knižní trh. Vtip je ale v tom, že většina básníků se po roce 89 snažila být apolitická. Po vzoru bájných předchůdců věřili v samotnou poezii.

Odlétám a podlamují se mi kolena. / Je to tady. / Je to on.

Globálně vzato, ten globus nemá jméno.

V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…

Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.

že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.

Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.

Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?

ne jen můj údiv / ale i faustův údiv / ten údiv nad údivem